NPD documents search: Váž. civ., 8 (1926), sv. 2

Č. 338.

Řízení před nejvyšším správním soudem: Neposkytují-li spisové záznamy o průběhu ústního jednání před nájemním úřadem (§ 7 nař. z 9. února 1917 č. 53 ř. z.) spolehlivé opory pro posouzení správnosti tvrzení strany, úřadem popřeného, že přednesla při něm jisté pro posouzení věci závažné námitky, k nimž nájemní úřad při rozhodování svém nepřihlédl, může nejvyšší správní soud dáti o tom předběžně provésti potřebné šetření (§ 26 zák. o správ. s.).
(Nález ze dne 21. února 1920 č. 1407.)
Věc: Marie Schürerová v Praze (adv. Dr. J. Vojta z Prahy) proti nájemnímu úřadu hlav. města Prahy (zast. předsedou Drem P. Růžičkou) stran výše podnájemného.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Když stěžovatelka podala rozklad proti rozhodnutí nájemního úřadu hlav. města Prahy ze dne 5. srpna 1919 č. rejstř. 532, kterým ob contumaciam uznáno nepřiměřeným podnájemné 150 K měsíčně za pokoj, jež stěžovatelka požaduje od podnájemníka V. M., bylo řízení obnoveno a novým rozhodnutím téhož úřadu ze dne 10. října 1919 čís. rejstř. 855 náj. úř. bylo opětně uznáno, že úplata 150 K požadovaná stěžovatelkou od podnájemníka V. M. za pokoj jest nepřiměřená, což odůvodněno tím, že vzhledem k místním poměrům a k nájemnému, jež platí hlavní nájemkyně sama z celého bytu, jest úplata zmíněná nepoměrně vysoká a tudíž ve smyslu § 2, b) nař. o ochr. náj. úplatou nepřiměřenou.
Ve stížnosti k nejvyššímu správnímu soudu potírá stěžovatelka rozhodnutí to pro nedostatečné a vadné řízení, neboť:
1. naříkané rozhodnutí dovolává se dřívějšího, pro zmatečnost zrušeného rozhodnutí a tím nepřímo i jeho důvodů,
2. v důvodech oněch bylo tvrzeno, že pro požadavek stěžovatelky 150 K měsíčně nebylo uvedeno nijakých důvodů. Stěžovatelka prý však při jednání před nájemním úřadem přednesla řadu závažných skutečností a nabídla o nich důkazy, ale nájemní úřad k nim při svém rozhodování nepřihlížel. Zejména prý uvedla, že sama posluhovačka dává si platiti za úklid pokoje 6 K denně čili 180 K měsíčně, tedy více než stěžovatelka žádá na V. M-ovi za používání pokoje s komfortním nábytkem a ložním prádlem, čítaje v to i poplatek za úklid domovnici, úklid pokoje a koupelny 2krát denně, poplatek za uhlí a dříví spálené v koupelně, za spotřebené mýdlo k mytí podlahy, oken a dveří, za krém na obuv a kvotu za opotřebení hadrů k mytí podlahy a kartáčů, jakož i za zvláštní posluhu, kterou podnájemník požadoval atd., o čemž všem prý nabídla důkazy a předložila potvrzení ústavu města Prahy pro bezplatné sprostředkování práce, dle něhož právě sama posluhovačka dožaduje se za úklid jednoho pokoje poplatku 150 K převyšujícího. Rovněž prý tvrdila, že jí státní cizinecký úřad v Praze sám nabízel začátkem října za pokoj, o nějž jde, podnájemné 200 K a zvláštní placení posluhy. 3. Naříkané rozhodnutí je zmatečné, protože k němu nebylo připojeno poučení o právu odvolacím ve smyslu § 3 zák. ze dne 12. května 1896 č. 101 ř. z.
4. Posléz příčí prý se naříkané rozhodnutí slušnosti a porušuje tak zájmy stěžovatelčiny, neboť kdyby obstálo, stalo by se základem soudního rozhodnutí o platnosti výpovědi pronájemcem jí dané, stěžovatelka musela by se v listopadovém termínu vystěhovati, ale bytu nového by v Praze nenalezla, čímž by jí vzešla nenahraditelná škoda na majetku (nábytku) i na zdraví.
Nejvyšší správní soud zabýval se především námitkou vznesenou v odvodním spise žalovaného úřadu, že jde o záležitost, která rozhodnuta byla dle volného uvážení správního úřadu, pročež prý nejvyšší správní soud není dle § 3 e) zák. ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876 příslušným rozhodovati o podané stížnosti. Námitka ta nemá však oprávněnosti už proto, že zákon ze dne 2. listopadu 1918 č. 3 sb. z. a n., stanovící kompetenci nejvyššího správního soudu, citovaného ustanovení zákona o správním soudu nepřevzal a tudíž působnost jeho pro nejvyšší správní soud republiky československé vyloučil.
Přihlížeje pak k námitce pod č. 2 stížnosti uvedené a k tomu, že dle § 7 min. nař. z 9. února 1917 č. 53 ř. z. nevede se protokol o ústním jednání před nájemním úřadem, pokládal nejvyšší správní soud především za nutno, aby dle § 26 zák. o správním soudě získal spolehlivý podklad pro své rozhodnutí. Šetření provedené k jeho vyzvání u nájemního úřadu slyšením osob, jež byly přítomny při ústním jednání dne 10. října 1919, mělo ten výsledek, že zástupce stěžovatelčin a stěžovatelka sama potvrdili celkem až na menší úchylky správnost obsahu stížnosti v tomto bodu, že také přísedící K. V. a Em. T. se pamatovali aspoň na to, že stěžovatelka při líčení uvedla, že posluhovačka žádá za úklid pokoje 6 K denně, o čemž že předložila potvrzení úřadu pro sprostředkování práce města Prahy, kdežto ostatní osoby se na podrobnosti vůbec již nepamatovaly.
Dle toho byla správnost tvrzení stěžovatelčina o její obhajobě při ústním jednání před nájemním úřadem potvrzena v podstatě nejen stěžovatelkou a jejím zástupcem, nýbrž částečně, a to co do okolnosti velmi závažné i oběma přísedícími senátu. Za nesprávná pak neoznačil dotčené údaje stížnosti z vyslýchaných účastníků jednání toho žádný, ani sám předseda jednání.
Když věci tak se mají a když se přihlíží k citovanému již předpisu § 7 nař. z 9. února 1917 č. 53 ř. z., nelze na úkor stížnosti ničeho vyvozovati z fakta zdůrazňovaného v odvodním spise žalovaného úřadu, že ve spisech správních není nijakého záznamu o tvrzených vývodech stěžovatelčiných. Naopak dlužno míti za to, že rozhodující senát, ať již z příčin jakýchkoli, nevěnoval námitkám stěžovatelčiným, předneseným při ústním jednání, plné pozornosti a ježto se mezi nimi dle obsahu stížnosti nalézaly i takové, jimiž ve smyslu 3. odst. § 2 b. min. nařízení ze dne 17. prosince 1918 č. 83 sb. z. a n. mělo býti ospravedlněno zvýšené podnájemné V. M-a — neboť jimi bylo poukázáno právě k tomu, že stěžovatelka se zavázala vůči V. M-ovi také k jiným velmi cenným plněním než pouze k propůjčení pokoje s nábytkem — jest zřejmo, že zůstalo ří zení správní neúplným a naříkané rozhodnutí vydáno na podkladě kusém. To odůvodňuje zrušení jeho dle § 6, odst. 2 zák. o správním soudě, aniž třeba zabývati se dalšími výtkami stížnosti.

Citace:

č. 338. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 167-169.