Č. 3385.

Stavební právo: O stavbách v požárním obvodu železnic.
(Nález ze dne 19. března 1924 č. 4633).
Věc: Firma Fr. O., akc. společnost, parní mlýn a továrna na chléb ve V. (adv. Dr. Ant. Schauer z Prahy) proti ministerstvu železnic (odb. rada Dr. Ad. Černý) o povolení ke stavbě domu v požárním obvodu dráhy.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Zsp v Praze rozhodujíc o námitkách, jež podal předseda ústřední správní komise pro sjednocenou obec pražskou dle § 11 zák. z 6. února 1920 č. 116 Sb. proti rozhodnutí stavebního úřadu ve V., kterým bylo st-lce uděleno povolení k postavení čtyřpatrového domu na parc. č. kat. — blíže severozápadní dráhy, uložila st-lce, aby v zájmu budoucí výstavby pražských nádraží postavila na místo násypu směrem k dráze svým vlastním nakladen opěrnou zeď dle plánů dodaných správou dráhy, a aby tak učinila současně s prováděním ostatních prací souvisejících s výstavbou pražských nádraží. Zároveň podotkla zsp, že správa dráhy jest oprávněna zajistiti si tento závazek jako služebnost na st-lčině realitě.
Stížnost, již do tohoto rozhodnutí podala firma, zamítl nss nálezem Boh. 1403 adm. jako bezdůvodnou, a poznamenal v důvodech svého rozhodnutí, že st-lce nedostalo se dosud povolení železničních úřadů, jehož dle § 99 želez. prov. řádu potřebuje k stavbě ležící v požárním obvodu dráhy vedle povolení dle stavebního řádu, a že předseda ústřední správní komise byl oprávněn v zájmu budoucí výstavby pražských nádraží domáhati se toho, aby st-lce zmíněný závazek byl uložen.
Po vydání tohoto nálezu obrátila se st-lka na ředitelství státních drah v Praze a odvolávajíc se na rozhodnutí nss-u, žádala, aby jí na základě ustanovení § 99 želez. provoz. řádu uděleno bylo povolení k stavbě, při čemž prohlásila, že nemůže souhlasiti s tím, aby jí uložena byla povinnost postaviti na místo násypu vlastním nákladem opěrnou zeď dle plánů dodaných správou dráhy, ani s tím, aby tento závazek byl zajištěn jako služebnost na jejím pozemku, neboť prý zmíněný projekt železniční je teprve v počátečním stadiu, a není dosud jisto, bude-li proveden tak, jak železniční správa přdpokládá. Stavbou opěrné zdi zvýšily by se stavební náklady do té míry, že by provedení stavby domu bylo vlastně znemožněno.
Když rozhodnutí ředitelství státních drah o této žádosti vydané a vyslovující mínění, že žádané povolení bylo již dáno výměrem z 31. srpna 1922, bylo min. žel. zrušeno, vydalo ředitelství státních drah dne 24. ledna 1923 rozhodnutí nové, v němž především konstatovalo, že konsens udělený st-lce městskou radou ve V. doplněn byl rozhodnutím zsp-é v tom smyslu, že st-lce bylo uloženo, aby vlastním svým nákladem postavila na místě náspu opěrnou zeď podle plánů dodaných správou dráhy a to současně při provádění ostatních stavebních prací souvisejících s výstavbou pražských nádraží, a že uznáno bylo právo dráhy ke knihovnímu zajištění tohoto závazku, a podotklo, že následkem toho zbývá jen uděliti st-lce povolení dle § 99 želez. prov. řádu.
Povolení to pak ředitelství st-lce udělilo, aniž mezi podmínky, na něž povolení své vázalo, pojalo také příkaz týkající se zřízení opěrné zdi.
Proti tomuto rozhodnutí podala st-lka odvolání k min. žel., v němž namítala, že železniční úřad měl ve svém rozhodnutí, jež tvoří jeden celek s konsensem stavebním, vysloviti, zda trvá na podmínce, kterou kladl v řízení stavebním, a která do stavebního konsensu byla přijata. Pro železniční úřad jest bezvýznamné, že již konsens stavební onu podmínku obsahuje, a proto, chce-li uložiti straně tuto podmínku, musí ji expressis verbis pojati i do svého konsensu.
Min. žel. zamítlo nař. rozhodnutím odvolání st-lky z důvodu, že stavebník nemá nároku, aby do povolení železničního dohlédacího úřadu pojaty byly výslovně jako podmínka i takové předpisy železničních zájmů se týkající, které jsou již zabezpečeny jinak. Z tvrzení stížnosti samé, že konsens úřadu stavebního a povolení dozorčího úřadu železničního podle § 99 želez. prov. řádu »tvoří právní celek«, nevyplývá důsledek ve stížnosti odvozený, že by »v obou z nich musily býti uvedeny veškeré podmínky, jež jeden nebo druhý úřad žádá«, nýbrž právě naopak plyne z toho, že oba konsensy se mohou navzájem doplňovati. Na druhé straně nemůže býti železničnímu dohlédacímu úřadu bráněno, aby právní stav s věcí související, utvořený pravoplatně jinými úřady, ve svém povolení prostě nekonstatoval.
Proti rozhodnutí min. podává žadatelka stížnost k nss-u, v níž namítá, že »logickým důsledkem právního stanoviska, jaké zaujal nss ve svém nál. o stížnosti žadatelky proti rozhodnutí zsp-é jest nejenom, že na st-lce bylo, aby si vyžádala také povolení úřadů železničních, ale že i železniční úřad musí do svého povolení pojmouti veškeré podmínky, jež s povolením spojuje.
Zsp nemohla platně uložiti podmínku, jež spadá do kompetence úřadů železničních, a proto neprávem nař. rozhodnutí dovozuje, že podmínka postavení 7 m vysoké opěrní zdi byla již stavebním úřadem platně uložena, a že stavebník nemá nároku, aby podmínka ta byla do povolení dohlédacího úřadu železničního výslovně pojata. Vytýkaný postup úřadu zakládá také vadu řízení, neboť úřad nevysloviv ve svém rozhodnutí podmínku do jeho kompetence spadající a odvolav se toliko na konsens úřadu, který o podmínce takové rozhodovati nemůže, provedl řízení neúplně.«
Nss uvážil o stížnosti takto:
Železniční úřad udělil st-lce povolení ve smyslu § 99 želez. provozního řádu k postavení domu v požárním obvodu dráhy, aniž své povolení vázal na podmínku, že st-lka bude povinna svým nákladem postaviti opěrnou zeď dle plánů drahou dodaných, a že dráha jest oprávněna dáti si knihovně zajistiti splnění této podmínky na realitě st-lčině, jak to učinil úřad stavební. Z rozhodnutí druhé stolice jest patrno, že úřad vědomě tak neučinil a učiniti nechtěl, ježto pokládal za dostatečné, že již úřad stavební vázal svůj konsens na uvedenou podmínku.
St-lka není spokojena s tímto vyřízením své žádosti a domáhá se toho, aby také železniční úřad v rozhodnutí svém vyslovil, zda opěrná zeď postavena býti má či nikoliv, kteréhožto výroku st-lka v nař. rozhodnutí postrádá.
Nss neshledal, že by rozhodnutí min. žel. po této stránce bylo nějak neúplné nebo nejasné.
Železniční úřad nepojal mezi podmínky, na něž vázal svůj souhlas k postavení domu v požárním obvodu dráhy, příkaz, aby st-lka zřídila na straně ke dráze ležící opěrnou zeď, jak jí to nařídil úřad stavební, pročež nutno míti za to, že úřad železniční sám splnění této podmínky st-lce neukládá, nýbrž jí povolení k stavbě v požárním obvodu dráhy bez tohoto omezení uděluje. Nemůže tedy st-lka vytýkati nař. rozhodnutí ani nejasnost ani neúplnost, poněvadž rozhodnutí ono jiného výkladu nepřipouští, než že úřady železniční se svého stanoviska postavení sporné opěrní zdi jako úřady pověřené zastupováním železničních zájmů za nutné neshledávají a je tudíž neukládají.
Tento výklad nař. rozhodnutí kryje se s vývody zástupce žal. úřadu při veřejném ústním líčení přednesenými.
Při tom jest nerozhodno pro přítomný spor, proč žal. úřad od pojetí zmíněného příkazu do železničního konsensu upustil, a netřeba také zkoumati, zda jest správný jeho názor, že zájmy železniční jsou již dostatečně chráněny tím, že stavební úřad příkaz ke zřízení opěrné zdi do svého konsensu pojal. Vzhledem k tomu netřeba také řešiti otázku, zda železniční úřad nebo dráha sama bude moci naléhati na splnění podmínky, jež do stavebního konsensu pojata byla pouze a jedině k návrhu předsedy ústřední správní komise pro sjednocenou obec pražskou, třebas i tento při tomto svém návrhu sleloval podobný námět, vyšlý ze strany zástupce dráhy, ježto dráha, jak již v předchozím nálezu bylo vysloveno, neměla v tomto řízení postavení procesní strany podávající návrhy, nýbrž postavení úřadu diktujícího podmínky svého vlastního povolení. Právo toto však vykonala a konsumoovala nař. nyní rozhodnutím.
Poněvadž tedy nař. rozhodnutí neubližuje ve směru vytýkaném v ničem právům st-lčiným, bylo stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 3385. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 844-847.