NPD documents search: Váž. tr., 7 (1925)

Čís. 1887.

Skutková podstata zločinu podle §u 205 a) tr. zák. předpokládá úmyslné poškození věřitelů; nárok na dodržení kupní smlouvy nezakládá poměru věřitelského.
(Rozh. ze dne 4. února 1925, Zm I 661/24).
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Táboře ze dne 23. září 1924, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodného úpadku podle §u 205 a) tr. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost, pokud uplatňuje zmatek §u 281 čís. 9 a) pokud se týče 10 tr. ř., jest důvodná. Nalézací soud uznal obžalovaného vinným, že v letech 1922 a 1923 ve V. a Ch. zmařil úmyslně uspokojení svých věřitelů Jana a Marie K-ových tím, že zcizil své jmění, čímž tito na svém majetku utrpěli škodu 250000 Kč. Dle důvodů spatřuje nalézací soud skutkovou podstatu v tom, že obžalovaný nepoužil 250000 Kč, jež mu vyplatil Jan K. na kupní cenu 460000 Kč za usedlost čís. 3 ve V. se závazkem, že z ní zaplatí knihovní dluhy a vyplatí výměnek na usedlosti váznoucí, k tomuto účelu, nýbrž pokusil se, ač přijal oněch 250000 Kč, usedlost jinam prodati, dále, že prodal ještě koncem prosince 1922 celý svůj inventář v pachtovaném dvoře ve Ch. za 275000 Kč a nesplatil z těchto peněz manželům K-ovým ničeho, nýbrž použil jich k zaplacení jiných věřitelů, z čehož usuzuje soud, že bylo úmyslem obžalovaného, by zcizením svého majetku manžele K-ovy poškodil, jich uspokojení zmařil. Než právem poukazuje zmateční stížnost na to, že v době, kdy obžalovaný ona jednání provedl, nebyli manželé K-ovi vůbec ještě věřiteli obžalovaného, nýbrž měli proti němu jen nárok na vydání usedlosti čís. 3 ve V., o nějž zejména v době, kdy obžalovaný prodal inventář, veden byl spor. Rozsudek zjišťuje výslovně, že teprve při roku dne 1. června 1923 uzavřen byl mezi stranami smír, jímž se manželé D-ovi zavázali, K-ovým přijatých 250000 Kč ve třech splátkách zaplatiti,a teprve tímto smírem stali se manželé K-ovi věřiteli obžalovaného. Jen mimochodem budiž podotknuto, že rozsudek poukazuje ovšem též na úmluvu, mezi zástupci stran ujednanou dne 27. listopadu 1922, tedy krátce před prodejem inventáře, že strany se vzájemně propustí ze smlouvy a že D-ovi vrátí manželům K-ovým 250000 Kč ve dvou lhůtách, pomíjí při tom jistě závažnou okolnost, že toto ujednání mezi zástupci, učiněné s výhradou schválení stranami, nebylo manželi D-ovými schváleno. Až do 1. června 1923 měli tedy manželé K-ovi proti obžalovanému a jeho manželce toliko nárok na dodržení kupní smlouvy, dle níž jím byla prodána usedlost čís. 3 ve V. za 460000 Kč, na něž splaceno 250000 Kč. Že by se byl obžalovaný i po prodeji inventáře a spotřebení výtěžku, zejména po úmluvě ze dne 1. června 1923, nějakého manžele K-ovi poškozujícího jednání dopustil, z rozsudku nevychází. Za tohoto stavu věci přisvědčiti sluší tvrzení stížnosti, že teprve ode dne posléz uvedeného možno pokládati manžele K-ovi za věřitele obžalovaného, ana teprve tímto dnem vzešla jim pohledávka 250000 Kč proti manželým D-ovým. Nebyly-li však manželé K-ovi v době, kdy ob- žalovaný poškozující činy, dle důvodů rozsudku za vinu mu spadající provedl, jeho věřiteli, nemohlo jednání obžalovaného založiti skutkovou podstatu podle §u 205 a) tr. zák., neboť tato předpokládá výslovně úmyslné poškození věřitelů. Jednání obžalovaného mohlo by spadati po případě pod obecný pojem podvodu podle §u 197, 200, 203 tr. zák. Zdali by však soud nalézací, vycházeje ze správného předpokladu, že manželé K-ovi v době prodeje inventáře dvora Ch-ského a spotřeby výtěžku obžalovaným vůbec ještě jeho věřiteli nebyli, rovněž dospěl k přesvědčení, že úmysl obžalovaného čelil k jich poškození právě o 250000 Kč, zdali by byl zejména rovněž pro otázku úmyslu bezvýznamnými označil skutečnosti, že obžalovaný ještě před prvním stáním ve sporu o dodržení kupní smlouvy nabízel, a to zcela vážně, zaplacení částky 250000 Kč, a že, když se po úmluvě ze dne 1. června přesvědčil, že usedlost V-skou jinam prodati a tak závazek k zaplacení 250000 Kč dodržeti nemůže, nabízel manželům K-ovým prostřednictvím jich právního zástupce odevzdání V-ské usedlosti, k otázkám těm nelze jistě bezvýhradně přisvědčiti, zejména, kdyby na pravou míru přivedeny byly zřejmé nepřesnosti ve skutkových předpokladech, z nichž rozsudek dle důvodů vychází, jak je zmateční stížnost ve svých vývodech na uplatnění zmatku §u 281 čís. 5 tr. ř. vytýká. Měliť zejména manželé D-ovi i po prodeji Ch-ského inventáře (což rozsudek důsledně přehlíží mluvě o bezmajetnosti manželů D-ových) vždy ještě V-skou usedlost, z níž i při pozdějším exekučním prodeji za pouhých 250000 Kč po odečtení břemen, připadla na pohledávku K-ových ještě částka 39000 Kč.

Citace:

č. 1887. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 92-93.