NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

Č. 2611.

Státní zaměstnanci: * Zákon ze 7. dubna 1920 č. 230 Sb. zakládá pro státní zaměstnance, vyhovující předpokladům a podmín kám stanoveným v § 8, 1. odst. cit. zák., subjektivní nárok na přiznání výhod zákonem tím normovaných.
(Nález ze dne 6. září 1923 č. 15 051.)
Věc: V. R. v H. (adv. Dr. Kar. Pacovský z Nového Bydžova) proti min. školství a národní osvěty (odb. rada Zd. Zítko) stran nepřiznání výhod dle zákona ze dne 7. dubna 1920 č. 230 Sb.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím zamítnuta byla žádost st-lova za přiznání výhody dle §§ 12 a 8 zák. ze 7. dubna 1920 č. 230 Sb., poněvadž se po svém návratu z vojenské válečné služby neucházel o přijetí do státní služby.
Stížnost proti tomuto rozhodnutí k nss podaná vytýká mu nezákonnost, kterou spatřuje především v tom, že důvod uvedený žal. úřadem není správný, neboť st-1 hlásil se do státní služby jak před nabytím aprobace, ucházev se roku 1914 o místo na státní obchodní akademii v Chrudimi, tak po aprobaci roku 1915 žádostí o učitelské místo při státní obchodní akademii v Brně, byl však odmítnut pro výkon válečné služby vojenské.
V dalším vytýká stížnost, že st-1 bez viny zameškal lhůtu stanovenou v § 8 sub 1 zák. č. 230 podmiňující uplatňovaný nárok, jednak proto, že byl smlouvou vázán nastoupiti místo na obecní škole obchodní v M. Horách, jednak proto, že na státních školách obchodních nebyl té doby vypsán na místo jeho oboru konkurs. Jsou proto dány předpoklady 2. odst. cit. § 8 a byl žal. úřad povinen říditi se při vyřizování žádosti st-lovy tímto ustanovením.
Konečně vytýká stížnost, že se nař. rozhodnutí příčí zásadám usneseným min. radou dne 23. března 1921 za příčinou provedení cit. zákona.
Vzhledem k výtce vznesené zástupcem žal. úřadu při veřejném ústním přelíčení musil se nss zabývati předem po stránce formální otázkou, zda ve sporném případě jsou dány předpoklady pro jeho příslušnost s hlediska § 2 zák. o ss, jenž povolává nss k rozhodování jen tehdy, když protizákonným rozhodnutím neb opatřením správního úřadu byl st-1 dotčen ve svých subjektivních právech a to vzhledem k stanovení § 8 zákona č. 230/20, že státním zaměstnancům, tam blíže uvedeným, »může se včítati« služba vojenská pro postup do vyšších požitků za určitých předpokladů a podmínek v citovaném předpisu podrobně uvedených.
Jest tedy uvažovati, zda zákon přiznává tu přes slovní obrat »může se včítati« dotčeným zaměstnancům subjektivní nárok na přiznání výhod zde normovaných, či zda jest tím položeno do volné úvahy úřadu, poskytnouti je za určitých předpokladů.
Nss jest názoru, že na tuto otázku jest odpověděti ve smyslu eventuality první, a to z těchto důvodů:
Cit. zákon jest, jako celé poválečné zákonodárství státně — zřízenecké, jehož jest součástí, ovládán tendencí nahraditi z důvodů sociální spravedlnosti státním zaměstnancům škody, které utrpěli válečnou službou vojenskou neb i jinými okolnostmi válkou způsobenými, alespoň materielně započtením oné doby do časového postupu, o kterou se pravděpodobně ve výkonu resp. při vstupu do státní služby zdrželi. Z ohledu na zájmy státu a služby nebylo však možno tento problém řešiti jednotnou, všeobecnou normou a rozvrhl proto zákon státní zaměstnance, jež chtěl učiniti účastnými této výhody ve tři kategorie. Do první zařadil ony, kteří byli již do státní služby ustanoveni nebo přijati, nemohli ji však z důvodu války konati. Těmto dopouští přiznati výhody nejširší.
Omezenější výhody připouští zákon přiznati těm zaměstnancům, kteří, ač měli předepsanou kvalifikaci, nemohli se o státní službu ucházeti resp. ač se ucházeli, nebyli přijati. Ještě pak menší míru výhody připouští zákon konečně pro kategorii třetí, t. j. pro ty, kteří válečnou službou byli zdrženi v získání předepsané kvalifikace, t. j. ve studiích.
Leč ani v mezích jednotlivých kategorií nedopouští zákon přiznání výhod těch neomezeně a bezpodmínečně, nýbrž činí je závislým od určitých předpokladů a podmínek.
Není mezi stranami sporu o tom, že daný případ spadá do kategorie druhé, pro kterou dává předpisy čl. 3. § 8 cit. zákona, stanovící v první své větě určité předpoklady rázu všeobecného a dopouštějící, jsou-li předpoklady tyto dány, přiznání výhod, o něž jde, jen tehdy, je-li konkrétní případ individualisován splněním dalších podmínek uvedených v druhé větě téhož předpisu.
Ne tedy všem zaměstnancům, kteří vstoupili po zakončení války do státní služby, přiznává zákon možnost účastenství na výhodách jím normovaných, nýbrž vymezuje přesně okruh jich ve dvojím směru. Jednak příslušenstvím k pragmatikálním skupinám A—C, požadujícím kvalifikaci odbornou, jednak momentem úplného dosažení této kvalifikace. V takto kvalitativně vymezené hranici přiznává zákon výhodu kvantitativně jedině těm, kteří za trvání válečného stavu dali nepochybně na jevo vůli vstoupiti do státní služby tím, že se o přijetí do ní ucházeli, byli však odmítnuti pro výkon válečné služby vojenské, a staví jim na roveň ony, kteří, ač takového projevu vůle neučinili, jsou s to, aby alespoň osvědčili, že vůli tuto měli, že však jim v žádoucím jejím projevu bylo výkonem válečné služby vojenské zabráněno.
Než zákon nespokojuje se s tímto již dosti úzce vymezeným okruhem účastníků, nýbrž žádá, aby ti, jimž tu poskytuje všeobecné předpoklady ucházeti se o výhodu zde normovanou, dali nad pochybnost jasně v úzce tažené hranici časové na jevo, že vůle za trvání války pojatá vstoupiti do státní služby nedoznala později změny a činí proto přiznání výhody závislým na dalších podmínkách rázu individuelního, žádaje od osob těch, aby přešly bezprostředně ze služby vojenské do služby civilní neb o přijetí do ní se ucházely po přeložení do neaktivního poměru, avšak nejdéle do měsíce po té a službu tu skutečně také nastoupily do dne účinnosti zákona t. j. do 17. dubna 1920 nebo do šesti měsíců po svém přeložení do neaktivního stavu.
Nemůže tedy úřad výhody zákonem zamýšlené přiznati každému, koho by snad uznal za hodna, nýbrž smí tak učiniti jen u těch, které zákon kvalifikuje za způsobilé. Slovním obratem »může se včítati« nechtěl tedy zákon normovati libovůli úřadu, nýbrž chtěl pouze vysloviti, že úřad nemůže (za normálních okolností) výhodu, o niž tu jde, přiznati jiným zaměstnancům státním, než těm, kteří spadají do úzkého kruhu oprávněnců daného přesně vymezenými rekvisity zákonnými.
Tomuto pojetí nasvědčuje nejen znění vládních motivů (tisk č. 2598), nýbrž i předpis 2. odst. § 8 cit. zák., normující pro případy obzvláště pozoruhodné právo dispense pro zmeškání shora dotčených lhůt; kdyby již v odst. 1 § 8 bylo svěřeno volnému uvážení úřadu přiřknutí výhod v konkrétním případě, nemělo by smyslu jej na jedné straně v této volné úvaze určitými podmínkami omezovati, hned však v následujícím odstavci vkládati mu do ruky neomezené právo, toto omezení překročiti, a tak původně omezenou jeho vůli tím zase restituovati.
Jest tudíž přiznati straně, tvrdící, že vyhovuje všem postulátům zákonným, subjektivní nárok na výhody, normované v § 8 cit. zákona a za tohoto stavu věci zkoumati věcně, zda konkrétně předpoklady ty jsou splněny.
V tom směru uvažoval nss takto:
Mezi stranami není sporu o tom, že st-1 se ucházel roku 1915, maje úplnou aprobaci, o učitelské místo při státní obchodní akademii v Brně, že však byl odmítnut pro výkon válečné služby vojenské.
Spor zahrocuje se v otázku, zda st-1 učinil zadost některé z dalších shora již dotčených podmínek, na které zákon propůjčení výhody váže, t. j. zda se o přijetí do státní služby ucházel nejdéle do měsíce po přeložení do neaktivního stavu, nebo že st-1 přešel přímo ze služby vojenské do státní služby civilní.
Pokud jde o podmínku první, popřel žal. úřad její splnění. Stížnost tvrdí opak, poukazujíc k tomu, že st-1 se hlásil již roku 1915 o státní službu při obchodní akademii v Brně.
St-1 směšuje tu však dva zcela různé momenty. Jak již svrchu podotčeno, vymezuje zákon uvedeným ustanovením § 8 okruh oprávněnců nejprve stanovením všeobecných předpokladů, totiž příslušenstvím k pragmatikální skupině A—C, momentem úplné odborné kvalifikace a okolností, že ten který žadatel nemohl se z důvodu válečné služby vojenské ucházeti o přijetí do státní služby a nebo že se sice ucházel, že však byl odmítnut; v druhé větě téhož předpisu stanoví se teprve speciální podmínky, na jichž splnění činí se konkrétní nárok závislým. Uvádí-li stížnost a zůstává-li nepopřeno, že se st-1 po dosažení úplné odborné kvalifikace ucházel o státní službu v Brně v době, kdy byl již odveden, není pochyby, že tím učinil zadost všeobecným předpokladům zákonem stanoveným, nelze však míti za to, že tím zároveň vyhověl i další podmínce, požadující, aby se nejdéle do měsíce po přeložení do neaktivního stavu ucházel o přijetí do služby civilní, neboť předpisu tomu lze rozuměti, jak již shora uvedeno, jen tak, že žadatel musil dáti i po svém přeložení do neaktivního stavu, nejdéle do měsíce, na jevo nepochybným způsobem vůli, nesoucí se k tomu, aby byl přijat do státní služby civilní. Tomuto výkladu svědčí nejen znění vládních motivů (tisk č. 2598 str. 9 sub a), nýbrž i úvaha, shora již uvedená, že tím má býti znovu dokumentováno, že uchazeči o výhodu nezměnili původně za doby války pojatý úmysl vstoupiti do služby státní.
Když pak st-1 sám netvrdí, že se ucházel o přijetí do státní služby způsobem právě vytčeným a ve lhůtě zde zmíněné, nelze shledati, že žal. úřad odepřev vyhověti jeho žádosti o přiznání výhody jednal tím proti zákonu.
To ostatně, ze znění stížnosti soudě, připouští nepřímo i st-1 sám, tvrdí-li, že lhůtu posledně dotčenou zmeškal beze své viny a činí-li nárok na použití předpisu 2. odst. cit. § 8.
Avšak se zřetelem k tomu, že st-1 nic podobného v řízení administrativním neuplatňoval, brání přihlížeti k tomuto stížnému bodu již předpis § 5 zákona o ss.
Pokud jde o podmínku druhou, uvedl zástupce stížnosti při veřejném ústním přelíčení, že st-1 bezprostředně po sproštění ze služby válečné nastoupil učitelské místo ve veřejné obchodní škole v Mar. Horách a tvrdil, že toto místo ve veřejné službě školské sluší posuzovati za službu rovnocennou civilní službě státní a že tudíž st-1 přešed bezprostředně ze služby vojenské do služby civilní, vyhověl tím § 8 č. 2 cit. zák.
K výtce této nemohl však rovněž nss dle § 5 zák. o ss přihlížeti, poněvadž nárok z tohoto titulu nebyl ani v řízení administrativním ani ve stížnosti (§ 18 cit. zák.) uplatňován a nebyla tudíž žal. úřadu dána možnost k němu zaujmouti stanovisko.
Pokud konečně stížnost vytýká, že nař. rozhodnutí odporuje směrnicím usneseným min. radou pro provádění zákona č. 320/1920, dlužno poukázati k tomu, že dle §§ 2 a 7 zák. o ss jest předpokladem vyhovění stížnosti, aby straně byl protizákonným opatřením nebo rozhodnutím správního úřadu v jejich právech ublíženo. St-1 netvrdí však výtkou posléze dotčenou porušení normy zákonné nebo nařízení, vydaného dle zákonného zmocnění, a nemá proto ani tato výtka opory zákonné.
Bylo tudíž stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 2611. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 493-497.