NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

Č. 2569.

Učitelstvo (Morava): I. Volná úvaha úřadu o tom, má-li učiteli veř. školy národní, jenž jest svoboden, přiznati drahotní přídavky podle II. třídy rodinné ve smyslu § 4, odst. 6 min. nař. č. 333/1918, je obmezena jen po stránce negativní, t. j. potud, že výhoda ta nemůže býti přiznána, nejsou-li skutkové předpoklady zmíněného předpisu splněny. — II. Svobodnému učiteli, jenž požívá výhody drahotních přídavků podle II. rod. třídy, může za platnosti min. nař. č. 333/1918 při úředním přeložení na jiné služební místo výhoda ta býti odňata.
(Nález ze dne 27. června 1923 č. 11 298).
Prejudikatura: Boh. 2392 adm.
Věc: Viktor Th. v Z. (adv. Dr. Bedř. Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o drahotní přídavek.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Žádost st-lova, aby mu jako učiteli obecné školy v Z. byly přiznány drahotní přídavky podle II. rod. třídy, poněvadž jest povinen vyživovati svoji starou nemajetnou matku, s níž až dosud žil ve společné domácnosti v Brně, kteroužto společnou domácnost však následkem svého přeložení do Z. a nemožnosti nalézti zde byt, přerušiti musil, — byla nař. rozhodnutím pořadem instancí zamítnuta s odůvodněním, že nejsou tu dány zákonné předpoklady, jež by tu musily býti, aby teprve úřad mohl dle svého volného uvážení rozhodnouti, má-li rodiče učitelovy, žijící s ním ve společné domácnosti, při vyměřování mimořádných drahotních přídavků k jeho domácnosti připočísti.
O stížnosti do rozhodnutí toho podané a vytýkající jemu nezákonnost uvážil nss toto:
St-1 namítá především, že prý mu byly již v r. 1918 hned po vyjití zákona z 26. srpna 1918 č. 319 ř. z. úřadem, — ať už zemskou školní radou, jak tvrdí ve stížnosti, či městskou radou brněnskou, jak uvedl ve své původní žádosti — přiznány drahotní přídavky podle II. rod. třídy a že tedy úřad nebyl oprávněn toto své rozhodnutí měniti. Námitkou touto vyslovuje st-1 názor, že původní výrok úřadu vešel v právní moc, že z něho st-1 nabyl nároku na vyplácení drahotních přídavků dle II. třídy rodinné na tak dlouho, dokud v rodinných jeho poměrech nebo zákonem nenastane nějaká změna a že tedy úřad nebyl oprávněn svoje pravoplatné rozhodnutí již odvolati a nahraditi jiným, jímž zasahuje na nabytých jeho práv.
Nss nemohl názor tento uznati správným.
St-1 sám ve své stížnosti uvádí, že původní přiznání drahotních přídavků podle II. rodinné třídy stalo se podle zákona z 26. srpna 1918 č. 319 ř. z. Zákon ten ohledně zařadění učitelů do jednotlivých tříd rodinných samostatného ustanovení neobsahuje, nýbrž dovolává se po této stránce v § 3 pozn. 1 ustanovení, jimiž se v ten který čas upravuje poskytování drahotních přídavků státním zřízencům. V tu dobu platilo pro poskytování drahotních přídavků státním zřízencům min. nař. z 12. června 1918 č. 210 ř. z., kteréž v § 4, odst. 1 svobodným zřízencům přiznávalo právní nárok pouze na přídavky podle I. rod. třídy. V odst. 6. téhož zák. ustanovení uděleno státní správě zmocnění, že může svobodné zřízence, jež žijí ve společné domácnosti s prarodiči, rodiči nebo sourozenci na roven pokládati zřízencům ženatým bezdětným, uhrazují-li prokazatelně výživu těchto příbuzných převážnou částí.
Již z tohoto znění jest zřejmo, že svobodným učitelům, třebas i dány byly u nich všechny předpoklady zde vyjmenované, nevzešel právní nárok na přiznání drahotních přídavků vyšší rodinné třídy než prvé. Proto také výrok úřadu, jímž přiznány svobodnému učiteli přídavky vyšší, nelze považovati za rozhodnutí o sporném nároku, tedy za rozhodnutí právní moci schopné, nýbrž za pouhé propůjčení výhody, již poskytovati úřad povinen nebyl, a již tedy mohl kdykoli odvolati i za poměrů nezměněných. Tím spíše pak byl k tomu oprávněn v přítomném případě, kdy podmínka onoho zmocnění úřadu daného, totiž vedení společné domácnosti učitelovy s jeho matkou odpadla.
Tím vyvrácena i námitka st-lova, jako by volné uvážení, jež tu správním úřadům bylo přiznáno, bylo omezeno nějakými skutkovými momenty. Zákon omezil toto volné uvážení úřadu jen po stránce negativní, zakázav mu přiznati výhodu tam, kde určité skutkové momenty dány nejsou. Avšak ve směru positivním ponechal úřadu plnou volnost, zda uzná dle vlastního uvážení za vhodno uchazeči výhodu tu přiznati či nepřiznati.
Než ani další námitce st-lově nemohl nss přiznati důvodnost.
V době, kdy st-1 zažádal, aby mu i v jeho novém působišti přiznán byl drahotní přídavek dle II. třídy rodinné a kdy úřady o této jeho žádosti rozhodovaly, byly pro určení rodinných tříd a zařazení do nich za účelem stanovení drahotních přídavků učitelstva podle čl. 2. zákona z 23. května 1919 č. 274 Sb., pak čl. 9 § 1 zákona ze 7. října 1919 č. 541 Sb., vlád. nař. z 23. června 1919 č. 348 Sb., pokud se týče zákona z 9. dubna 1920 č. 214 Sb. rozhodnými předpisy min. nař. z 11. září 1918 č. 333 ř. z. Také toto nařízení přiznává svobodnému zaměstnanci nárok pouze na drahotní přídavek I. rod. třídy a stejně jako shora cit. nař. č. 210 z r. 1918 zmocňuje pouze státní správu, že může svobodné zaměstnance, již žijí ve společné domácnosti s prarodiči, rodiči nebo sourozenci za okolností blíže tam stanovených na roven pokládati ženatým zřízencům bezdětným. Pakli tedy i zde to, co řečeno bylo již shora, že i v těchto případech ponecháno na uváženou správnímu úřadu, zda žádosti svobodného zaměstnance o zařazení do II. rod. třídy vyhoví či nikoli, že však zaměstnanec sám na toto zařazení právního nároku nemá a to ani tehdy, jsou-li u něho splněny všechny podmínky, jež tvoří zákonný předpoklad, za něhož úřad zmocnění jemu daného teprve použíti může.
Neprávem dovolává se st-1 posléze § 16 mor. zák. ze 24. ledna 1870 č. 18 z. z., kterýž praví, že každý učitel musí se podrobiti přeřazení nařízenému zemskou školní radou, pokud mu tím neubude příjmů. Z ustanovení toho bylo by snad lze dovoditi, že učiteli z důvodu jeho přeložení nesmí vzniknouti újma na požitcích.
Zde však ani tvrzená újma nenastala z důvodu přeložení, nýbrž toliko z nahodilé okolnosti s přeložením jeho jen nepřímo související, ani nejde o újmu na požitcích, jaké zákon ten jedině mohl míti na mysli, totiž na požitcích takových, na něž učitel má nárok (služné, místní přídavek a drahotní přídavky ze zákona jemu příslušející), nikoliv však na dobrovolně mu poskytované výhodě drahotního přídavku zvýšeného. Že tomu tak, plyne zejména z úvahy, že i kdyby byl st-l zůstal v dřívějším svém působišti, mohla mu zškr opět odníti onu výjimečně přiznanou výhodu, aniž by v tom podle toho, co shora rozvedeno, bylo možno spatřovati nezákonné porušení jeho práv. Nelze proto takovéto porušení spatřovati ani v tom, když takové snížení nastalo při jeho přeložení na jiné služební místo.
Z těchto důvodů bylo tedy stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 2569. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 407-410.