NPD documents search: Zprávy Právnické jednoty moravské, 21 (1912) - Nevyrozumí-li vym. věřitel excindenta o včas podaném návrhu na zrušení exekuce, není povinen platiti jemu náklady spolu (§§ 41 a 45 c. ř. s.)

Čís. 721.

Ustanovení druhé věty § 55 j. n. nevztahuje se k podílům, jež po odevzdání pozůstalosti příslušejí dědicům na pohledávkách zůstavitele.
(Rozh. ze dne 26. října 1920, R I 853/20.)
Zůstavitelka, jejíž pozůstalost jest žalována, dluhovala zemřelé Julii S-ové, pokud se týče její pozůstalosti v době své smrti 3533 Kč 33 h. Žalobce jako dědic jedné čtvrtiny pozůstalého jmění po Julii S-ové domáhal se na okresním soudě žalobou podílu z oné pohledávky, jenž na něho připadl. U téhož soudu podali současně obdobnou žalobu druzí dva dědicové. Soud prvé stolice žalobu bez dalšího odmítl pro věcnou nepříslušnost, poněvadž v každém ze sporů dlužno rozhodovati o jsoucnosti celé pohledávky, peníz 1000 K převyšující, z níž každý z dědiců vymáhá jednu čtvrtinu. Pro takovéto spory jest však podle výslovného ustanovení druhé věty § 55 j. n. příslušným soud podle úhrnného obnosu jistinné pohledávky, dosud nezapravené, tedy soud sborový, což ostatně vychází z povahy věci samé, neboť sporné okolnosti zůstávají tytéž, jako kdyby celou pohledávku vymáhala zemřelá věřitelka, nebo její pozůstalost, při čemž odevzdáním pozůstalosti jednotlivým dědicům nenastala v okolnostech těch žádná změna. Rekursní soud napadené usnesení zrušil a nařídil prvému soudu, by, vyčkav pravomoci, o žalobě jednal. Důvody: Vývodům stížnosti dlužno přiznati oprávnění v tom směru, že předpisu druhé věty § 55 j. n. nelze na tento případ použíti. Ustanovení toto může týkati se přece jen případů, kde žalobci přísluší i disposice ohledně nezažalované jím části zbývající pohledávky původní, čemuž však není tak u pohledávky odevzdané několika dědicům částmi 1000 K nepřesahujícími; podíl každého dědice je samostatným nárokem, neboť původní pohledávka je dělitelná a platí o podílu každého dědice předpis § 889 obč. zák., dle kterého se musí každý z oprávněných spokojiti svým dílem. Výklad opačný by ukládal dědici nepatrné částky celkové větší pohledávky značné břemeno tím, že by ho nutil zažalovati pohledávku — třeba bagatelní — u sborového soudu, kde je řízení značně dražší i zdlouhavější, a nebylo by z tohoto důvodu poslouženo ani žalovaným. Žalobní důvod nároku zůstává sice týž (ze zápůjčky), ale každý žalobce má zájem, aby se nerozhodovalo jen do výše jeho nároku a třeba by soud musel se obírati otázkou, kolik snad činí ještě zbytek původní pohledávky, nemůže se tím přesunouti příslušnost na soud sborový, ježto jen rozhodnutí do výše zažalované části, jednotlivému dědici přikázané, může mezi dědicem a žalovanou stranou býti rozhodnutím konečným; kromě toho může u každého dědice býti po případě nutným obšírnější jednání o zvláštních námitkách a obranách žalovaného proti jednotlivým dědicům.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Rekursní soud rozhodnutí své správně odůvodnil, pročež se na jeho vývody odkazuje a na vyvrácení dovolacího rekursu jen tolik dokládá, že žalobce nežaluje část jistinné pohledávky, nýbrž celou pohledávku. Jemu dle děje žalobního příslušející a že tedy už proto předpoklad druhé věty § 55 j. n. není dán, neboť odevzdáním pozůstalosti rozpadla se původní celková pohledávka na tolik samostatných pohledávek, kolika dědicům připadla (§ 889 obč. zák.). Není závady, aby každý z nich nedobýval svůj díl samostatnou žalobou a to u soudu, který dle obnosu podílu toho jest věcně příslušným.

Citace:

č. 721. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 609-610.