NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 1

Čís. 2392.

Obnova drobných zemědělských pachtů (zákon ze dne 12. srpna 1921, čís. 313 sb.). Přihlášku o obnovu pachtu jest podati tomu, kdo jest v době přihlášky knihovním vlastníkem propachtovaného pozemku.
(Rozh. ze dne 20. března 1923, R I 111/23.)
Marie S-ová měla pozemek č. kat. 94 v pachtu od velkostatku v L.
V březnu roku 1921 koupili pozemek manželé Josef a Marie Š-ovi a
dne 22. března 1921 bylo pro ně vloženo právo vlastnické. Přihláškou
ze 16. září 1921 u ředitelství panství L. domáhala se Marie S-ová obnovy pachtu na tři roky. Soud prvé stolice obnovu pachtu povolil, vzav proti námitce velkostatku, že pozemek byl zcizen manželům Š-ovým, za prokázáno, že žadatelka o zcizení nevěděla. Rekursní soud k rekursu knihovního vlastníka obnovy nepovolil.
Důvody:
Jest zjištěno, že stěžovatelé koupili role čk. 94 kupní smlouvou ze 17.
března 1921, a knihovní převod vlastnictví stal se 22. března 1921,
tudíž ještě před vydáním zákona ze dne 12. srpna 1921, čís. 313 sb., o obnově drobných zemědělských pachtu. Ani dřívější vlastník, ani noví vlastníci nebyli povinni, by oznámili pachtýřce změnu vlastnictví. Kdyby dosavadní pachtýřka chtěla dosíci obnovy pachtu, byla by povinna, by učinila oznámení osobám, které toho času byly vlastníky pozemku (§ 1 zákona), což se však v tomto případě nestalo. Poněvadž tak neučinila, nemá nároku, by byl pacht obnoven.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dovolncí rekurs není odůvodněn. Nejvyšší soud sdílí právní názor
soudu druhé stolice a poukazuje stěžovatelku na správné důvody rekursního soudu s dodatkem, že dle §u 1 zákona ze dne 12. srpna 1921, čís. 313 sb. z. a n.pacht zemědělského pozemku se obnovuje na další 3 roky i proti vůli propachtovatele tím, že pachtýř včas a písemně
oznámí propachtovateli nebo jeho hospodářské správě, že si pozemek
na dále podrží v pachtu. Zákon při slově »propachtovatel«" výslovně
uvádí vlastníka a, pokud jde o podpacht, pachtýře, neponechávaje o tom
pochybností, že »propachtovatelem« má bytí vyrozumíván vlastník bez
rozdílu, zda byl sám propachtovatelem či zda nabyl vlastnictví k propachtovanému pozemku od původního propachtovatele. Za vlastníka
však vzhledem k předpisu §u 431 obč. zák. dlužno pokládati vlastníka knihovního. V tomto případě byli v době oznámení stěžovatelky, že si pozemek na dále podrží v pachtu, vlastníky tohoto pozemku Josef a Marie Š-ovi, pročež nepadá na váhu, že teprve usnesením z 21. října 1922 bylo v pozemkové knize při vkladu práva vlastnického pro uvedené manžele poznamenáno, že vklad práva toho je proti, státu bezúčinným a že pozemek č. k. 94 zabrán jest státem podle zákona ze dne 16. dubna 1919, čís. 215 sb. z. a n. Stěžovatelka byla tedy povinna, by učinila oznámení, že si pozemek podrží dále v pachtu, nikoliv správě panství L., nýbrž manželům Š-ovým.

Citace:

Rozhodnutí č. 2392. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 459-460.