Authors:
= Váž. civ., 7 (1925), sv. 1
PDF

Čís. 5010.


Vyhradil-li si pozůstalostní soud v odevzdací listině správu a disposici soudního deposita, nemůže odepírati dědicům rozhodnutí o svolení k převodu deposita z ciziny do tuzemska.
(Rozh. ze dne 5. května 1925, R I 373/25.)
Pozůstalostní soud zamítl návrh dědiců, by hodnoty zůstavitelovy, nalézající se dosud u bankovních ústavů ve Vídni, byly přeneseny do tuzemska, ježto pozůstalost byla již právoplatně odevzdána. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil.
Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou nižších soudů a uložil prvému soudu, by o návrhu znovu rozhodl.
Důvody:
Nelze sice přisvědčiti stěžovatelkám, že pozůstalost jim ještě odevzdána nebyla, ježto jim byla dle obsahu spisů odevzdací listina ze dne 27. prosince 1921 již doručena dne 2. ledna 1922 k rukám jich právního zástupce. Přes to však nelze souhlasiti se stanoviskem nižších soudů, že prý soud není již povolán, by provedl žádaný převod jmění pozůstalostního. Podle odevzdací listiny bylo jmění pozůstalostní odevzdáno stěžovatelkám každé polovicí se zachováním všech práv státu a třetích osob, uvedených v usnesení ze dne 22. prosince 1921 a opatření tamtéž učiněných. V usnesení tomto vyhražuje si soud pozůstalostní nejen soudní uschování deposita, nýbrž i jeho správu a disposici s ním, a v usnesení ze dne 17. února 1924 upozorňuje pozůstalostní soud výslovně Vídeňskou bankovní jednotu jako místo depositní, že ani z depositu ani z příslušného kontokorentu zůstavitele nikomu nesmí býti nic vydáno beze svolení pozůstalostního soudu a před zaplacením tuzemské dědické daně. Je proto svolení soudu pozůstalost projednavšího k převodu deposit z Vídně do Zemské banky v Praze pro Vídeňskou bankovní jednotu nutným, a je proto zjevně protizákonným, když se dědičkám toto svolení odepírá. Jde o soudní deposit, k jehož převodu i vydání je součinnosti soudu třeba. Podmínky převodu i vydání deposita musí zkoumati soud sám a proto nestačí pro dědice ani obsah usnesení ze dne 9. března 1925, ježto i ono obsahuje výhrady jak ohledně dědické daně, tak ohledně oddělení jmění.
Citace:
č. 5010. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 875-875.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).