NPD documents search: Právník, 65 (1926)

Čís. 684.

Zákon o zajištění půdy drobným pachtýřům (ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n.).
Pro požadovací nárok je rozhodným, zda právo nájemcovo týká se užitku hlavního, to jest hospodářsky cennějšího.
(Rozh. ze dne 28. září 1920, R II 297/20.)
Soud prvé stolice, zjistiv, že požadovaný pozemek jest višňovým a třešňovým sadem, z něhož panství každoročně ovoce prodává a půdu jen jako vedlejší zdroj příjmů pronajímá, zamítl nárok požadovatelův. Důvody: Není pachtem ve smyslu § 1 odstavec pátý zák. o zaj. půdy, týče-li se nájemcovo právo toliko vedlejších užitků pozemků. Udáním stran bylo zjištěno, že před válkou se z míry požadovaného pozemku platilo pachtovného 1 K 60 h ročně, kdežto jinak činil pacht 30 K ročně. Již z tohoto nepatrného nájemného jest patrno, že pronajímání pozemku tvořilo pro pronajímatele toliko vedlejší užitky a že hlavním a podstatným užitkem byl výnos ze sadu za prodané ovoce, poněvadž tento byl vždy mnohem větší než z pronajaté půdy. Rekursní soud přiznal požadovací nárok. Důvody: Soud, rozhoduje o požadovacím nároku, zkoumá pouze, zda pozemek je »zemědělským pozemkem« ve smyslu zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n. (§ 1). Za »zemědělský pozemek« v témže smyslu dlužno považovati každou část půdy, jež prací podnikatele stala se úrodnou, plodonosnou. Pozemek pachtovní musí být i nyní kulturní půdou. V tomto případě není o tom sporu, že pozemek, o nějž tu jde, slouží zemědělským účelům kulturním (pěstování obilí). Na tom nemění ničeho, že vlastník pozemku na několika místech téže půdy má ovocné stromy, jichž sám užívá, a že výtěžek z této kulturní půdy je pro vlastníka nepoměrně prospěšnějším než výhody z propachtování půdy; rovněž je bezvýznamné, kolik pachtovného pachtýři platívají (vzhledem k jakosti půdy). Neboť rozhodujícím ve smyslu zákona o drobných pachtýřích je pouze, zda pachtovní pozemek stal se zemědělským pozemkem dlouhá léta trvající pílí drobného pachtýře.
Nejvyšší soud zrušil usnesení obou nižších soudů a přikázal soudu prvé stolice, by řízení doplnil a pak znovu o věci rozhodl.
Důvody:
Podle § 1 odstavec čtvrtý zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n. nepokládá se za pacht a nepřísluší tudíž nárok požadovací, týče-li se pachtýřovo právo toliko vedlejších užitků pozemků. Za hlavní užitek dlužno pokládati užitek hospodářsky cennější. Jelikož v tomto případě užívá pachtýř požadovaného pozemku jako pole, kdežto vlastník pobírá užitek se stromů tam rostoucích, jest rozhodujícím pro nárok pachtýřův, zda hospodářsky cennějším jest užitek, plynoucí pachtýři z obdělávání půdy, či užitek z ovoce, připadající vlastníku. To podle dosavadních zjištění nelze spolehlivě posouditi. Okresní soud zjistil pouze, jaký jest výtěžek z ovoce z celé trati, která má výměru asi 100 měřic; nezjistil však, kolik z něho připadá na požadovaný pozemek a nezjistil také, jaký užitek má pachtýř z obdělávání orné půdy. Teprve porovnáním obou bude lze posouditi, zda užitek, který pobírá vlastník, či užitek, který pobírá pachtýř, je užitkem hlavním. Jest tudíž nutno, aby v tomto směru bylo řízení po případě místním ohledáním s přibráním znalců doplněno a aby pak o věci bylo znovu rozhodnuto.

Citace:

č. 684. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 554-555.