NPD documents search: Právník, 62 (1923) - I tenkrát, když druhá stolice v otázce útrat o stížnosti rozhodnouti odmítne, jest další opravný prostředek vyloučen

— Čís. 7518 —
Čís. 7518.

Obchodní pomocníci (zákon ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák.).
§ 29 zák. o obch. pom. upravuje případné nároky zaměstnance pro — Čís. 7518 —
bezdůvodné, předčasné propuštění jen ve dvou případech: když byl služební poměr smluven na určitý čas, nebo když smlouva byla sjednána na oboustrannou volnou výpověď, nikoliv však pro případ, v němž byl zaměstnavatel oprávněn zrušiti služební poměr pouze z určitých propouštěcích důvodů. Neměl-li zaměstnavatel důvodu k propuštění, trvá služební poměr nadále a jeho rozvázání zaměstnavatelem jest bezúčinné.
(Rozh. ze dne 17. listopadu 1927, Rv I 362/27.)
Žalobce, účetní městských elektrických podniků v L., byl propuštěn ze služby. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se na žalované obci L. 1. by bylo zjištěno, že služební poměr žalobcův k žalované obci trvá i na dále po právu a že rozvázání služebního poměru jest proti němu bezúčinným, 2. různých plnění peněžních i naturálních, jež tu v úvahu nepřicházejí. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby ad 2., zamítl však žalobní žádání ad 1. Odvo1ací soud nevyhověl odvolání žalované obce, k odvolání žalobce vyhověl i žalobnímu žádání ad 2. Důvody: Je nesporno, že žalovaná obec ustanovila žalobce dekretem z 23. října 1922 účetním městských elektrických podniků v L. a že v dekretu je uvedeno, že rozvázání služebního poměru řídí se předpisy §§ 21 a 27 zákona o obch. pom. První soud dovodil správně, že šlo tu skutečně o založení poměru podle § 21 cit. zák. Podle předpisu toho může služební poměr po pěti letech býtí vypověděn zaměstnancem. Může ovšem z důležitých důvodů uvedených v § 27 téhož zákona zrušen býti předčasně též zaměstnavatelem. První soud dospěl sice k přesvědčení, že takových důležitých důvodů ku propuštění žalobce tu nebylo, zamítl však určovací žádání žalobcovo s odůvodněním, že § 29 zák. o obch. pom. ustanovuje výslovně, jaký nárok přísluší zaměstnanci bezdůvodně propuštěnému. Podle tohoto ustanovení přísluší prý žalobci toliko nárok na úplatu po dobu, po jakou služební smlouva měla trvati, jakož i nárok na další škodu z bezdůvodného propuštění, nepřísluší mu však nárok na to, by i na dále byl ponechán v dosavadní službě a že proto nemůže se domáhati ani určení tohoto práva. Právem napadá žalobce tento právní názor. § 29 zák. o obch. pom. jedná o dvou případech předčasného, tedy neoprávněného propuštění zaměstnance a to, když jde o smlouvu uzavřenou na určitý čas, pak o smlouvu na výpověď. Při tom ustanovuje § 29, že celá úplata je splatna zrušením služebního poměru. O žádný z těchto dvou případů tu nejde. Služební poměr žalobcův nebyl ujednán na určitý čas, avšak také ne na volnou výpověď té neb oné strany, když podle dekretu mělo se rozvázání říditi předpisy §§ 21 a 27 zák. o obch. pom. Při služebním poměru podle § 21 nedala by se také výše úplaty, jež, jak uvedeno, je celá hned splatná, ani vypočísti. Jde tedy o případ v zákoně nerozhodnutý. Poněvadž tu jiného ustanovení zákona o obch. pomocnících obdobně užíti nelze, je případ ten ve smyslu § 7 obč. zák. rozřešiti v ten smysl, že, byla-li výpověď nebo zrušení služebního poměru vázáno na určité důvody, — Čís. 7518 —
a byla-li výpověď dána nebo zrušení vysloveno, ač důvodů takových tu není, nemá výpověď a propuštění právní účinností a služební poměr se nerozvazuje. Poměr ten trvá dále a také povinnost jej plniti. Jinaký výklad vedl by k značným nesrovnalostem a krutostem. Může se tedy žalobce domáhati určení právního poměru jak uveden je v odst. 1. žalobního žádání, kteréžto žádání je považovati za určovací návrh ve smyslu § 236 c. ř. s., jehož náležitosti jsou tu splněny.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání a uvedl v otázce, o niž tu jde, v
důvodech:
Jest přisvědčiti výkladu § 29 zák. o obch. pom., jehož se mu dostalo odvolacím soudem, že totiž upravuje případné nároky zaměstnance pro bezdůvodné, předčasné propuštění jen ve dvou případech, totiž, když služební poměr byl ujednán na určitý čas anebo když smlouva byla sjednána na oboustrannou volnou výpověď a že jen s těchto dvou hledisek upravuje zákon nároky propuštěného zaměstnance. Tento výklad shoduje se úplně s rozhodnutími tohoto nejvyššího soudu, čís. sb. n. s. 3123, 6373 a 6629. V této rozepři nejde však o žádný z obou případů, jež má na mysli § 29 zákona o obch. pom., neboť služební poměr nebyl smlouvou ujednán ani na dobu časově určitou, ani na volnou výpověď a žalovaná obec byla podle smlouvy jen oprávněna zrušiti služební poměr z určitých propouštěcích důvodů. Z toho plyne, že na souzený případ nelze použíti vůbec předpisu § 29 zákona o obch. pom. a že v tomto zákoně není ustanovení, podle něhož bylo by sporný případ řešiti. Než ani obdobou (§ 7 obč. zák.) nelze na případ, o který tu jde, použíti ani ustanovení § 32 zákona o statkových úřednících, ani § 1162 b) obč. zák., poněvadž oba tyto předpisy, upravujíce nároky zaměstnancovy, vycházejí ze stejného předpokladu jako § 29 zákona o obch. pom., že totiž smlouva byla ujednána na určitý čas, anebo s volnou výpovědí. Jde tu tedy o případ v zákoně nerozřešený, který svou povahou se podobá případům, kdy výpověď služebního poměru byla podmíněna určitými důvody (sb. n. s. 3123, 6373, 6629), neboť v souzeném případě bylo smlouvou podmíněno rozvázání služebního poměru žalovanou obcí jen smluvenými propouštěcími důvody a ježto žalovaná obec těchto důvodů nemá, trvá služební poměr žalobcův nadále a jeho rozvázání žalovanou obcí k 31. březnu 1925, pokud se týče k 31. červenci 1925, jest právně bezúčinné. Žalobcův nárok na splnění smluvních služebních požitků do dne vydání rozsudku prvého soudu dospělých, jest opodstatněn (§ 406 c. ř. s.), ježto žalobce byl ochoten své služební povinnosti žalované obci konati a také v žalobě ještě tuto ochotu zvláště zdůraznil, avšak žalovaná nabízené jeho služby odmítla, kterážto ochota žalobcova a odpírání přijetí jeho služeb žalovanou obcí byly v tomto případě podstatným předpokladem uplatněného nároku.

Citace:

Josef Pekař: Omyly a nebezpečí pozemkové reformy.. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1924, svazek/ročník 5, číslo/sešit 3, s. 98-99.