Čís. 9318.
Odmítl-li soud prvé stolice žalobu podle důvodů usnesení pro nepříslušnost soudu, odvolací soud pak zrušil usnesení prvého soudu a uložil mu, by jednal ve věci samé, jde vpravdě o změňující usnesení rekursního soudu, proti němuž jest dovolací rekurs přípustným.
Předpis § 37 zák. o živnost, soudech nevztahuje se na spory zřízenců vykonávajících kupecké nebo vyšší služby nekupecké. V těchto sporech řídí se věcná příslušnost řádných soudů hodnotou předmětu rozepře. Pro otázku, zda jde o obchodního pomocníka či o pouhého pomocného pracovníka, nezáleží na pojmenování (na titulu) zaměstnance ani na tom, jaký má plat, nýbrž na tom, jaké služby skutečně koná.
(Rozh. ze dne 26. října 1929, R I 824/29.)
Žaobce domáhal se žalobou na okresním soudě na žalované firmě vyplacení služebních požitků ve formě podílů na zisku a honoráře za přenechání dvou nástinů, podle kterých byla zařízena továrna žalovaného úhrnem 47119 Kč. Věcnou příslušnost okresního soudu opíral o § 49 čís. 6 j. n., ježto jako nožířský mistr a dílovedoucí byl žalobce zaměstnán a byla s ním uzavřena smlouva služební, takže byl k žalovanému ve služebním poměru. Žalobce měl od žalovaného' po dobu služebního poměru naturální byt v domě žalované firmy, čímž jest odůvodněna příslušnost okresního soudu. Žalovaný navrhl odmítnutí žaloby, ježto se citované ustanovení j. n. nevztahuje na tento případ. Uznal sice, že žalobce bydlel v domě žalované firmy, namítal však, že nepatřil k domácím lidem žalované strany. Podle repertoria nálezů čís. 229 nevztahuje se ustanovení § 49 čís. 6 j. n. na obchodní pomocníky a podle § 39 druhý odstavec uvoz. zák. k obchod. zákonu a podle § 51 druhý odstavec j. n. náleží věc vzhledem k výši zažalovaného peníze před soud obchodní (před obchodní senát krajského soudu). Soud prvé stolice námitce nepříslušnosti vyhověl a žalobu odmítl. Důvody: Soud, odvolávaje se na cit. repertoř nálezů námitce vyhověl, neboť § 49 čís. 6 j. n. má na mysli rozepře z pracovního, učebního a námezdního poměru zaměstnanců, nekonajících převážně kupecké nebo vyšší nekupecké služby, tudíž jen na rozepře dělníků, pomocníků, nádenníků se zaměstnavateli, tedy vesměs zaměstnanců, kteří se způsobem zaměstnání, nevyžadujícího’ zvláštních znalostí, od jiných rozlišují. Žalobce však sám v žalobě uvedl, že u žalované firmy byl zaměstnán jako dílovedoucí. Žalobní žádost opírá o to, že mu byl přislíben percentuelní podíl na obratu nebo na zisku, dále, že přenechal žalované firmě dva nástiny, podle kterých továrna byla nově zařízena pod vedením žalobce. Z toho jest patrno, že žalobce není zaměstnancem ve smyslu § 49 čís. 6 j. n. Kromě toho jest přihlížeti k tomu, že další podmínkou uvedeného § jest společná domácnost, neboť zákon žádá, by takový zaměstnance »náležel k domácím lidem«, t. j. by osoba služebná bydlela a stravovala se u zaměstnavatele. Toho však tu není, jde tu jen o naturální byt. Z těchto důvodů shledal soud, že věc patří před obchodní soud (senát sborového soudu) podle § 51 čís. 2. j. n. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a uložil prvému soudu, by, nehledě k tomuto svému usnesení, dále ve věci jednal. Důvody: Rozepře vznikla ze služebního poměru v podniku strany žalované, který podléhá živnostenskému řádu. Spory mezi živnostníky a dělníky v takovém podniku jsou povolány rozhodovat! živnostenské soudy (§ 1 zák. o živn. soudech), a není-li v místě živnostenského soudu, jest podle § 37 tohoto zákona příslušný výlučně soud okresní. Kdo jest dělníkem ve smyslu cit. zák. vypočítává § 5 tohoto zákona a podle písm. a) tohoto § patří k dělníkům i mistři, dílovedoucí a přední dělníci. Ježto žalobce byl zaměstnán u žalované strany jako nožířský mistr a dílovedoucí, — jak uvádí v žalobě a proti čemuž strana žalovaná nic nenamítala, — a jako takového nelze ho pokládatí za zřízence se zvláštní zodpovědností k výkonu vyšších služeb a žalobce ani sám to netvrdí, jsou tu splněny podmínky pro věcnou příslušnost okresního soudu bez ohledu na hodnotu předmětu rozepře a bylo proto stížnosti žalující strany vyhověti, napadené usnesení, jímž se soud prvé stolice prohlásil věcně nepříslušným zrušiti, a soudu prvé stolice uložiti, by nehledě k svému usnesení ve věci dále jednal. Ohledně dalšího nároku 10000 Kč nebyla žalovanou stranou výslovně námitka nepříslušnosti soudu vznesena (§ 104 j. n. ku konci).
Nejvyšší soud vyhověl dovolacímu rekursu a napadené usnesení, pokud se týkalo žalobního nároku na zaplaceni 10000 Kč za dva nástiny, změnil v ten smysl, že se obnovuje usnesení prvého soudu, pokud jím byla žaloba ve příčině tohoto nároku odmítnuta, ale s dodatkem, že se v tomto rozsahu vyhovuje námitce věcné nepříslušnosti soudu; ve příčině ostatních žalobních nároků zrušil usnesení obou nižších soudů a vrátil věc soudu prvé stolice s příkazem, by řízeni o věcné nepříslušnosti soudu doplnil a o ní v rozsahu zrušení znova rozhodl.
Důvody:
Po stránce formální jest připomenout! toto. Soud prvé stolice odmítl žalobní žádost a ve výroku svého usnesení nerozhodl výslovně o námitce věcné nepříslušnosti soudu, vznesené žalovanou stranou; než z jeho důvodů lze seznati, že odmítl žalobu jen proto, poněvadž uznal za důvodnou námitku žalované strany, že pro tuto věc není příslušným podle § 49 čís. 6 j. n. okresní soud, nýbrž soud obchodní, po případě obchodní senát sborového soudu podle § 51 čís. 2 j. n. Rekursní soud na žalobcovu stížnost zrušil napadené usnesení prvého soudu a uložil mu, by — nehledě k svému usnesení — ve věci dále jednal. Z jeho důvodů však plyne, že považoval dovolaný okresní soud za výlučně příslušný podle § 37 zákona o živnostenských soudech ze dne 27. listopadu 1896, čís. 218 ř. zák., a že proto námitku věcné nepříslušnosti soudu nepokládal za odůvodněnou. Nejde tedy ve skutečnosti o rozhodnutí zrušovací, neboť zrušení by způsobilo, že by věc byla uvedena v týž procesní stav, ve kterém byla před vydáním napadeného usnesení prvého soudu, a že by pak bylo na prvním soudu, by o námitce věcné nepříslušnosti učinil rozhodnutí nové, čemuž však rekursní soud zřejmě nechtěl. Byla tedy rekursním soudem vyslovena vlastně jen změna usnesení prvého soudu, odmítajícího žalobu k námitce žalované strany pro věcnou nepříslušnost. Proti takovému změňovacímu usnesení rekursního soudu jest podle § 514 c. ř. s. dovolací rekurs přípustný, třebas právní moc nebyla vyhražena. Ve věci nelze upříti oprávněnost dovolacímu rekursu, jenž vytýká rekursnímu soudu nesprávné posouzení po stránce právní a neúplnost řízení. V žalobě jsou uplatňovány dva druhy nároků, jeden o zaplacení služebních požitků 37119 Kč a o vydání služebního vysvědčení, a druhý o zaplacení 10000 Kč za dva nástiny, které žalobce žalované firmě ponechal. S hlediska věcné příslušnosti soudu jest o každém z těchto dvou druhů nároků pojednati zvláště. Pokud jde o prvý druh nároků, jež mají základ v poměru služebním, budiž uvedeno, že ustanovení § 37 zákona o živnostenských soudech, o něž se opírá napadené usnesení, má na zřeteli rozepře mezi živnostníky a jejich pomocnými dělníky, to jest pracovníky uvedenými v prvém odstavci § 73 živn. řádu, ale že se nevztahuje na spory zřízenců vykonávajících služby kupecké nebo vyšší služby nekupecké ve smyslu §§ 1, 2 a 41 zákona o obchodních pomocnících ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák. Ve sporech posiez uvedeného druhu řídí se věcná příslušnost řádných soudů, není-li tu příslušného živnostenského soudu, hodnotou rozepře (viz rozhodnutí čís. 2724, 5829 sb. n. s.), která v souzeném případě převyšuje 5000 Kč. Jde tudíž v tomto mezisporu hlavně o otázku, zda konal žalobce u žalované firmy, která v dovolacím rekursu výslovně připouští, že se na její podnik vztahují předpisy živnostenského řádu, vyšší nekupecké služby či zda byl jen pomocným pracovníkem ve smyslu prvého odstavce § 73 živn. řádu. Z obsahu žaloby plyne toliko, že žalobce byl zaměstnán v továrně žalované firmy jako nožířský mistr v postavení dílovedoucího, a rekursní soud jediné z toho usoudil, že žalobce nelze pokládat i za zřízence se zvláštní odpovědností k výkonu vyšších služeb. Ale při tom si rekursní soud neuvědomil, že nezáleží na pojmenování (titulu) zaměstnance ani na tom, jaký má plat, nýbrž jen na tom, jaké služby skutečně koná. (Viz zejména rozhodnutí čís. 4854, 7798 a 7812 sb. n. s.) Vždyť může zaměstnanec v závodě býti označován titulem vyšším, než jaký přísluší jeho skutečné práci podle obecných pojmů onoho odvětví živnosti, a zase naopak muže mu býti přikládán titul nižší, než jaký s sebou přináší obor jeho skutečné působnosti podle oněch pojmů. Než se rozhodne spolehlivě o tom, zda byl či nebyl žalobce obchodním pomocníkem ve smyslu zákona ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák. po případě pouhým pomocným dělníkem podle prvého odstavce § 73 živn. řádu, musí býti především zjištěno, jaké služby žalobce v závodě žalované firmy skutečně konal, a z toho bude teprve lze posouditi, zda byly to úkony, k nimž jest třeba zvláštní zručnosti a odborné zkušenosti, která se u obyčejného dělníka nepředpokládá a nežádá, úkony, které přesahují obor a výši působnosti obyčejného dělníka. (Viz rozhodnutí čís. 4028 sb. n. s.) Protože nižší soudy vycházejíce z mylného' právního názoru o podmínkách věcné příslušnosti dovolaného okresního soudu, neučinily potřebná skutková zjištění v naznačeném směru, zůstalo řízení — pokud se týče žalobních nároků na zaplacení služebních požitků a na vydání služebního vysvědčení — v obou stolicích neúplným, bylo proto důvodnému dovolacímu rekursu vyhověti, usnesení obou nižších soudů v této příčině zrušiti a věc vrátiti soudu prvé stolice s příkazem ve výroku uvedeným. Pokud jde o další žalobcův nárok na zaplacení 10000 Kč za přenechání dvou nástinů žalované firmě, nelze přisvědčiti názoru rekursního soudu, že ve příčině tohoto nároku nebyla žalovanou stranou výslovně vznesena námitka nepříslušnosti soudu (§ 104 j. n.), neboť žalovaná strana vznesla námitku nepříslušnosti soudu podle spisů všeobecně, tedy ve příčině všech nároků žalobou uplatňovaných, dovozovala pak, že vzhledem k výši zažalovaného peníze náleží věc před soud obchodní pokud se týče před obchodní senát krajského soudu, a navrhla, by celá žaloba byla odmítnuta. Podle toho nelze důvodně pochybovat! o tom, že se námitka věcné nepříslušnosti soudu tak, jak byla vznesena, vztahovala i k nároku na zaplacení 10000 Kč za dva nástiny. To však jest zvláštní nárok majetkový, který nevznikl z poměru služebního a který vzhledem k hodnotě 5.000 Kč převyšující nenáleží podle § 49 čís. 1 c. ř. s. před okresní soud, takže by se ho žalobce nesměl domáhati podle § 227 c. ř. s. v téže žalobě ani, kdyby byl okresní soud pro ostatní žalobní nároky příslušným. Ve příčině tohoto nároku byla tudíž žaloba prvým soudem odmítnuta právem, bylo proto dovolacímu rekurs-u i v tomto bodu vyhověti a usnesení soudu prvé stolice v tomtorozsahu obnoviti, ovšem s dodatkem naznačujícím, že odmítnutí této části žaloby se stalo k námitce žalované strany pro věcnou nepříslušnost soudu.