Č. 6862.
Jazykové právo. — Samopráva obecní: I. * Obec, jejímž jednacím jazykem jest minoritní (německý) jazyk, nemá nárok, aby úřední dopisy soudu, řízené na ni jako na úřad, byly psány také v jejím jednacím jazyku. — II. * Článek 1, odst. (2) lit. f) jaz. nař., kterým se upravuje dopisování soudů, státních úřadů a orgánů se samosprávnými úřady a zastup. sbory, je vydáno v mezích a v duchu jaz. zák.
(Nález ze dne 8. listopadu 1927 č. 19422).
Věc: Obec L. (vrch. úř. Dr. Ed. Scholze) proti ministerstvu spravedlnosti (min. taj. Jan Srb) o jazykové právo.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Presidium kraj. soudu v L. dopisem z 26. února 1926 zaslalo měst. radě v L. dle § 16 zák. z 23. května 1919 č. 278 Sb. vyhotovení roční listiny porotců na r. 1926 se žádostí, aby mu byly oznámeny případné okolnosti, které by během tohoto roku měly za následek nezpůsobilost nebo vyloučení některého porotce z výkonu tohoto úřadu, mezi tím i event. povolání porotce k činné voj. službě. Měst. rada vrátila dopis ten presidiu kraj. soudu se žádostí, aby byl vyhotoven i v jazyce německém. Presidium výměrem z 2. března 1926 žádosti této nevyhovělo s poukazem na předpis čl. I. odst. 2 lit f) vl. nař. z 3. února 1926 č. 17 Sb. Jazyková stížnost, kterou měst. rada do tohoto výměru podala, byla zamítnuta presidiem vrch. zem. soudu v Praze a posléze min. sprav. jako bezdůvodná.
Ve stížnosti zdůrazňuje obec L., že důvody rozhodnutí presidia vrch. zem. soudu, potvrzené min. sprav., podstatně se liší od důvodů nař. rozhodnutí, neboť prvé rozhodnutí klade důraz na to, že dopis presidia kraj. soudu směřoval na měst. radu jako na samosprávný úřad a nikoliv jako na stranu, a že měst. rada proto dle § 3 jaz. zák. a čl. 71 odst. 1 prov. nař. k jaz. zák. byla povinna jej přijmouti a vyříditi, kdežto min. sprav. zaujímá stanovisko, že nešlo o »vyřízení« ve smyslu § 2 jaz zák., nýbrž o dopisování s obcí jako úřadem ve smyslu ustanovení čl. 1, odst. 2 lit. f) jaz. nař., z něhož jaz. nař. nepřipouští výjimek. Ze srovnání obojího odůvodnění je prý zřejmý rozpor obou rozhodujících instancí o výkladu předpisů platných pro užívání jazyka, a ani jedno ani druhé odůvodnění není prý udržitelné.
Na to jest odpověděti, že okolnost, že nadřízená instance dospěla k potvrzení rozhodnutí instance nižší z jiných důvodů, než z těch, o něž se opřela tato instance nižší, není ani nezákonností, ani vadou řízení. Účelem instančního řízení jest přece, aby se docílilo přezkoumání rozhodnutí nižší instancí vydaného, a tomuto úkolu může dovolaný úřad jen tehdy dostáti, když přezkouší nař. rozhodnutí i po stránce jeho odůvodnění, z něhož byl vyvoděn výrok v enunciátě obsažený, a když pro výrok, k němuž sám dospěl, uvede důvody, jež se svého stanoviska považuje za rozhodné. Ale nss neshledal ani, že by byl rozpor mezi obojím odůvodněním. Presidium vrch. zem. soudu vychází ve svém rozhodnutí z toho, že dopis presidia kraj. soudu z 26. února 1926 byl řízen na měst. radu jako na samosprávný úřad a nikoliv jako na stranu a že slušelo dopis ten dle § 1 jaz. zák. a dle čl. 1, odst. 2, lit. f) jaz. nař. vyhotoviti v jazyce státním. Rovněž min. sprav. uvádí, že se jednalo o dopisování s obcí jako úřadem ve smyslu čl. 1, odst. 2, lit. f) cit. nař. To jest rozhodující moment, na němž obě rozhodnutí spočívají a který není nikterak seslaben tím, že min. sprav. ve svém rozhodnutí nedovolává se ustanovení § 3 jaz. zák. a čl. 71 vl. nař., z nichž presidium vrch. zem. soudu odvodilo povinnost měst. rady dopis přijmouti a vyříditi.
Nss právě proto, že důvody obou rozhodnutí v podstatném obsahu souhlasí, musí se zabývati námitkou, kterou stížnost uplatňuje proti rozhodnutí presidia vrch. zem. soudu, jež samo o sobě není předmětem kognice nss (§ 5 zák. o ss), neboť tato námitka směřuje rovněž i proti důvodům, uvedeným v rozhodnutí min. sprav., totiž námitkou, že není rozdílu mezi obcí jako stranou a obcí jako samosprávným úřadem. V příčině té uvádí stížnost, že dle § 2, odst. 2 jaz. zák. právo na užívání menšinového jazyka vyhraženo jest za předpokladů tam stanovených všem příslušníkům dotyčného jazyka, k nimž patří — jak článek 16 vl. nař. výslovně uznává — i samosprávné úřady a zastupitelské sbory. Obec může prý vždy jednati pouze jako úřad, ať již jde o obstarávání záležitostí přenesené nebo vlastní působnosti, zejména o správu obecního jmění. Žádné obecní zřízení nečiní rozdílu mezi činností obce jako úřadu a jako strany, považujíc obecní správu vždy jen za samosprávný úřad. Také jaz. zák. a jaz. nař. nedělají v té příčině rozdílu, užívajíce promiscue výrazu »strana« a »příslušník jazyka menšiny«. Je-li obec příslušníkem minoritního jazyka, přísluší jí dle § 2, odst. 2 jaz. zák. a dle čl. 16 vl. nař., a to i když vystupuje jako úřad, což právě jedině je možno, vždy nárok plynoucí z ustanovení § 2 jaz. zák.
Stížnost má pravdu v tom, že obec následkem své svazové povahy může tvořiti a projevovati svou vůli jedině orgány ustanovenými dle pravidel její organisační normy, t. j. obecního zřízení, bez ohledu na to, do jaké právní kategorie patří právní jednání, jež se má předsevzíti. Obec jest ovšem nositelkou úřední kompetence, na př. ve výkonu policejní moci na ni přenesené, její akty, provedené v rámci této t. zv. vrchnostenské moci, jsou úředními akty a obec v této relaci jest úřadem. Leč obec jest zároveň subjektem práv a povinností, představuje v oboru veřej. a soukr. práva osobu a v této relaci jest aspoň v zevním právním styku rovna každé jiné právní osobnosti. V této vlastnosti vystupuje obec jako strana a není jistě pochybnosti, že tomu tak je v případě, když se na př. uchází o udělení hostinské koncese pro svůj dům, nebo když si stěžuje do předpisu daně ze svých realit. Může-li však obec jednati buď jako strana nebo jako úřad, a mohou-li i třetí osoby s ní se stýkati buď v té či oné vlastnosti, pak musí se v každém konkrétním případě, kdy záleží na povaze jejího právního postavení, zkoumati, která z obou eventualit tu jest. Ježto však způsob, jakým obec dochází ke tvoření a projevu své vůle, jest zásadně vždy tentýž, nelze z této okolnosti usuzovati, zda obec v konkrétním případě jedná jako úřad nebo jako strana, pokud se týče zda třetí osoba se na ni obrací jako na úřad nebo jako na stranu. Naopak musí se dle právní povahy dotyčného aktu posuzovati, zda obec jedná ve výkonu své úřední kompetence, nebo jako strana, pokud se týče zda se na ni kdo obrací v té či oné vlastnosti.
V daném případě není sporu o to, zda by se zřetelem k tomu, že obec L., jejíž jednací řečí jest jazyk německý, nutno považovati dle čl. 16 jaz. nař. za příslušníka německého menšinového jazyka, bylo presidium kraj. soudu povinno podle § 2, odst. 2 jaz. zák. v dopise zaslaném měst. radě bez předchozího podání obce užíti něm. jazyka proto, že se obrací na obec jako na stranu ve smyslu právě vylíčeném. Nař. rozhodnutí konstatuje výslovně, že při dopisu presidia kraj. soudu z 26. února 1926 jde o dopisování s obcí jako úřadem. Správnost tohoto zjiztění stížnost nepopírá a důvodně také popírati nemůže, neboť z ustanovení zák. z 23. května 1919 č. 278 Sb. plyne, že obec jest povinna spolupůsobiti při sestavování a evidenci listiny porotců.
Otázka jest, zda obec, když se na ni presidium kraj. soudu obrátilo v této funkci, má nárok, aby jí byl doručen dotyčný dopis také v jazyce německém. Žal. úřad zodpověděl otázku tuto záporně, uváděje, že onen dopis nelze považovati za »vyřízení« ve smyslu § 2, odst. 2 nebo 6 jaz. zák., nýbrž že jde o korespondenci soudu s obcí, která je upravena ustanovením čl. I., odst. 2, lit. f) vl. nař. Stížnost naproti tomu tvrdí, že za »vyřízení« ve smyslu cit. zákonného ustanovení dlužno považovati každé sdělení státních úřadů řízené na příslušníka menšinového jazyka, ať jest jakéhokoliv obsahu.
Konstatovati jest, že se min. sprav. ve svém rozhodnutí neopírá o ustanovení § 3, odst. 1. jaz. zák., dle něhož všechny samosprávné úřady a zastupitelské sbory ve státě jsou povinny přijímati a vyřizovati podání v čsl. jazyce učiněná. Z toho nutno usuzovati, že min. neopírá svoje rozhodnutí o to, že by zmíněný dopis presidia kraj. soudu bylo považovati za »podání« a nakládati s ním jako s »podáním«. Že by šlo o »vyřízení«, min. přímo popřelo. Z toho následuje, že min. stojíc na stanovisku, že dopis presidia kraj. soudu není ani »podáním«, ani »vyřízením« ve smyslu §§ 2 a 3 jaz. zák., považuje úřední písemný styk mezi soudy se strany jedné a samosprávnými úřady se strany druhé za něco jiného, totiž za »dopisování« ve smyslu čl. 1, odst. 2 lit. f) jaz. nař., kterého se v rozhodnutí dovolává, kteréžto dopisování nespadá do rámce úpravy, obsažené v §§ 2 a 3 jaz. zák. Proto jest nutno zkoumati, jaký jest obsah úpravy v obou těchto paragrafech obsažené, zda se jejich ustanovení vztahuje také na úřední styk mezi soudy, státními úřady a samosprávnými úřady čili nic, eventuelně zda ustanovení jaz. zák. poskytují základ pro úpravu tohoto styku a konečně, zda předpis čl. 1 odst. 2 lit. f) jaz. nař., kterým je se stanoviska jaz. zák. upraveno dopisování soudů a státních úřadů se samosprávnými úřady a zastupitelskými sbory, odpovídá zákonu.
§ 2, odst. 2 jaz. zák. stanoví obsah a předpoklady jazykových práv příslušníků menšinových jazyků proti soudům, státním úřadům a orgánům. V jaké relaci jim tato práva příslušejí, podává se z ustanovení odst. 3 a 6, v nichž je vyhraženo výkonné moci, aby stanovila, za jakých předpokladů může se státi vyřízení jen v jazyce strany, a jak se má postupovati, když se vydává vyřízení bez předchozího podání strany. Z toho jde, že práva přiznaná příslušníkům menšinových jazyků v § 2 jaz. zák. poskytnuta jsou jim jako stranám. Právě proto, že zákon a v souhlase s ním i jaz. nařízení užívá promiscue výrazu »strana« a »příslušník menšinového jazyka« — což stížnost zdůrazňuje — nelze pochybovati, že zákon chtěl v § 2, odst. 2 a 6 stanoviti přesně jen ona práva, která přísluší proti soudům, státním úřadům a orgánům straně, jež jest příslušníkem jazyka kvalifikované minority. Tato práva mají ovšem i osoby nefysické, zejména samosprávné úřady a zastupitelské sbory, pokud přicházejí jako strany ve styk se soudy, státními úřady a orgány. Jsou-li tedy zde vytčeny předpisy o jaz. právu stran a jestliže proto i »podání«, o nichž zde jest řeč, mohou býti pojímána jen jako »podání stran«, pak nelze témuž slovu — »podání« v § 3 jaz. zák. — přikládati jiný smysl než v § 2 jaz. zák. a dlužno tím i zde rozuměti pouze podání, učiněná stranami. Podle toho však vzájemný úřední styk různých úřadů, nejednajících jako strany, v §§ 2 a 3 jaz. zák. není upraven. Podrobné předpisy o něm, zejména pokud se týče styku mezi soudy se strany jedné a obcemi se strany druhé, obsahují teprve ustanovení čl. 1., odst. 2 lit. f) a čl. 78 odst. 1 jaz. nař. Jejich obsah dá se shrnouti v to, že soudy při svém dopisování užívají vždy jen jazyka státního (čl. 1., odst. 2 lit. f), naproti čemuž obce za určitých předpokladů mohou užívati i menšinového jazyka (čl. 78 odst. 1); netřeba se zde zabývati úvahami o tom, jaké předpoklady to jsou, neboť není otázkou, jakého jazyka by mohla používati obec L., kdyby ona dopsala presidiu tamnějšího kraj. soudu.
Stížnost sice netvrdí, že by tato úprava, provedená vl. nařízením, odporovala jaz. zákonu, ale nss přes to považoval za nutné zabývati se touto otázkou, protože pro posouzení zákonitosti nař. rozhodnutí jest rozhodné, zda ustanovení vl. nařízení, o které se rozhodnutí opírá, jest platné. Bylo proto třeba zkoumati, zda předpis čl. 1., odst. 2 lit. f) nevybočil z mezí jaz. zák. (§ 55 úst. listiny), k jehož provedení vl. nařízení bylo vydáno.
Nelze pochybovati o tom, že toto ustanovení, pokud se posuzuje jen s hlediska, že se v něm ukládá soudům povinnost užívati státního jazyka, je vydáno v mezích jaz. zákona, jsouc pouze bližším provedením § 1, odst. 2 bodu 1 jaz. zák. V tomto ustanovení zákona se praví, že čsl. jazyk je jazykem, v němž s výhradou toho, co ustanovuje se v §§ 2 a 5 a s výjimkou toho, co bude podle § 6 ustanoveno pro Podk. Rus, děje se úřadování všech soudů. K úřadování soudů náleží i jejich potřebný styk s jinými úřady, mezi tím i s úřady místní samosprávy; výhrada § 2 týče se — jak bylo výše prokázáno — pouze styku se stranami a další výhrada § 5 a výjimka § 6 nepřicházejí zde vůbec v úvahu. Tím je odůvodněn úsudek prve uvedený.
Ale rubem povinnosti soudů musí býti se zřetelem na to, že obce beze sporu zásadně jsou povinny přijímati a vyřizovati úřední dopisy soudů, zejména ve věci, v níž obec, jak již bylo uvedeno, je povolána spolupůsobiti, povinnost obce přijímati takové v čsl. jazyce sepsané dopisy. Tato povinnost obce nemohla by se ovšem považovati za existentní, kdyby z nějakého ustanovení jaz. zák. plynul opak, kdyby tedy z nějakého předpisu o jaz. právu šlo na jevo, že ustanovení čl. 1. odst. 2. lit. f) koliduje s právními nároky, zaručenými příslušníkům menšinových jazyků. Jediný předpis, který by v tomto směru mohl přicházeti v úvahu, jsou odstavce 1 a 2 § 3 jaz. zák.; neboť tyto ukazují jasně, že zákon uznává pro obor samosprávy zásadu sebeurčovacího práva (viz důvodovou zprávu k § 3 tisk. 2442), ani nestanoví snad pro autonomní korporace jazyk čsl. jejich jazykem oficielním, v němž by měly zásadně úřadovati, nýbrž naopak, vycházeje z předpokladu, že jazyk užívaný autonomními korporacemi může býti jiný, výslovně činí výhrady ve prospěch čsl. jazyka. Leč právě tyto výhrady ukazují zcela jasně úmysl zákona, aby se náležitým způsobem zjednala platnost čsl. jazyku u všech samosprávných korporací, tedy také u obcí a to i takových, které na podkladě svého sebeurčovacího práva užívají jiného jazyka než čsl. Neboť musí-li dle 1. odstavce každá obec podání strany v jazyce čsl. přijímati a je vyřizovati, a lze-li dle 2. odstavce ve schůzích a poradách každého obecního sboru zastupitelského užívati tohoto jazyka, musí-li se návrhy a podněty v něm podané státi předmětem jednání, pak je také zjevno, že skutečnost, že jednací jazyk některé obce jest jiný než čsl. a že obec platí proto za příslušníka dotyčného menšinového jazyka, nemůže býti překážkou pro přijímání a vyřizování úředních dopisů soudů, státních úřadů atd. ve státním jazyce sepsaných. Odporovalo by úmyslu a duchu jaz. zákona, kdyby soudy a státní úřady, jejichž oficielním jazykem jest jazyk čsl., neměly pokud se týče užívání jazyka v úředním styku s obcemi stejná práva jako osoby soukromé nebo ony samy, když vystupují jménem státu jako strana.
A když dle toho, co bylo řečeno, povinnost uložená soudům v čl. 1 odst. 2 lit. f) má zároveň za následek povinnost všech obcí bez rozdílu, přijímati a vyřizovati dopisy soudů v čsl. jazyce sepsané a když by v tom bylo spatřovati i předpis o užívání jazyka u samospr. úřadů a zastupitelských sborů, musí se takováto úprava rozhodně považovati za úpravu, která se stala v duchu zákona, jak to předpisuje § 8 jaz. zák., a nemohlo by se právem tvrditi, že překročuje meze jaz. zákona.
Z těchto úvah se podává, že nař. rozhodnutí jest zákonem odůvodněno.
Bez významu jest poukaz stížnosti na čl. 78, odst. 1 jaz. nař., neboť v daném případě jde o to, zda stěžující si obec měla nárok, aby dopis presidia kraj. soudu byl jí doručen i v jazyce německém a nikoliv o otázku, která jedině jest předmětem úpravy v tomto článku obsažené, jakého jazyka totiž by mohla užívati obec sama jako úřad dopisujíc si se soudem. Neboť je-li zde stanoveno, že pro toto dopisování směrodatná jsou ustanovení I. a III. hlavy, pokud se týče čl. 16 jaz. nař., jest tím upraveno užívání jazyka pouze jednostranně pro obce jako úřady, a není v tom obsažen předpis, který by v opaku k ustanov. čl. 1, odst. 2 lit. f), jež v hlavě III. není dotčeno, nařizoval užívání minoritních jazyků i pro úřední korespondenci soudů, státních úřadů a orgánů.