Č. 5826

.
Jazykové právo. — Župy (Slovensko): * Člen župního zastupitelstva na Slovensku, příslušník jazykové menšiny, nemá nároku na to, aby mu obsah debaty, referáty a návrhy zpravodajů, přednesené v jazyku státním, byly překládány do jazyka menšiny.
(Nález ze dne 24. června 1926 č. 13361.)
Věc: Dr. Tibor K., advokát v K. (adv. Dr. Ludv. Janovitz z Prahy) proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska o jazykové právo.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Ve schůzi žup. zastupitelstva v Lipt. Sv. Mikuláši dne 29. září 1924 žádal st-l jako člen tohoto zastupitelstva, aby mu byly do něm. řeči překládány jak obsah debaty tak i referáty a návrhy zpravodajů. Předsedající župan odepřel na základě čl. 1 vl. nař. z 31. ledna 1924 č. 27 Sb. žádosti té vyhověti poukázav na to. že má ve smyslu čl. 2. cit. vl. nař. právo používati své menšinové řeči, ale předseda, zpravodajové a ostatní v čl. 1. jmenovaní funkcionáři že mohou v jednání užívati jen jazyka státního.
Odvolání proti tomuto postupu podané zamítl žal. úřad nař. rozhodnutím vysloviv, že vytýkaný postup župana jako předsedy žup. zast. byl správný, neboť dle prvého odstavce čl. 1 vl. nař. č.27/24 župan jako předseda žup. zast., žup. výboru a komisí, jakož i osoby jiné pověřené předsedáním v jejich schůzích, zpravodajové, zapisovatelé, verifikátoři protokolů, dále úředníci žup. úřadu nebo úřadů v župě, kteří se schůzí účastní, užívají při jednání jazyka státního.
Stížnost do rozhodnutí toho podaná vytýká mu nezákonnost, již dovozuje takto: Paragraf 3 jaz. zák. stanoví povinnost samosprávných úřadů, zastupitelských sborů a veř. korporací, aby za podmínek § 2 připustily ve svých schůzích a poradách i jiný jazyk než čsl. Oprava užívání jazyků se má podle § 8 státi v duchu jaz. zákona. Připuštěním jiného jazyka než čsl. ve schůzích a poradách lze rozuměti jen takový postup, který účastníku porady neb schůze umožní, aby měl plnou vědomost o průběhu celého jednání a sám mohl na tomto podkladě svůj názor i hlas uplatniti. K tomu je třeba, aby mu projevy, návrhy atd. ostatních členů, jež předneseny byly v jazyku státním, byly vždy sděleny v jeho jazyku. Žal. úřad se přidržel — jak patrno z jeho rozhodnutí — slovného znění prov. nař. z 31. ledna 1924 č. 27 Sb. Tyto předpisy jsou dvojího rázu. Pro župní zastupitelstva, župní výbory a komise má nařízení to ustanovení v článku 1—5, v dalším pak obsahuje předpisy pro okr. výbory a okr. komise; jsou to čl. 6—11. Pro tyto poslednější stanoveno v čl. 8 za předpokladů tam blíže vytčených, že projevy učiněné v jiném jazyku než čsl. překládají se do jazyka té které národnostní menšiny. V předpisech pojednávajících o župách obdobného ustanovení není — patrně důsledkem toho, že v župách podobné předpoklady, jaké má na mysli čl. 8, neexistují. Je patrno, že vůle nařizovací moci nesla se k tomu, připustiti tam, kde nejsou takové menšinové poměry, z jakých vychází § 8, užívání menš. jazyka jen pro projevy jinojazyčných členů samých, neshledala však potřebu, aby projevy učiněné jazykem čsl. jim byly v jejich jazyku tlumočeny.
St-l naproti tomu namítá, že úprava, jak tímto nařízením provedena ohledně žup, neodpovídá jaz. zákonu. Bylo proto zkoumati, zda výtka tato jest oprávněna.
Pokud se st-l dovolává znění § 3 jaz. zák., dlužno předem poukázati na to, že pouze poslední odstavec tohoto paragrafu týká se práv příslušníků jazyků menšinových, proto také jenom v tomto odstavci možno hledati odpověď na spornou otázku. Praví-li se zde, že ve schůzích a poradách jest připustiti jazyk menšiny, nemá to jiný význam, než že příslušníci této menšiny smějí jazyka toho užívati. Více zde řečeno není. Jak daleko může příslušník menšiny tohoto práva fakticky použíti, t. j. jak dalece bude moci jednání sboru sledovati, to jest dle vůle zákona věcí dotyčného člena, resp. těch, kdo ho do tohoto sboru vyslali. Účelem jaz. zákona není umožniti členům samosprávných útvarů, aby své funkce také racionelně vykonávati mohli.
Zbývá tudíž zkoumati, zda snad v § 8 jaz. zák. nebyl nařizovací moci dán příkaz upraviti užívání menšinového jazyka v samosprávných sborech takovým způsobem, jak jej má st-l na mysli. Praví se tu, že zevrubnější provedení tohoto zákona stane se nařízením státní moci výkonné, jež upraví v duchu tohoto zákona také užívání jazyků pro úřady samosprávné, zastupitelstké sbory a veřejné korporace (§ 3). Spor je tu o to, co znamenají slova »v duchu tohoto zákona«. Tu dlužno uvážiti, že jde o zákon jazykový, že tedy duch tohoto zákona může se nésti jedině k tomu upraviti jazyková práva a nic jiného. Tu pak dle názoru nss-u tento duch zákona připouští určité odstupňování rozsahu práv jazykových při různých úřadech a orgánech s ohledem na praktické potřeby, na vývoj historický, poměry národnostní a hospodářské různých menšin v jednotlivých krajích. Že takové diferencování je možno, to plyne zejména z ustanovení § 2 odst. 3 a § 8 odst. 2 a 3 jaz. zák., kde je na jisté odstupňování výslovně pamatováno. Proto i při autonomních úřadech a sborech jest takovéto odstupňování jistě přípustno. Že by však vláda byla povinna tohoto oprávnění použíti všude tam, kde dána jest 20% menšina jazyková, to z předpisů jaz. zákona vyčísti nelze.
Nemohl tudíž nss uznati, že by vl. nař. č. 27/24 v oněch předpisech, o něž jest opřeno nař. rozhodnutí, bylo v rozporu se zákonem. Ježto pak stížnost sama netvrdí, že by rozhodnutí to nebylo v souhlasu s cit. nařízením, slušelo ji zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 5826. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 192-194.