Č. 816.

Učitelstvo (Slovensko): Vdova po státním učiteli na Slovensku nemá po rozumu § 140 zák. čl. XXXVIII. z r. 1868 nároku, aby jí byla vyplácena také válečná podpora přiznaná jejímu muži.
(Nález ze dne 20. dubna 1921 č. 4137.)
Věc: Rozalie P. v Bratislavě proti školskému referátu ministra s plnou mocí pro správu Slovenska stran výměry vdovské pense. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dne 7. února 1920 zažádala stěžovatelka, vdova po činném učiteli na státní škole Morici P., dne 6. ledna 1920 zemřelém, aby jí vyměřena byla vdovská pense, kteroužto žádost doplnila podáním ze dne 14. června 1920 v tom směru, aby pense ta vyměřena jí byla již dle nového nařízení ve zvýšeném obnosu uvádějíc, že její muž sloužil 36 let a že pobíral v poslední době ročně platu 2400 K, osobního přídavku 200 K a válečné podpory 2000 K, což také potvrdil berní úřad v Trenčíně s tím, že požitky ty byly vyplaceny vdově až do konce června 1920.
Naříkaným rozhodnutím vyměřil žalovaný úřad stěžovatelce vdovskou pensi podle dosavadních předpisů na Slovensku platných a zároveň zmocnil berní úřad, aby odpočetí najednou válečnou podporu neoprávněně vyplacenou za dobu od 1. února 1920. O tom vyrozuměna byla stěžovatelka s tím, že nebylo možno poukázati jí vdovskou výpomoc podle novějších zákonů, poněvadž úřadu nedostalo se k tomu dosud zmocnění, o náhlou výpomoc pak že může zakročiti zvláštní žádostí.
Stížnost odporuje rozhodnutí tomu pouze potud, že nebyla pense vyměřena podle zákona z ledna 1920, když muž stěžovatelem zemřel v činné službě teprve 6. ledna 1920, a dále, že jí byl sražen peníz 880 K vyplacené válečné podpory, kdežto přece podpora ta náležela jí, vlastně jejímu muži, v době likvidování byla jí na základě zákonných ustanovení přikázána a nemůže jí tudíž býti sražena.
O stížnosti té uvážil nejvyšší správní soud takto:
Očividná je bezdůvodnost stížnosti ve směru prvním. Zákon ze dne 17. prosince 1919 č. 2 sb. z. a n. z roku 1920, změnivší některá ustanovení upravující pensijní nároky státních zaměstnanců, zejména státních učitelů, kteréhož zákona stěžovatelka patrně se dovolává, zmocňuje v čl. X. teprve vládu, aby ve vhodné době rozšířila zcela nebo z části platnost zákona toho, po případě i jiných pravidel pensijních také na zaměstnance uherského systému na Slovensku. Vláda však zmocnění toho do doby vydání naříkaného rozhodnutí ještě neužila, jak stěžovatelce výslovně bylo sděleno a jak také nepopřela. Nepoužil-li tedy žalovaný úřad v tomto případě zákona, jemuž nedostalo se ohledně poměru, o nějž jde, účinnosti, nelze shledávati v tom nijaké nezákonnosti. Ze by vyměřená vdovská pense neodpovídala předpisům dosud na Slovensku platným, stěžovatelka netvrdí.
Bezdůvodnou je však stížnost i ve směru druhém. Dle § 140 zák. čl. XXXVIII. z roku 1868 v případě učitelovy smrti náleží jeho vdově a sirotkům po půl roku celý plat a byt. Z dekretu ze dne 4. prosince 1918 čís. 4370 ve správních spisech založeného je patrno, že výnosem ministerstva vyučování ze dne 10. října 1918 čís. 174576 přiznána byla muži stěžovatelčinu mimo základní plat a osobní přídavek válečná podpora ročních 2000 K, splatná v měsíčních splátkách předem. Dle nařízení uherského ministerstva ze dne 26. března 1918 č. 61600 povolena byla státním učitelům ve výslužbě, jakož i vdovám a sirotkům zemřevších učitelů válečná podpora splatná ve čtvrtletních částkách. Z toho je patrno, že při válečné podpoře nutno rozeznávati, jde-li o učitele v činné službě či o učitele ve výslužbě nebo posléze o vdovu a sirotky učitele zemřelého, ježto pro každou z těchto kategorií bylo poskytování válečné podpory upraveno zvláštním způsobem; z úpravy té jest však nad veškerou pochybnost patrno také tolik, že válečnou podporu přiznanou učiteli v činné službě nelze vpočítati po rozumu cit. § 140 zák. čl. XXXVIII. z roku 1868 do platu, jejž jest ještě po půl roku po učitelově smrti vypláceti jeho vdově, poněvadž jí pro ten případ jest přiznána válečná podpora jiná. Nařízením ministra plnomocníka ze dne 2. srpna 1919 čís. 5534 povoleno bylo další vyplácení válečných podpor až do odvolání tak, jak poskytovány byly uherskou vládou roku 1918 a nenastala tedy nařízením tím co do válečných podpor žádná změna a zachován jak co do jejich povahy, tak co do nároku na ně a způsobu jejich výplaty týž právní stav, jako byl dříve. Odpovídá tedy stanovisko žalovaného úřadu vyslovené ve výnosu školského referátu ze dne 12. března 1920 čís. 9231 a zachované i v případě stěžovatelčině, že vdova po státním učiteli nemá po rozumu § 140 zák. čl. XXXVIII. z roku 1868 nároku, aby jí byla vyplácena také válečná podpora jejímu muži přiznaná, platnému právnímu řádu. Jestliže tedy úřad zjistiv, jak nesporno, že válečná podpora stěžovatelčinu muži poskytnutá byla jí i po jeho smrti nadále až do konce června 1920 vyplácena a nařídil proto, aby částky takto od 1. února 1920 neprávem vyplacené byly stěžovatelce započteny do přiznané jí nyní vdovské pense, neporušil opatřením tím zákona, když není předpisu, který by vrácení přeplacené takto válečné podpory vylučoval.
Stěžovatelka se mýlí, má-li za to, že započtení a srážka ta je nepřípustná, protože prý ona podpora patřila jejímu muži, případně jí v době likvidace. Poslední likvidace platu mužova stala se na leden počátkem tohoto měsíce předem a poněvadž, jak uvedeno, válečná podpora přiznaná činnému učiteli vyplácela se v měsíčních splátkách, měl muž stěžovatelem nárok právě jen na částku na tento měsíc vypadající. Od 1. února 1920 nešlo již o likvidaci platu stěžovatelčina muže, nýbrž o plat náležející jí na účet její vdovské pense, ku které však, jak svrchu dovozeno, ona válečná podpora nenáležela.
Pravda ovšem, že za tohoto stavu věci, když naříkaným rozhodnutím stěžovatelce vdovská válečná podpora byla přiznána teprve od 1. října 1920, stěžovatelka v době od 1. února 1920 do konce září nepožívala vůbec žádné válečné podpory. Leč otázkou touto nemohl se nejvyšší správní soud zabývati, ježto strana stížného bodu v tomto směru neuvedla a nebyla tudíž otázka, pokud by snad stěžovatelce náležela vdovská válečná podpora od dřívějšího okamžiku, dosud v řízení správním řešena (§ 5, 18 zákona o správ. soudě).
Jest tudíž stížnost bezdůvodná, pročež jí slušelo zamítnouti.

Citace:

č. 816. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 472-474.