Čís. 9492.

Osmihodinná pracovní doba (zákon ze dne 19. prosince 1918, čís. 91 sb. z. a n.).
Prvním předpokladem nároku na odměnu za práci přes čas jest, že práce přes čas byla skutečně vykonána.
(Rozh. ze dne 28. prosince 1929, Rv I 576/29.) Žaloba zaměstnance proti zaměstnavateli o zaplacení odměny za práci přes čas byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvýšším soudem z těchto
důvodů:
Po právní stránce dovozuje dovolatel, že zaměstnanec má nárok na zvláštní odměnu za práce přes čas i tehdy, když je skutečně konal s vědomím a s vůlí zaměstnavatele, a že podle zákona ze dne 19. prosince 1918, čís. 91 sb. z. a n. každá práce, trvající déle než normálních osm pracovních hodin denně, zahrnuje v sobě konání práce přes čas, která musí býti zvláště odměněna, jestliže zaměstnavatel o ní věděl. Než tyto právní vývody, i kdyby se k nim přisvědčilo, nejsou s to, by opodstatnily žalobní nárok. Prvním předpokladem nároku na zvláštní odměnu za práce přes čas jest, že takové práce byly skutečně vykonány, ale to se právě nepodařilo žalobci prokázati. Ostatně plyne ze zjištění nižších soudů, jež dovolatel ani nenapadá, že žalobce mohl uloženou mu práci snadno vykonati v kancelářských hodinách od 8 do 12 hodin dopoledne a od 2 do 6 hodin odpoledne, takže by mu nepříslušel nárok na zvláštní odměnu ani tehdy, jestliže zbytečně protáhl svou práci přes osm hodin denně po případě přes 48 hodin týdně (viz rozhodnutí čís. 6609, 7404, 8130 sb. n. s.), a že za konání obchodních cest byl zvláště odměněn. Žalobní nárok postrádá tedy vzhledem ke zjištěnému stavu věci skutkového i právního základu a nižší soudy posoudily věc správně po stránce právní, zamítnuvše žalobu.

Citace:

č. 9492. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 865-866.