NPD documents search: Boh. adm., 17 (1935), sv. 1

Č. 437.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí (Čechy): Lhůta k podání námitek dle § 18 česk. ř. dávk. se neprodlužuje, když poslední den její připadne na neděli nebo zasvěcený svátek. Také dny poštovní dopravy se od zákonné lhůty 14denní neodpočítávají.
(Nález ze dne 4. června 1920 č. 4968.)
Prejudikatura: nálezy č. 171, 230 a 277.
Věc: Karel Gottl a spol., majitelé panství Zámrsku, proti zemskému správnímu výboru v Praze o dávku z přírůstku hodnoty nemovitostí.
Výrok: Stížnost zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody: Dekretem stěžovatelům 18. prosince 1918 doručeným oznámil český zemský inspektorát pro zemské dávky, že ustanovil hodnotu jimi prodaných pozemku na 1 458 K s tím poučením, že dávka bude vyměřena na základě hodnoty úředně předpokládané, nepodá-li strana ve lhůtě 14tidenní námitek.
Námitky jsou presentovány dne 2. ledna 1919 a platební rozkaz k nim nehledí.
Zemský správní výbor dne 18. července 1919 zamítl odvolání, ježto námitky byly podány po uplynutí 14denní lhůty.
Stížnost obmezuje se na jediný stížný bod a vytýká nezákonnost jen z toho důvodu, že poslední den lhůty k podání námitek stanovené byl Nový rok, tedy den sváteční, takže lhůta prý končila vskutku až 2. ledna 1919 a dále proto, že námitky byly doporučené podány k poštovní dopravě již 30. prosince 1918, tudíž dle zákona z 16. března 1876 č. 28 ř. z., jehož § 20 řádu dávkového se dovolává, včas.
Nejvyššímu správnímu soudu příslušelo toliko zabývati se námitkou ve stížnosti formulovanou.
Uvážil o ní toto: Vyměřovací úřad poskytl straně k podání námitek proti sdělené hodnotě čtrnáctidenní lhůtu. Lhůta tato končila dle kalendáře nesporně dnem 1. ledna 1919. Ježto námitky byly u vyměřovacího úřadu presentovány 2. ledna 1919, jest jisto, že podány byly po uplynutí stanovené lhůty.
Stížnost nepopírá, že námitky došly úřadu vyměřovacího teprve dne 2. ledna 1919, snaží se však dovoditi jednak, že lhůta se prodlužuje, když poslední den její připadá na neděli neb svátek, o nejbližší den následující, jednak, že lhůta jest zachována, když námitky byly ve lhůtě odevzdány k poštovní dopravě, byť i úřadu došly později, a že tedy námitky došlé 2. ledna byly nejen v čas k poštovní dopravě odevzdány, nýbrž i že ve lhůtě úřadu došly.
Ani v jednom ani v druhém směru nebylo lze stížnosti přisvědčiti.
Dávkový řád stanoví v § 18, odst. 3 zcela určitě, že námitky mají býti podány ve lhůtě k tomu určené. Tomu nelze rozuměti jinak, nežli že mají býti v této lhůtě podány u úřadu vyměřovacího.
Že by podání k poštovní dopravě rovnalo se podání u úřadu vyměřovacího, nerozumí se samo sebou, právě tak jako nerozumí se samo sebou, že poslední den lhůty, připadá-li na neděli nebo svátek, do lhůty se nepočítá.
Bylo by tedy zapotřebí výslovného předpisu jak v tomto, tak v onom směru.
Takového předpisu však řád dávkový neobsahuje, a není také žádného všeobecného předpisu o řízení před úřady samosprávnými, jenž by takové ustanovení obsahoval. Stížnost dovolává se proti tomu ustanovení § 20 dávk. řádu. Dle tohoto ustanovení jest ovšem používati zákona ze dne 19. března 1876 č. 28 ř. z. na stížnost do rozkazu platebního neb záručního, pokud prvý odstavec § 20 odchylně neustanovme. Předpis tento vztahuje se však. jak nejvyšší správní soud již ve svých nálezech ze 4. září 1919 č. 4193 (Boh. č. 171) a ze dne 7. listopadu 1919 č. 5593 (Boh. č. 230) vyslovil a podrobně odůvodnil toliko na opravný prostředek proti rozkazu platebnímu neb záručnímu.
Na námitky proti sdělení hodnoty dle § 18 dávkového řádu, jež nejsou opravným prostředkem proti platebnímu neb záručnímu rozkazu a jež vůbec nemají povahu prostředku opravného, ustanovení § 20 dávk. řádu již dle svého znění se nevztahuje, a dávkový řád neposkytuje pražádné opory pro výklad, že ustanovení onoho má býti použito též na námitky dle § 18 cit. zákona.
Lze tudíž námitky dle § 18 dávk. řádu pokládati za podané v čas jen tehdy, jestliže ve lhůtě ustanovené úřadu vyměřovacího skutečně dojdou. Ježto však v případě, o který jde, námitky stěžovatelů ve lhůtě této úřadu vyměřovacího nesporně nedošly, byl žalovaný úřad v právu, když je pokládal za opožděně podané.
Slušelo proto stížnost proti tomuto výroku zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

Č. 7195. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 522-524.