Čís. 1038.
Třetí osoba, jež si činí nárok na věc, nalézající se v pozůstalosti, nemá
práva žádati v nesporném řízení, by věc nebyla dědici odevzdána do
správy. Nedohodne-li se s dědici, nezbývá než pořad práva.
(Rozh. ze dne 3. května 1921, R I 522/21.)
Třetí osoby ohlásily pozůstalostnímu soudu své vlastnické nároky
k některým věcem, jež byly pojaty do inventáře po zůstavitelce a pozůstalostní soud poukázal je s jich nárokem na pořad práva. K žádosti dědiců
byla těmto po té celá pozůstalost odevzdána soudem do správy. Zmíněné třetí osoby domáhaly se pak, by usnesení, povolující odevzdání pozůstalosti do správy dědiců, bylo doplněno v tom směru, že odevzdání nevztahuje se k věcem, k nimž ony uplatnily právo vlastnické. Pozůstalostní soud návrh jich zamítl, ježto odevzdání bylo provedeno již
před podáním tohoto návrhu podle dohody stran, přítomných výkonu, a pozůstalostní soudce nemůže více na tom ničeho cestou nespornou měniti.
Rekursní soud uložil prvému soudu, by usnesení doplnil dle návrhu
stěžovatelů. Důvody: Stěžovatelé nebyli při odevzdání věcí podle protokolu o tom sepsaného vůbec přítomni a jejich souhlas není nijak vykázán. Také není nijak vykázáno, že by byli obesláni k tomuto odevzdání
a že by byli dali svůj souhlas k tomu, aby také sporné věci byly odevzdány
dědicům. Z ustanovení § 145 nesp. říz. plyne, že dědicům mohou býti odevzdány do správy pouze předměty, jejichž příslušnost k pozůstalosti jest
nesporná, nikoliv však předměty sporné. Okolnost, že odevzdání věci jest
již vykonáno, není tomu na překážku, poněvadž jedná se jenom o provedení nařízení, soudem již vydaného. Nebylo-li toto nařízení správně provedeno, nemůže býti závady, by nedopatření nebylo napraveno žádaným doplňkem.
Nejvyšší soudobnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Nikdo nemá práva, míchati se do správy pozůstalostního jmění, soudem dědici svěřené, ať odvozuje své nároky z důvodu jakéhokoliv. Soud, svěřiv správu pozůstalosti dědici, uvede ho do správy té. Soud prvé stolice přiřkl správu pozůstalostního jmění bez výhrady dědicům, a jen povolení k žádanému prodeji předmětu, zkáze podléhajících, omezil na svršky, k nimž
vlastnictví není sporno. Předměty, o něž tuto jde, nacházely se smíseny
s ostatními a nutno je do správy dědicům spoluodevzdati, jak to plyne
z ustanovení § 145 cís. pat. ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák. a § 810 obč. zák. Nároky stěžovatelů, kteří proti pozůstalosti jsou pouhými věřitely, mohou býti uplatňovány jen za souhlasu stran v řízení pozůstalostním, pokud se týče, kdyby k dohodě nedošlo, jenom pořadem práva.
Nějakého vlivu na projednávání pozůstalosti a správu majetku věřitelé
v pozůstalostním řízení míti nemohou (§ 811 obč. zák.). Správně tedy
pozůstalostní soud nevyloučil ze správy, svěřené dědicům, věci, na něž
stěžovatelé nároky činí, neboť v nesporném řízení nemůže soud rozhodovati o sporných otázkách vlastnictví. V tom směru mohou dotčené osoby zájmy své hájiti pouze pořadem práva.