NPD documents search: Boh. adm., 12 (1930), sv. 2

Čís. 1472.

Uznáno-li k žalobě manželky, domáhající se rozvodu manželství od stolu a lože z manželovy viny a výživného, na rozvod z obapolné viny, dlužno i bez manželčina návrhu vzíti na přetřes a rozhodnouti otázku, zda přísluší jí výživné podle dvorského dekretu ze dne 4. května 1841, čís. 531 sb. z. s.
(Rozh. ze dne 7. února 1922, Rv I 905/21.)
Manželka domáhala se žalobou rozvodu manželství od stolu a lože z viny manželovy a žádala současně, by manžel byl uznán povinným, platiti jí výživné. Procesní soud prvé stolice uznal na rozvod z viny obou manželů, přisoudil však manželce výživné dle dvorského dekretu ze dne 4. května 1841, čís. 531 sb. z. s. Odvolací soud potvrdil rozsudek ve výroku o obapolné vině manželů na rozvodu, změnil jej však potud, že nepřiznal žalobkyni nároku na výživné a uvedl v tomto směru v důvodech: Žalobkyně žádala v žalobě, by manželství bylo rozvedeno z viny žalovaného a by žalovaný byl odsouzen k placení výživného. Nárok svůj opřela tedy zjevné o zákonné ustanovení § 91 obč. zák. Jiného právního důvodu pro vyživovací nárok za sporu, neuplatňovala, zvláště co se tkne ustanovení dvorského dekretu ze dne 4. května 1841, čís. 531 sb. z. s. a netvrdila, že jsou tu předpoklady tohoto dvorského dekretu. Dokonce ve svém odvolacím sdělení zaujímá stanovisko, že tento dvorský dekret zde nepřichází ani v úvahu. Neměl tudíž soud příčiny obírati se otázkou, zda jsou tu předpoklady výroku o výživném pro žalobkyni po rozumu tohoto dvorního dekretu. Rozsudek první stolice zní, že manželství rozvádí se z viny obou stran. Podle ustanovení § 1264 obč. zák. může jen strana, která je bez viny, žádati, by jí byla přiznána přiměřená výživa, tak že manželce, rozvedené z viny obou stran, nepřísluší nárok na zákonnou výživu, kterýžto právní názor i v citovaném dvorním dekretu byl vyjádřen, když pak žalobkyni přes to, že vyslovena byla vina obou stran, bylo proti žalovanému výživné přisouzeno, byl tento přísudek přivoděn právě vadným právním posouzením, a bylo na odvolání žalovaného rozsudek v tomto ohledu potud změniti, že uplatňovaný vyživovací nárok zcela byl zamítnut.
Nejvyšší soud zrušil v otázce výživného rozsudky obou předchozích stolic a vrátil věc na soud procesní.
Důvody:
Dovolání žalobkyně jest oprávněno, pokud čelí proti rozhodnutí odvolacího soudu o jejím nároku na výživné. Odvolací soud jest názoru, že žalobkyně opřela svůj nárok o ustanovení § 91 obč. zák., neuplatňovala jiného právního důvodu, zejména ne ustanovení dvorního dekretu ze dne 4. května 1841, čís. 531 sb. z. s. dokonce že ve svém odvolacím sdělení sdílí stanovisko, že tento dvorní dekret zde nepřichází ani v úvahu, a že tudíž neměl soud příčiny zkoumati, jsou-li tu předpoklady, by žalovaný podle zmíněného dvorního dekretu byl přidržen k placení výživného. Tomuto názoru nelze přisvědčiti. Podle § 226 c. ř. s. jest v žalobě udati skutkové okolnosti, na nichž žalobcův nárok ve věcech hlavních a vedlejších se zakládá a jest označiti průvodní prostředky, jichž zamýšlí při jednání použíti. Právní normu, jíž nárok po zákonu jest odůvodněn, netřeba udávati. Nezáleží tedy na tom, že podle výsledků jednání nárok žalobkyně na výživné nelze opříti o ustanovení zákona, jehož se dovolávala, stačí, když její nárok zjištěnými okolnostmi odůvodněn jest třeba i podle jiných míst zákonných. Žalobkyně praví arciť ve svém odvolacím sdělení, že nelze zde použíti dvorního dekretu ze dne 4. května 1841, čís. 531 sb. z. s., ale to jen proto, že dle jejího mínění žalovaný jedině jest vinen rozvodem, a připojuje k tomu, že, i kdyby bylo použito tohoto dvorního dekretu, každý soudce by jí musel výživné přiznati. Žalobkyně vyslovuje tím pouze svůj právní názor, že tu není předpokladů pro použití dvorního dekretu, poněvadž tu není oboustranného zavinění, zajisté však nechce říci, že nečiní nároku na výživné, má-li býti vyměřeno podle zmíněného dvorního dekretu. Neboť nemůže býti pochybnosti o tom, že jí jde v prvé řadě o to, by jí bylo výživné přiznáno a teprve v druhé řadě o to, podle jakého hlediska má býti vyměřeno. Jelikož manželství bylo rozvedeno z viny obou stran, nemá žalobkyně ovšem nároku na výživné podle §§ 91 a 1264 obč. zák., může jej však míti podle dvorního dekretu ze dne 4. května 1841, čís. 531 sb. z. s., mluví-li pro to poměry a důvody slušnosti. Dle § 182 c. ř. s. bylo povinností předsedy, dbáti toho, by tyto zvláštní okolnosti a důvody slušnosti byly vysvětleny. Jest zejména nutno zjistiti, potřebuje-li žalobkyně, by byla svým manželem vyživována, jaký má majetek a zda a pokud je schopna, sama se živiti.

Citace:

č. 1472. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 130-132.