Č. 1058.

Obecní statek (Čechy): K pojmu požitečného práva dle § 70 ob. zř. a zák. ze dne 17. července 1919 č. 421 sb. z. a n.
(Nález ze dne 14. prosince 1921 č. 16740.)
Věc: Karel V. v M. proti zemskému správnímu výboru v Praze stran užívání obecního statku.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Žádostí ze dne 12. dubna 1920 k okresnímu výboru ve Zbiroze podanou žádal stěžovatel, domkář v M., aby mu bylo povoleno a vykázáno v obecním lese dříví k palivu a na opravu chalupy, tvrdě, že v roku 1887 od obce M. se schválením okresního výboru dle přiloženého opisu ze dne 19. května 1887 č. 1657 koupil právo užívání obecního lesa.
Usnesením ze dne 7. května 1920 č. — zamítla okresní správní komise ve Zbiroze žádost tuto s odůvodněním, že dle § 2 zákona ze dne 17. července 1919 č. 421 sb. z. a n., kterým se mění obecní statek v kmenové obecní jmění, práva podílníků užívati nemovitost obecního statku zanikají bez náhrady, pokud v §§ 2 a 4 téhož zákona není jinak nařízeno.
Stížnost do tohoto rozhodnutí Karlem V. podanou zamítl zemský správní výbor v Praze naříkaným rozhodnutím z toho důvodu, že nutno, právo stěžovatele na užívání obecního statku (zde lesa) považovati ve smyslu § 2 zákona ze dne 17. července 1919 č. 421 sb. z. a n. za zaniklé a stěžovatel může uplatniti pouze nárok na peněžní náhradu, kterou mu přiznává § 4 cit. zákona.
Ve stížnosti k nejvyššímu správnímu soudu navrhuje stěžovatel zrušení naříkaného rozhodnutí pro nezákonnost, zdůrazňuje, že v roce 1887 koupil od obce M., ve které již tenkráte měl domek čp. 9, užívání kmenového obecního statku a zaplatil za to obci 150 zl. čili 300 K. — Tato smlouva byla okresním výborem ve Zbiroze dne 19. května 1887 schválena a od té doby dostával stěžovatel tak zvaný »výkaz« dříví z obecního statku, lesa, nepřetržitě po celá léta právě tak jako starousedlí obce M. a naproti tomu plnil zase také všecky povinnosti, jež plnili starousedlí, zejména všecky lesní práce. Tak to trvalo po všechna léta až do vydání zákona ze dne 17. července 1919 č. 421 sb. z. a n. beze sporu a odporu z kterékoli strany. Teprve po vydání tohoto zákona obec M. stěžovateli požitky z obecního kmenového statku odňala, považujíc jej za starousedlého a domnívajíc se, že i na něj se citovaný zákon vztahuje. V rozhodnutí obou instancí jest vysloven názor, že stěžovatel jest starousedlý a že mu tedy nepatří požitky z kmenového obecního statku, jelikož i jeho požitečné právo bylo citovaným zákonem zrušeno. Tento názor není však správný, neboť stěžovatel dotyčného práva pužívacího nabyl smlouvou s obcí M. z roku 1887, okresním výborem schválenou dne 19. května 1887, a zaplatil za poskytnutí práva toho jednou pro vždy do obecní pokladny 150 zl. Nejedná se tedy o oprávnění rázu veřejnoprávního, nýbrž o oprávnění rázu soukromoprávního, kteréž bylo založeno smlouvou. Důsledkem toho nemůže se na požitečné právo stěžovatelovo vztahovati citovaný zákon.
O stížnosti této bylo uváženo:
Stěžovatel opírá své tvrzené právo na užívání obecního statku v M. jedině na usnesení obecního výboru ze dne 29. července 1885, které došlo schválení usnesením okresního zastupitelství ve Zbiroze dne 19. května 1887.
Dle tohoto usnesení, tak jak bylo stěžovatelem předloženo, přiznal obecní výbor manželům V. Karlu a Marii jakožto držitelům usedlosti ě. 9 v M. právo k účastenství v požitcích ze statku obecního v M., totiž na polovici jednoho podílu v těch užitcích«.
Toto znění nemůže zůstaviti nižádnou pochybnost o tom, že předmětem usnášení obecního výboru ze dne 29. července 1885 bylo právo požitkové k obecnímu statku, jaké má na mysli § 70 ob. zř. čes.
Plyne to netoliko z toho, že právo přiznávané označeno jest jako »právo k účastenství v požitcích ze statku obecního«, kterýžto název jest běžný jako všeobecně známé technické označení práva v § 70 ob. zř. vzpomenutého, nýbrž i z toho, že jako subjekt tohoto práva uvádějí se manželé V. »jako držitelé usedlosti č. p. 9«, t. j. že uznává se za nositele tohoto práva usedlost a že konečně i co se týče rozsahu tohoto práva, mluví se o »podílu« na užitcích, čímž znovu jest poukázáno na to, že tu šlo jen a toliko o užitky, o nichž se zmiňuje § 70 ob. zř.
Stěžovatel ostatně sám ve stížnosti uvádí, že bral od r. 1887 dříví »na výkaz« a že plnil za to jako ostatní »starousedlí« korespondující povinnosti, čímž doznává, že i výkon tohoto práva se dál úplně ve smyslu a podle předpisů ob. zříz. daných pro výkon práva §u 70 ob. zříz., zejména že přišlo tu k platnosti ustanovení §u 77 ob. zříz.
Bylo tedy jediným účelem i obsahem usnesení obce M. ze dne 29. července 1885 uvésti usedlost č. p. 9 v M. v řadu usedlostí rustikálních k požívání obecního statku dle § 70 ob. zříz. oprávněných a není možno tudíž právo z tohoto usnesení odvozované vykládati a karakterisovati jinak než právo dle § 70 ob. zř.
Při tom naprosto může jako nerozhodná zůstati stranou otázka, zda úmysl obce M., usnášející se dne 29. července 1885, byl usedlosti č. p. 9 v M. toliko právo, které jí dle úsudku obce již podle § 70 ob. zř. příslušelo, uznati, t. j. o existenci tohoto práva deklaratorním výrokem jako úřad k rozhodování povolaný nalézti, či zda chtěl usedlosti oné nové právo propůjčiti, kterého dříve neměla.
Pro první výklad by mluvilo slovo »uznati«, pro druhý by mohlo býti poukázáno na to, že za uznání toto mělo býti zaplaceno »vkupné«. Ale ať věc se měla ve smyslu prvém či ať úmysl se nesl ve směru druhém — v posledním případě by bylo arciť možno nadhoditi otázku, zda takové usnesení odpovídalo zákonu — přes to vždy zůstává nepochybným, že ani obec nechtěla uznati jiného práva, než jaké měli i ostatní oprávnění k požitkům obecního statku a že manželé V. jiného práva než takového ani nežádali ani neobdrželi, a obdrževše jeho uznání, jiného práva nevykonávali.
Nutno tedy toto jejich právo, i když již jeho existence bez odporu se přiznává, posuzovati co, do dalších jeho právních osudů jako právo § 70 ob. zř., tedy jako právo, spadající pod předpis § 2 zákona ze dne 17. července 1919 č. 421 sb. z. a n.
Ježto naříkané rozhodnutí na stejném spočívá hledisku, bylo stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 1058. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 1043-1045.