Č. 2347.

Závodní výbory: I. Členové závodního výboru jsou legitimováni ke stížnosvi na nss do rozhodnutí rozhodčí komise o trvání pracovního poměru. — II. Rozhodčí komise není příslušná rozhodovati o tom, zda propuštění členů závodního výboru z práce mělo za následek zrušení pracovního poměru přes to, že rozhodčí komise k propuštění tomu souhlasu nedala.
(Nález ze dne 11. května 1923 č. 8054.)
Prejudikatura: Boh. 1948 adm.
Věc: Karel V. a spol. v Praze (adv. Dr. Ludvik Souček z Prahy) proti rozhodčí komisi podle zákona o závodních výborech v Praze (za zúčastněnou stranu — firmu J. B. — adv. Dr. Leon Schleissner z Prahy) stran propuštění členů závodního výboru z práce.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Závodní výbor firmy Josef B. a synové na Smíchově podal rozhodčí komisi stížnost proti správě řečeného podniku, ve které vytýkal, že firma propustila z práce stěžující si členy a náhradníky závodního výboru dělnického bez souhlasu rozhodčí komise. V závodě prý došlo k mzdovému sporu, jenž vyvrcholil zastavením práce. Po urovnání tohoto sporu odmítla správa závodu přijmouti do práce členy a náhradníky závodního výboru a prohlásila je za propuštěny.
Vzhledem k tomu navrhoval výbor, aby bylo uznáno, že firma nebyla oprávněna propustiti uvedené dělníky, a že jest povinna opětně do práce je přijmouti a poskytnouti jim náhradu za promeškaný čas.
Nálezem z 29. listopadu 1922 zamítla rozhodčí komise stížnost závodního výboru a vyslovila, že firma měla právo k okamžitému propuštění z práce dle § 82 živn. ř.
V důvodech svého rozhodnutí uvedla rozhodčí komise, že v průběhu jednání bylo konstatováno a oběma stranami potvrzeno, že dne 6. listopadu 1922 vznikl mzdový spor u svrchu uvedené firmy, který vyvrcholil zastavením práce a prohlášením stávky. Když dělnictvo do 3 dnů práci nenastoupilo, byl pracovní poměr prohlášen za zrušený. Stěžující si výbor sice tvrdil, že dělnictvo bylo z počátku v závodě přítomno a pouze odepřelo pracovati, nebylo však možno zjistiti, že by dělnictvo pracovní poměr nebylo přerušilo.
Poněvadž dle § 82 živn. ř. jest zaměstnavatel oprávněn v případě bezdůvodného odepření práce zaměstnance okamžitě propustiti a dle výnosů ministerských a příslušných rozhodnutí odepření práce nastalé stávkou považovati možno za neoprávněné zanechání práce, nebyla firma dle § 22 zák. o závod. výborech nucena vyžádati si k propuštění členů závodních výborů a jich náhradníků souhlasu rozhodčí komise
(§ 3 a 23 zák. o závodních výborech). Firma použila práva jí živnostenským řádem přiznaného a nemohla proto rozhodčí komise podané
stížnosti vyhověti.
Proti tomuto rozhodnutí podávají stl-é jako členové a náhradníci závodního výboru stížnost k nss-u, o níž soud uvážil takto:
Především musil soud zaujmouti stanovisko k vývodům odvodního spisu a zástupce zúčastněné strany při ústním líčení, jimiž popírána jest přípustnost stížnosti tvrzením, že souhlas rozhodčí komise k propuštění členů závodního výboru dle § 22 zák. o závodních výborech není rozhodnutím úřadu správního naříkatelným stížností k nss-u dle § 2 zák. o ss, nýbrž pouhým schválením prohlášení učiněného stranou, vypovídající, jež nemá povahy úředního rozhodnutí neb opatření.
Nss neuznal za potřebné zkoumati věcnou správnost těchto vývodů, neboť v daném případě nešlo o udělení souhlasu dle § 22 zák. o závodních výborech, nýbrž o rozhodnutí ohledně trvání pracovního poměru a nárocích z něho plynoucích.
Rozhodnutím tímto mohlo býti zasaženo do subjektivních práv st-lů a proto jest jim přiznati legitimaci ku stížnosti.
Ve věci samé uvážil nss toto:
K žádosti závodního výboru, aby rozhodčí komise uznala, že svrchu uvedená firma nebyla oprávněna propustiti st-le z práce bez souhlasu rozhodčí komise, a že jest povinna znovu do práce je přijmouti a jim ušlý výdělek nahraditi, rozhodla komise, že zúčastněná strana byla oprávněna k okamžitému propuštění st-lů z práce bez souhlasu rozhodní komise, ježto propuštění stalo se z důvodu, který ve smyslu § 82 živn. ř. opravňuje zaměstnavatele k okamžitému propuštění zaměstnance, a zamítla žalobní nároky vznesené závodním výborem.
Obsahem svým jest tedy nař. rozhodnutí výrokem o tom, ze pracovní poměr vzniklý z pracovní smlouvy uzavřené mezi zúčastněnou stranou a st-li byl v tomto případě jednostranným aktem zúčastněné strany bez souhlasu rozhodčí komise platně zrušen.
Poměr, o jehož existenci rozhodčí komise zde rozhodovala, jest nesporně rázu soukromoprávního. Rozhodování o poměru tomto jakož i nárocích z poměru toho vzešlých přikázáno bylo zákonem ze dne 27. listopadu 1896 č. 218 ř. z. (§ 1 a 27) soudům živnostenským, po případě soudům okresním.
Ježto v tomto případě osvojila si rozhodčí komise sama rozhodování v naznačeném směru, nutno uvážiti, zda dle zákona o závodních výborech byla tato působnost na ni přenesena.
Dle tohoto zákona (§ 3 lit. g) jest sice komise oprávněna rozhodovati o důvodnosti propuštění dělníka pracujícího v závodě déle než
3 léta a rovněž jest povolána k tomu, aby udílela neb odpírala souhlas k propuštění členů závodního výboru dle § 22 zákona o závodních výborech.
O tyto případy činnosti rozhodčí komise však zde nejde.
Úřad nerozhodoval o tom, zda propuštění st-lů jest odůvodněno, ježto nestalo se pro některou z příčin, uvedených sub aa), bb) a cc) § 3 lit. g) a také ne o tom, zda k propuštění jich bylo by uděliti neb odepříti potřebný souhlas dle § 22 cit. zákona.
Rozhodnutí úřadu svým obsahem jest řešením otázky, zda propuštění st-lů z práce v tomto případě melo za následek zrušení pracovního poměru přes to, že k propuštění tomu komise souhlasu neudělila.
Kompetenci rozhodčí komise k výroku tohoto obsahu nelze opříti o žádné ustanovení zákona o závodních výborech, zejména nelze kompetenci tu dovozovati z ustanovení § 26 zák. o záv. výborech.
Ustanovení, že komise rozhoduje o právech a povinnostech členů závodního výboru, nutno vztahovati pouze na rozhodování o existenci a rozsahu práv i povinností členů závodního výboru dle tohoto zákona; nikoli však na rozhodování o existenci pracovního poměru mezi zaměstnavatelem a členy závodního výboru a o nárocích z poměru toho plynoucích.
Komise, osvojivši si rozhodování i v tomto směru vybočila z mezí své působnosti, i jest rozhodnutí její nezákonné.
Bylo proto rozhodnutí to zrušiti dle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 2347. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 26-28.