Č. 3632.

Učitelstvo: I. Učitelům veřejných škol národních, spravovaných podle zákonů zemských, nepřísluší vůči státu nárok na vydání průkazky na zlevněnou jízdu po železnici. — II. Opačný předpis nařízení zem. školní rady slezské ze 30. dubna 1920 č. 57 z. z. slez., bod I, 4 odporuje zákonu a je neplatný.
(Nález ze dne 19. května 1924 č. 8763.)
Prejudikatura: Boh. 952 a 3211 adm. a 1626 fin.
Věc: Hugo M. v Opavě proti ministerstvu železnic (min. rada Dr. Frt. Mazel) o železniční legitimaci.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Ředitelství státních drah v Olomouci zamítlo žádost st-le o vydání průkazky na zlevněnou jízdu. Nař. rozhodnutím nevyhovělo min. železnic rekursu st-lově, ježto uvedená výhoda se poskytuje jen úředníkům a zřízencům, jimž přísluší charakter skutečných státních zaměstnanců. Dále uvedeno, že podle rozhodnutí nss-u Boh. 952 adm. nemohou učitelé obecných a občanských škol uplatňovati nárok na průkazku s poukazem na ustanovení čl. II zák. z 23. května 1919 č. 274 Sb., ježto státní zaměstnanci nemají právního nároku na průkazku, nýbrž jde jen o výhodu poskytovanou jim železniční správou. Na tom nemění ničeho okolnost, že důvodová zpráva k zákonu uvádí mezi výhodami, jež zákonem tím učitelům měly býti přiznány, též výhody slevy jízdného, neboť se tak stalo v mylném předpokladu o právním nároku státních zaměstnanců za zlevněnou jízdu.
Nss shledal stížnost bezdůvodnou z těchto úvah:
St-l domáhal se na ředitelství stát. drah, pokud se týče min. žel. vydání železniční legitimace, jaké vydávají se pro státní úředníky. Domáhal se tedy toho, aby stát, ať již ve své vlastnosti vrchnostenské nebo ve své vlastnosti jako podnikatel železnic, poskytl mu určité výhody stejného druhu, jaké stát poskytuje zaměstnancům státním, a opíral tento svůj nárok o čl. II. zák. z 23. května 1919 č. 274 Sb. Avšak neprávem.
Učitelé národních škol podle dřívějších zákonů školských, zejména podle zemských zákonů o právních poměrech učitelstva, nebyli zaměstnanci státními a neměli také vůči státu nižádných nároků na poskytování určitých platů nebo výhod, naopak měli tyto nároky toliko — —v mezích zákonem stanovených — vůči příslušným konkurečním činitelům školským. Na tomto stavu věci zákonem č. 274/19 změna se nestala; naopak stanoví čl. V. tohoto zák. výslovně, že osobní náklad na učitelstvo veř. škol obecných a občanských hraditi budou . . . . nynější vydržovatelé. Proto také z čl. II. par. zák. nevznikají učitelstvu veř. škol národních vůči státu —nehledě ovšem na t. zv. školy menšinové ve smyslu § 2 zák. z 9. dubna 1920 č. 292 Sb., kteréžto školy podle § 35, posl. odst. téhož zák. jsou vydržovány vesměs nákladem státním — nijaké nároky na poskytování platů nebo výhod v čl. II. uvedených.
V této souvislosti proto netřeba ani zkoumati, zda výhoda železničních legitimací poskytovaná za určitých předpokladů zaměstnancům státním jest vůbec výhodou toho druhu, jaký na mysli má čl. II, 1. odst. zák. paritního. Neboť i kdyby tomu tak bylo, mohl by učitel národní školy takový nárok nanejvýše snad uplatňovati vůči konkurenčním činitelům školy k úhradě jeho platů povinným, nikoliv však vůči státu.
Podobný názor co do významu článku II. par. zák. vyslovil ostatně nss již také v nál. Boh. 1626 fin. v příčině poplatků ze smlouvy služební a v nál. Boh. 3211 adm. v příčině nároku na volný traťový lístek k dojíždění z bydliště do služebního působiště.
Takovýto nárok nemohl ovšem býti také založen nařízením zem. škol. rady slez. z 30. dubna 1920 č. 57 z. z., kde v bodu I 4 se praví, že »výhodami státních úředníků a praktikantů, které ve smyslu 3.věty v 1. odst. článku II. par. zák. přiznati jest učitelům ve službě počáteční a těm kteří podle tohoto zákona požívají příjmů některé hodnostní třídy nebo její části, jsou tou dobou obzvláště: Nároky při služebním zaměstnání mimo vlastní působiště (cestovné a vedlejší náležitosti); náhrada výloh při přesídlení . . . .; náhrada povinných srážek platů . . . .; čekatelné; zálohy; slevy jízdného na drahách a lodích . . . . «. Neboť nehledě ani k otázce, stížností dotčené, zda tu jde o nařízení právní nebo správní, dále k otázce, zda a pokud ministr škol. mohl zmocnění k provedení zák. paritního jemu udělené podle čl. VII par. zák. přenésti platně na podřízenou jemu instanci, zem. škol. radu, a zda tedy cit. nařízení slez. zšr-y jest platné již se stanoviska kompetenčních předpisů ústavní listinou stanovených, tedy jest z toho, co shora uvedeno, zřejmo, že i kdyby tomu tak bylo, nařízení toto, pokud by přiznávalo učitelům veř. škol národních (nehledě opětně k učitelstvu škol menšinových) nárok vůči státu na slevu jízdného na drahách a lodích, není kryto ani zák. paritním ani zák. jiným a proto jest neplatné.
Neměl-li však st-l dle toho, co tu uvedeno, vůči státu a jeho orgánu žádného nároku na jakoukoliv výhodu podle článku II. zák. par. ani na výhody zlevněné jízdy na železnicích, pak ovšem zamítavým výrokem žal. úřadu nemůže také v nějakém svém právu býti dotčen, a jeví se proto stížnost po rozumu § 2 zák. o ss bezdůvodnou.

Citace:

č. 3632. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1322-1324.