NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 2

Čís. 17079.

K výkladu § 55 vyr. ř.
Pro uplatňováni pouhé neplatnosti úmluv o zvláštních výhodách ve smyslu § 55, odst. 1, první věty, vyr. ř. neplatí tříletá lhůta stanovená v druhé větě prvního odstavce řečeného předpisu.
Jestliže se vyrovnací dlužník z podnětu vyrovnacího řízení nebo v souvislosti s ním vzdá nároku na zaplacení části ujednané úplaty za provedení díla (domu) vyrovnacímu věřiteli neb osobě věřiteli blízké tím, že se spokojí s úplatou nižší, jde o nedovolenou úmluvu podle první věty § 55, odst. 1, vyr. ř., bylo-li však dílo provedeno teprve po onom vzdání se, jde o plnění na základě neplatné úmluvy ve smyslu druhé věty uvedeného ustanovení, a dlužník jest oprávněn požadovati do tří let ode dne provedení díla toho, čeho se vzdal.
Není ještě plněním, provedl-li vyrovnací dlužník vzdání se části úplaty tím, že připsal dotčené osobě částku tu v obchodních knihách k dobru.
(Rozh. ze dne 20. října 1938, Rv II 9/38.)
Dne 29. dubna 1933 bylo o jmění firmy Ing. H. a K. zahájeno vyrovnací řízení. V té době byla uvedená firma dlužna Armínu H. 33 613 Kč 10 h, které byly přihlášeny k vyrovnání. Za vyrovnacího řízení jednatelé řečené firmy Ing. Karel H. a Jan H. založili žalující firmu Z., stavební společnost s ručením omezeným v H., a jejím jménem se s Armínem H. dohodli, že žalující společnost vystaví pro — žalovanou jeho manželku — Alžbětu H. dům. Při jednání bylo smluveno, že na onen dům nezaplatí žalovaná hotově 33 613 Kč 10 h, nýbrž tuto částku připíše žalobkyně žalované k dobru, což se skutečně dne 19. října 1933 stalo. Tvrdíc, že uvedená dohoda je podle § 55 vyr. ř. neplatná, ježto částka 33 613 Kč 10 h byla připsána k dobru žalované proto, že Armín H. přihlásí svou pohledávku do vyrovnání a bude hlasovati pro vyrovnání, že však žalobkyně uvedenou částku ze smluvené ceny 47 000 Kč za stavbu domu dokončenou roku 1934 neobdržela, domáhá se žalobkyně žalobou podanou dne 2. prosince 1936 na žalované zaplacení 33 613 Kč 10 h s přísl. Žalovaná namítla mimo jiné, že jest žalobní nárok promlčen a že rozpočet na stavbu byl hledíc na situaci vypočítán tak vysoko, aby částka připsaná k dobru byla ziskem žalobkyně tak, aby ani žalobkyně nebyla poškozena. Nižší soudy zamítly žalobu, soud prvé stolice z těchto důvodů: V souzené věci jde o úmluvu, kterou má na zřeteli § 55 vyr. ř., neboť zvláštní výhodou jest každá vyrovnacím dlužníkem věřiteli poskytnutá hmotná výhoda, kterou se zmenšuje újma hrozící věřiteli z vyrovnání, a poněvadž záleží pouze na tom, zda měl věřitel při zahájení vyrovnacího řízení pohledávku opravňující jej k hlasování o vyrovnacím návrhu. Takovou výhodou je připsání částky 33 613 Kč 10 h k dobru žalované — manželce — věřitele Armína H., který měl tuto částku za vyrovnací dlužnicí jako pohledávku opravňující jej pří zahájení vyrovnacího řízení k hlasování. Plnění žalobkynino za vyrovnacího řízení osobě věřiteli blízké záleželo k dobropisu částky 33 613 Kč 10 h jako zálohy na stavbu domu, třebas to bylo jen plnění účetnické. Výhodou byla vlastně sleva z úplaty za stavbu domu, nikoliv stavba domu sama, poněvadž úplata za stavbu domu 47 581 Kč převyšuje dobropis činící 33 613 Kč 10 h. Není tudíž podle § 55 vyr. ř. neplatnou celá úmluva o stavbě domu, nýbrž toliko úmluva o dobropisu. Podle vzpomenutého předpisu může býti to, co bylo plněno podle takovéto neplatné úmluvy, požadováno do tří let zpět. Poněvadž však dobropisem bylo plněno 19. října 1933 a žaloba byla podána teprve dne 2. prosince 1936, uplynula tříletá lhůta před podáním žaloby. Musil proto soud žalobu zamítnouti.
Nejvyšší soud uložil soudu prvé stolice další jednání a nové rozhodnutí.
Důvody:
Správný je názor nižších soudů, že v souzené věci jde o smlouvu neplatnou ve smyslu § 55, odst. 1, vyr. ř.
To, že vyrovnací řízení firmy Ing. H. a K. bylo dne 9. prosince 1933 z důvodu § 58 č. 4 vyr. ř. zastaveno, nemůže na neplatnosti oné úmluvy nic měniti.
V § 55, odst. 4, vyr. ř. je obsaženo dvojí ustanovení. V jeho první větě se stanoví, že uvedené tam úmluvy jsou neplatné, a podle druhé věty může býti do tří roků požádáno zpět, co bylo plněno na základě úmluvy, jež jest podle první věty neplatná. Z toho jasně plyne, že nárok na vrácení, uvedený ve větě druhé předpokládá jednak, aby tu byla úmluva, a jednak, aby bylo na jejím základě něco plněno. Úmluvy, k jejichž uskutečnění není třeba nějakého plnění, mohou tedy býti pouze neplatné, ale požadování zpět nemá u nich místa, ježto nebylo nic plněno na jejich základě. Vzdá-li se na příklad někdo svého nároku, který mu přísluší proti věřiteli vyrovnacího dlužníka, nemůže na základě § 55 vyr. ř. požadovati něco nazpět, nýbrž může pouze uplatňovati svůj nárok, jehož se neplatnou úmluvou vzdal, jakoby tu úmluvy o vzdání se nebylo. Toto uplatňování pouhé neplatnosti úmluvy není vázáno na žádnou lhůtu, neplatnost může tedy býti uplatňována vždy. V souzené věci se žalobkyně vzdala spornou úmluvou nároku na zaplacení části ujednané úplaty za dům, který měla vystavěti žalované, a to tím, že se spokojila s úplatou o 33 613 Kč 10 h nižší. Kdyby dům ten byl býval v době úmluvy již vystavěn, pak by na straně žalobkyně šlo o pouhé vzdání se nároku a nebylo by při tom myslitelné nějaké plnění na základě úmluvy s její strany. Neplatnost úmluvy by žalobkyně mohla uplatňovati tím, že by žalovala nynější žalovanou na zaplacení částky 33 613 Kč 10 h, které se neplatným způsobem vzdala, a že by proti námitce žalované o tomto vzdání se uvedla, že to vzdání se je neplatné. Ježto však dům byl vystavěn teprve po uvedené úmluvě, plnila žalobkyně na základě úmluvy, když vystavěla dům žalované za úplatu o 33 613 Kč 10 h nižší, než byla původně ujednána, a žalobkyně může podle druhé věty § 55, odst. 1, vyr. ř. požadovati zpět to, co bylo plněno na základě neplatné úmluvy, ovšem jen do tří roků počítaných ode dne plnění, to jest ode dne vystavení domu.
Plněním (ve smyslu § 1412 obč. zák.) nebyl totiž »dobropis«, jejž provedla žalobkyně ve svých knihách na účtě žalované, poněvadž v té příčině šlo jen o pouhý účetnický úkon, který nemá v souzeném případě ani právních, ani hospodářských důsledků.
Ježto se však nižší soudy vycházejíce z opačného právního názoru, nezabývaly přednesem žalované, že »rozpočet na stavbu byl hledíc k situaci vypočítán tak vysoko, aby částka připsaná k dobru byla ziskem žalující strany tak, aby ani žalující strana nebyla poškozena«, kterýžto přednes byl žalobkyní popřen, schází dovolacímu soudu skutkový podklad pro rozhodnutí ve věci samé, pročež byly rozsudky obou nižších soudů zrušeny (§ 510, odst. 1, posl. věta, c. ř. s.).
Na soudě prvé stolice bude, aby se zabýval i tímto přednesem žalované a pak, řídě se projeveným právním názorem dovolacího soudu, ve věci znova rozhodl.

Citace:

č. 6110. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 995-996.