Dodatek II.:

Rozsudky a usnesení
senátu pro řešení konfliktů kompetenčních.

I. Údajný věcný kompetentný konflikt medzi sedriou v Šahách a bytovou komisiou v Šahách vo věci bytovej.

(Usneseme zo dna 13. listopadu 1920 č. 24.)
Výrok: Návrh zamieta se ako nepřípustný.
Dôvody: Z obsahu žiadosti Vojtěcha (Belu) K. a manželky o riešenie údajného věcného kompetentného konfliktu, ďalej zo spisov okresného sudu a sedrie v Šahách a zo spisov bytovej komisie v Šahách vysvitá následovný stav věci:
Sedria v Šahách rozhodnutím zo dňa 31. ledna 1920 č. Pkf 2/7 zmeniac usnesenie okresného sudu v Šahách zo dňa 15. listopadu 1919 č. P 1531/4 medzi iným povolila Jánovi C. výpověď, vzťahujúcu sa na pronájom obchodnej miestnosti, ktorú mali Vojtech K. a manželka v prenájme a zaviazala týchto, aby rečenú miestnosť dňa 31. března 1920 vyprázdnili a ju Jánovi Č. 1. dubna 1920 zpät přepustili.
Bytová komisia v Šahách v zasadnutí bytového úřadu dňa 12. března 1920 rozhodnutím bez čísla v predošlom odstavci spomenutú obchodnú miestnosť zabrala pre Vojtěcha (Belu) K. s účinkom od dňa 2. dubna 1920.
Sedria v Šahách usnesením zo dňa 29. května 1920 č. Pkf. 376/7 v spore, zahájenom Vojtěchem (Belom) K. a manželkou proti Jánovi Č. o zrušenie exekúcie, zakládajúcej sa na hoře citovanom sedriálnom rozhodnutí č. Pkf. 2/7 — zmeniac usnesenie okresného sudu v Šahách zo dňa 6. dubna 1920 č. P. 1276 medzi iným zamietla tú žiadost žalujúcich, aby ích žaloba vyhlášená bola za takú, ktorá má odkladný účinok (na prevedenie exekúcie) a nariadila, aby o vzniklom vecnom kompetenčnom konflikte dľa § 9 zák. čl. LXI.: 1907 uvědomená bola bytová komisia v Šahách.
Bytová komisia v Šahách rozhodnutím zo dňa 28. června 1920 (bez čísla) požiadala sedriu v Šahách o zaslanie spisov č. Pkf. 367—1920 cieľom predloženia týchže patřičnému foru k riešeniu kompetenčného konfliktu a aby potiaľ, pokiaľ řečený konflikt riešený nebude, exekúciu suspendovala a to tým viac, lebo obchodná miestnosť, o ktorú tu ide, tým istým rozhodnutím Vojtěchovi (Bélovi) K. je »pokračovacím spôsobom poukázaná«.
K vyzvaniu předsedu konfliktného senátu zo dňa 2. července 1920 č. 19/1920 sedria v Šahách dňa 15. července 1920 pod číslom Pkf. 367/18 podala vyjadrenie, dl'a ktorého tu niet kompetenčného konfliktu, o ktorom by mal konfliktný senát rozhodnut — bytový úřad v Šahách, Vojtech (Bela) K. s manželkou a Ján C. projav neučinili.
Konfliktný senát návrh ako nepřípustný zamietol, lebo tu (věcný) kompetenčný konflikt dľa § 4 zákona zo dňa 2. listopadu 1918 č. 3 sb. z. a nař. medzi sedriou v Šahách s jednej a bytovou komisiou v Šahách s druhej strany nevznikol.
Sedria v Šahách (riadny súd) rozhodnutím č. Pkf. 2/7—1920 pokračujúc dľa ustanovenia §§ 21—23 nariadenia ministra-plnomocníka vlády československej republiky pre správu Slovenska zo dňa 30. dubna 1919 č. 77/1919 (3576/1919 pres.) povolila výpoved Jánovi C, vzťahujúcu sa na prenájom obchodnej miestnosti, ktorú mali Vojtech (Bela) K. a manželka v prenájme, riešila tedy otázku prestatia prenajmového poměru, ktorý trval medzi Jánom C. s jednej a Vojtechom (Belom) K. a manželkou s druhej strany.
Bytová komisia veľkej obce Šáhy avšak podržavšia si právo disposicie s miestnostou, ktorá malá byť vyprázdněná, rozhodnutím zo dňa 6. března 1920 — tú istú miestnost zabrala s účinkom od dňa 2. dubna 1920 pre Vojtěcha (Belu) K. rozhodnutím zo dňa 12. března 1920 — riešila tedy otázku zabrania miestnosti, dotyčné ktorej pronájom medzi Jánom C. a Vojtechom (Belou) 1. dubna 1920 mal prestať.
Rozhodnutia riadného sudu s jednej a bytovej komisie s druhej strany nevzťahujú se na jednu a tú istú záležitost, nebo riadný súd povolením výpovědi vyriekol, že prenájom přestane a v dôsledku toho zaviazal nájomníkov na vyprázdnenie miestnosti a odevzdanie tejže prenajímateľovi, kdežto bytová komisie rečenú miestnosť zabrala a v dôsledku toho dočasné zbavila vlastníka práva, aby touto miestnosťou volné nakladať mohol.
Rozhodnutia obce (bytovej komisie) vynesené dľa zákona zo dňa 15. listopadu 1919 č. 592 sb. z. a n. podliehajú špeciálnému opravnému prostriedku dľa § 27 toho istého zákona; vykonanie pravoplatných, na odovzdanie a vyprázdnenie zabraných bytov a miestnosti se vzfahujúcích rozhodnutí obce (bytovej komisie) děje sa súdnou exekúciou dl'a § 31 citovaného zákona. Otázka ďalšieho naloženia so strany obce (bytovej komisie), eventuelného pronajatia miestnosti v smysle §§ 13—15 cit. zákona sa netýká viac prenajmového právného poměru, ktorý trval medzi Jánom Č. a Vojtechom (Belom) K. a o přestati ktorého riadny súd pravoplatné rozhodnul; eventuelným pronajatím miestnosti so strany obce Šáhy (bytovej komisie) Vojtěchovi (Bélovi) K. vznikne pronájmový právny poměr medzi ním a obcou.
Otázka, či obec (bytová komisia) zachovává při svojom pokračovaní ustanovenia §§ 15—20, spadá pod revisiu fóra, stanoveného v § 27 cit. zákona.
Riadny súd nijako nepřekročil hranice oboru svojej pôsobnosti, keď rozhodoval o prenájemnom poměre medzi Jánom Č. s jednej a Vojtechom (Belom) K. a manželkou s druhej strany; bytová komisia však — jestli sú tu předpoklady, stanovené v odstavci 1 § 1, v odstavci 1 § 22, připadne v odstavci 1 § 24 a odstavci 2 § 33 citovaného zákona — v obore svojej pôsobnosti mohla učinit opatrenia dotyčné zabrania miestnosti dľa §§ 8 a 9 a dotyčné prenajatia miestnosti dľa § 13 citovaného zákona o zaberaní bytov obcami.
Riadným sudem nariadená exekúcia, spor o zastavenie tejto exekúcie sa tiež len toho právného poměru týká, ktorý trval medzi Jánom C. s jednej a Vojtechom K. a manželkou s druhej strany. II. Kladný kompetenční konflikt mezi zemským soudem v Praze a obcí Pražskou jako úřadem samosprávným ve věci výplaty služebních požitků.
(Rozsudek ze dne 13. listopadu 1920 č. 25.1)
Výrok: K projednání a rozhodnutí o nároku úředníků obce hlavního města Prahy na zaplacení nedoplatku služebních požitků (řádných i mimořádných) jsou příslušný úřady samosprávné.
Skutková podstata: Sub praes. 17. června 1919 Cg IV 282/19-1 podal Arnošt K., účetní revident hl. města Prahy, u zemského soudu v Praze žalobu na obec hl. města Prahy o zaplacení nedoplatku služného a drahotní výpomoci per 4151 K 64 h s přísl.
Žalovaná obec v žalobní odpovědi de praes 22. září 1919 vznesla námitku nepřípustnosti pořadu práva, odůvodňujíc ji tím, že poměr úředníků obce pražské není poměrem práva soukromého, nýbrž poměrem veřejnoprávním, a že nemohou proto spory z něho vzniklé rozhodovány býti soudy civilními, nýbrž toliko pořadem instancí správních.
Podáním de praes. 5. ledna 1920 presidium rady a magistrátu hl. města Prahy prohlásilo, že obec pražská pokládá sebe jako samosprávný úřad první stolice za jedině kompetentní k rozhodování ve věci samé, a požádalo zemský soud za postoupení spisů; uznal-li by zemský soud svou příslušnost, spatřovala by obec v tom positivní kompetenční konflikt a vznesla by pak návrh na jeho rozhodnutí.
Usnesením zemského soudu z 5. ledna 1920 Cg IV. 282/19-8 žalovanou stranou vznesená námitka nepřípustnosti pořadu práva po odděleném jednání zamítnuta. V důvodech se praví: Žalobcem uplatňovaný nárok jest povahy čistě osobní a majetkové, tudíž záležitostí ryze soukromoprávní. Vzhledem k všeobecné zásadě v § 1 jur. n. vyslovené, že pravomoc v občanských záležitostech právních, pokud nejsou zvláštními zákony přikázány jiným úřadům, vykonávána jest řádnými soudy, byla by námitka nepřípustnosti pořadu práva žalovanou stranou vznesená toliko tenkráte odůvodněna, kdyby tu byl zákonný předpis, odnímající tento spor pravomoci soudní.
Předpisu takového však tu není a nelze vzhledem k ustanovení § 1 jur. n. dovolávati se analogie výjimečných zákonných předpisů, jimiž upravena jest příslušnost pro spory ať již státních zaměstnanců, ať zaměstnanců jiných veřejnoprávních korporací, vzniklé ze služebního poměru s jejich zaměstnavateli, jakými jsou předpisy dvorního dekretu ze 16. srpna 1841 č. 555 sb. z. s. stran úředníků státních, neboť i úředníci magistrátní v obcích statutárních jsou úředníky obce a nikoli státu, dále předpisy zákona z 23. července 1919 č. 443 sb. z. a n., neboť ustanovení tohoto zákona vztahují se toliko na obce, které nemají vlastního statutu.
Podáním de praes. 26. února 1920 č. j. 6/20 na předsedu konfliktního senátu obec hl. města Prahy žádá, aby vzhledem k tomu, že v daném případě jak zemský soud v Praze, tak i samosprávný úřad I. stolice se prohlašují za příslušný rozhodovati o sporném nároku, čímž nastal ve smyslu § 4 zákona z 2. listopadu 1918 č. 3 sb. z. a n. kladný kompetenční konflikt mezi oběma úřady, konfliktní senát rozhodl, kterému z obou úřadů přísluší o sporném nároku rozhodovati.
Výměrem z 26. dubna 1920 č. j. 6/20 zavedeno o návrhu jednání ve smyslu § 5 zákona z 2. listopadu 1918 č. 3 sb. z. a n.
Zemský soud předložil spisy beze všeho prohlášení.
Obec hl. města Prahy ve svém vyjádření de praes. 18. května 1920 č. j. 13 uvádí:
Podle § 1 jur. normy přísluší soudům rozhodovati toliko ve sporných záležitostech soukromoprávních, kdežto sporné věci práva veřejného náleží před forum úřadů správních. Výjimky z této zásady mohou nastati toliko positivním předpisem právním.
V daném případě jde o nárok na služební požitky řádné i mimořádné (výpomoc atd.) úředníka obce statutární. Okolnost, že obec statutární jest současně orgánem (úřadem) státním, že úředníci ustanovováni jsou dekretem, kde jsou rovněž jejich služební požitky vytčeny, že zařazeni jsou do schematismu tříd, že podléhají disciplinární moci veřejné, způsobuje, že postavení jejich — jak také strana žalovaná ve spisech procesních správně udává — dlužno považovati za veřejnoprávní a tedy nárok jejich na placení služebních požitků bud přímo za nárok práva veřejného, anebo nanejméně za nárok z práva veřejného vyplývající. Zemský soud neodůvodňuje, proč nárok, o nějž jde, je »čistě osobní a majetkový«, dedukce jeho pak, že je proto soukromoprávní, opírá se jedině o neudržitelnou thesi, že každý nárok majetkoprávní jest eo ipso nárokem soukromoprávním.
Ale nejen tyto úvahy theoretické, nýbrž i platné zákonodárství potvrzuje stanovisko hájené obcí Pražskou. V zákoně z 23. července 1919 č, 443 sb. z. a n., jenž spory úředníků obecních o zaplacení služebních požitků odkazuje na forum úřadů správních, není nikde řečeno, že by se ustanovení toto týkalo jen obcí obyčejných a nikoli obcí statutárních. Ježto veřejnoprávní charakter úředníků obcí statutárních je daleko silnější než úředníků obcí ostatních, dlužno per argumentům a minore ad majus usuzovati, že spory o služební požitky úředníků obcí statutárních patří tím spíše před úřady správní. Opačné stanovisko vedlo by také k velkým nesnázím, ba nemožnostem v případě spojení předměstských obcí s obcí Pražskou. Jde tedy o mezeru zákonnou, kterou dlužno doplniti buď tím, že sporný případ bude zařazen v celý systém právní podle své vnitřní podstaty a tedy nárok jako nárok veřejnoprávní odkázán na úřady správní, anebo tím, že bude použito analogie předpisů pro obce bez vlastního statutu a tedy opět uznáno na kompetenci úřadů správních, t. j. samosprávných.
Arnošt K. ve svém prohlášení de praes. 15. května 1920 č. j. 11/20 uvádí:
1. Obec Pražská neprávem vyvolává kladný kompetenční konflikt v uvedeném sporu; nebof ačkoli podatel spolu s jinými úředníky opětně, zejména žádostí z 2. ledna 1919, podanou na správní radu obce Pražské, domáhal se rozhodnutí o svých požitcích, nechala obec jako samosprávný úřad první instance žádost tu podnes nevyřízenou, čímž dala na jevo, že jí nejde o to, aby mohla sama ve věci rozhodovati. 2. In merito trvá na svém názoru, že příslušným k rozhodnutí sporu je toliko řádný soud a v odůvodnění odvolává se na vývody své žaloby, přípravných podání a důvody usnesení zemského soudu.
Žádá pak, aby návrh na rozhodnutí tvrzeného konfliktu kompetenčního jako bezdůvodný byl zamítnut, resp. aby uznáno bylo, že žaloba jeho na obec Pražskou podaná náleží na pořad práva.
Podle obsahu dovolaných podání hájil podatel v řízení soudním proti námitce nepřípustnosti pořadu práva příslušnost soudní tím, že dle § 1 jur. n. pravomoc v občanských záležitostech právních vykonávána jest řádnými soudy, pokud věci ty nejsou zvláštními zákony přikázány jiným úřadům: takového předpisu však pro sporné nároky není.
Po stránce skutkové dlužno podle předložených spisů dodati:
Arnošt K. je definitivním účetním revidentem hlavního města Prahy, na jehož služební poměr vztahuje se služební pragmatika pro úředníky této obce. Žalobou domáhá se na obci doplatku na služném, drahotním přídavku, nadlepšení a drahotní výpomoci, kteréžto služební požitky po dobu, co konal aktivní službu vojenskou ve válce, nebyly mu plně vypláceny. Spornou mezi stranami jest otázka, zda tato redukce služebních požitku stala se právem.
Odůvodnění: Vzhledem k námitce zúčastněného Arnošta K. bylo konfliktnímu senátu především řešiti otázku, je-li tu kompetenční konflikt podléhající jeho rozhodnutí. Senát odpověděl na otázku tu kladně. Strana opírá svou námitku jedině o to, že obec Pražská, ač strana domáhala se u ní jako u samosprávného úřadu první instance rozhodnutí o svých nárocích, nechala žádost tu dosud nevyřízenou. V pouhém nevyřízení žádosti za rozhodnutí o nároku nelze však dojista spatřovati ještě odmítnutí, tím méně pak popření příslušnosti k rozhodování. Ježto pak městská rada v podání svého presidia na zemský civilní soud z 5. ledna 1920 výslovně prohlásila sebe jako samosprávný úřad první stolice za výhradně příslušnou rozhodovati o sporných nárocích a z tohoto důvodu žádala soud za postoupení spisů, čímž nepochybně projevila, že osobuje si kompetenci ve sporu, zemský civilní soud pak usnesením z 5. ledna 1920 rovněž uznal se příslušným, jsou splněny podmínky kladného kompetenčního konfliktu mezi soudem a úřadem správním ve smyslu § 4 zák. z 2. listopadu 1918 č. 3 sb. z. a n. a dány tedy předpoklady pro rozhodnutí tohoto konfliktu senátem.
Jak ze skutkové podstaty patrno, jde o spor mezi obcí hlavního města Prahy a obecním úředníkem o majetkovém nároku jeho ze služebního poměru k obci.
Základní předpisy o služebním poměru zaměstnanců obce Pražské obsaženy jsou v Pražském obecním statutu z 27. dubna 1850 č. 85 z. z. Hlavní ustanovení obsahuje částka II., odd. III. § 71 a sl. § 71 stanoví, že »magistrát skládá se, maje v čele starostu, z místostarosty zběhlého v právech a z potřebného počtu radních, kteří též musí práv povědomí býti, jakož i z osob pomocných, co jich potřebí jest«; § 72 předpisuje pro členy magistrátu, kteří jsou znalí práv, stejnou kvalifikaci, jaká se požaduje pro vstoupení do služby státní, a stanoví, že nesmí býti v žádném jiném služebním svazku. § 73 předpisuje, že místostarosta. magistrátní radní a osoby ustanovené pro takové pomocné úřady, k nimž jest třeba zvláštních vědomostí znaleckých, ustanovují se na čas života a to na základě konkursu sborem obecních starších nebo městskou radou dle podrobnějších předpisů, jež obsaženy jsou v §§ 96 a sl. § 74 stanoví, že členové magistrátu, kteří ustanoveni jsou na čas života, obdrží služné, a § 75 dává jim nárok na zvláštní platy, konají-li službu mimo okrsek obecní. Pro zaopatřovací nároky jejich, jakož i jejich vdov a sirotků, dále stran jejich propuštění a suspense platí dle §§ 74/2 a 76 pravidla platná v té příčině pro správní úředníky státní. § 77 posléze ustanovuje, že »ostatním úředníkům a též i služebníkům obce zachovávati se jest podle předešlých předpisů, ač jestliže přijati nebyli z platu denního nebo na čas určitý z platu týdenního nebo měsíčního.«
§ 80 dává obci v přirozené působnosti její právo ustanovovati počet a příjmy svých úředníků a služebníků, kterých k obecní správě potřebí jest.. jmenovati je jakož i správní zřízence obecních ústavů a vůbec všechny osoby, ježto mají od obce plat, ustanovovati jim požitky, dávati je do výslužby, suspendovati a propouštěti je, při čemž — dokud není ustanoveno jinak — platí předpisy dané v té příčině ohledně státních úředníků správních. Působnost tuto vykonává jednak sbor obecních starších, jemuž přísluší zejména, »zřizovati všechny obecní úřady a obecní ústavy v tom, co se vztahuje na počet, na služné i na jiné požitky úředníků a služebníků, i co se týče výslužného a provisí jejich vdov a sirotků« (§ 96), jmenovati místostarostu, magistrátní radní i představené podřízených úřadů a ústavů, usnášeti se o pensionování, kvieskování i propuštění úředníků jím ustanovených, a povolení zaopatřovacích požitků jejich vdovám a sirotkům (§§ 97, 98), dále vrchní řízení a kontrola všech zřízenců městské správy, jednak městská rada (§§ 123 a sl.). Starosta je přímý představený magistrátu i všech úřadů pomocných, je zodpověděn za jejich úřadování, rozděluje mezi úředníky a služebníky práce a vykonává nad nimi »moc kázně« (Disziplinargewalt — § 140 a sb.). Magistrátní radové, kteří ustanoveni jsou referenty v sezeních městské rady, mají v této vlastnosti rozhodující hlas stejně jako členové městské rady (§ 130). Práce svěřená magistrátu (t. j. místní policie, trestní pravomoc policejní § 143, působnost přenesená § 144 a zvláště jemu přikázané záležitosti působnosti vlastní § 145) vyřizují se dle § 146 statutu a dle jednacího řádu pro magistrát bud ve sboru, jenž za předsednictví starosty, místostarosty nebo magistrátního rady starostou určeného sestává z magistrátních radů neb jejich zástupců, ustanovených z konceptních úředníků, buď přímo jednotlivými odděleními, jichž řízení obstarává zpravidla magistrátní rada.
O otázce, komu přísluší rozhodovati ve sporech ze služebního poměru obecních zaměstnanců, statut nemá žádného ustanovení. Toliko v § 124 ustanoveno, že z nálezů městské rady, kterými úředník byl kvieskován, pensionován nebo propuštěn, nebo jimiž povoleny zaopatřovací požitky vdovám a sirotkům, kteréžto kompetence příslušejí městské radě, pokud jde o úředníky a služebníky jí ustanovené, lze se odvolati na sbor obecních starších. Z tohoto předpisu nelze ovšem ještě dedukovati, že by samosprávným úřadům příslušelo autoritativně rozhodovati ve sporech o služební požitky obecních úředníků. Také mimo statut nemáme žádného předpisu, jenž by normoval kompetenci pro rozhodování sporů ze služebního poměru zaměstnanců obce Pražské. Nelzeť tu zejména užíti přímo ustanovení o kompetenci pro rozhodování sporů ze služebního poměru zaměstnanců obcí nemajících vlastního statutu. Neboť zákon z 29. května 1908 č. 35 z. z., kterým upravují se služební poměry úředníků při obcích v Čechách, pro města statutární neplatil (§ 1), stejně pak vyloučeno jest výslovným ustanovením § 44 použití předpisů zákona z 23. července 1919 č. 443 sb. z. a n. na služební poměry úředníků statutárních obcí vůbec.
Dlužno tudíž ve smyslu zásady § 7 o. z. o. přihlédnouti k podobným, v zákonech určitě rozřešeným případům a k důvodům jiných příbuzných zákonů. Na snadě jest poohlédnouti se po pravidlech určujících kompetenci pro rozhodování sporů ze služebního poměru úředníků státních a úředníků jiných samosprávných korporací územních. Jako zde, tak i u měst statutárních je služební poměr úředníků vyznačen zvláštní právní kvalifikací zaměstnavatele i účelem svým. Jdeť tu vesměs o právní poměr mezi územní korporací veřejnoprávní, tedy primérním nositelem veřejné správy se strany jedné, a osobami, které vstupují do správního organismu těchto veřejnoprávních svazů, zavazujíce se konati jim v této jejich vlastnosti jako svoje povolání a podle jejich příkazů služby, jichž ony potřebují k plnění svých veřejných úkolů.
Pokud jde o služební poměr úředníků státních, ustanovil dekret dv. kanc. ze dne 16. srpna 1841 č. 555 sb. z. s. doslovně: »Ueber die Frage, ob Streitigkeiten zwischen dem Aerar und landesfürstlichen Beamten uber Besoldungen und Gebühren zur Komipetenz der Civilgerichte oder der politischen Behörden gehören, haben S. k. u. k. Majestát mit Ah. Entschliessung vom 10. September 1841 zu verordnen geruht, dass Forderungen des Staates an seine Beamten und Diener oder der Letzteren an den Staat, welche lediglich aus dem Dienstverhältnisse abgeleitet werden, im administrativen Wege auszutragen sind.« — Jak z dekretu patrno, chtěl jím zákondárce rozřešiti autoritativně otázku, které orgány — zda soudy či úřady správní — mají býti na příště kompetentní k rozhodování sporů o materielních nárocích ze služebního poměru státních úředníků; z tohoto úmyslu zákonodárcova lze dovozovati, že správním úřadům nemělo se dekretem dostati jiných, méně účinných funkcí, nežli kterých by se dostalo soudům, kdyby se byl zákonodárce rozhodl pro kompetenci soudů, jinými slovy, že mělo se správním úřadům dostati funkce, ve sporech zmíněného druhu vydávati nikoliv snad jen pouhá prohlášení jménem státu jako strany, nýbrž autoritativní rozhodnutí schopná právní moci. Tomu svědčí ostatně i výrazy, jichž dekret užívá: Kompetenz, Streitigkeiten, auszutragen (= zur endgiltigen Entscheidung, zum Austrag zu bringen).
Také praxie nebyla nikdy v pochybnosti o tom, že majetkoprávní nároky státních úředníků proti státu ze služebního poměru nejsou způsobily k vyřízení řádným pořadem práva. Na tomtéž stanovisku stála judikatura stran majetkoprávních nároků ze služebního poměru úředníků zemských, ač tu zákonné opory pro svůj konstantně hájený názor postrádala. Naproti tomu v příčině úředníků obecních a okresních, kde rovněž po dlouhou dobu nebylo zákonného ustanovení, judikatura vindikovala kompetenci pro spory ze služebního poměru — zcela nedůsledně ke stanovisku zaujatému v příčině úředníků zemských — řádným soudům.
Zákony ze dne 3. října 1907 č. 63 z. z. stran úředníků okresních a ze dne 29. května 1908 č. 35 z. z. stran úředníků obecních v Čechách byl poměr těchto samosprávných zaměstnanců nově upraven. Otázka kompetence rozřešena v ten smysl, že spory o příjmy služební a výslužné úředníka jakož i o zaopatřovací požitky vdov a sirotků odkázány řádným soudům, ostatní spory pak ze služebního poměru úřadům samosprávným (§ 40 leg. cit.). Jak patrno z materialií (zpráva komise sněmovní z 1. března 1907, tisk CDLXXXVII/II-01), bylo ustanovení ono diktováno momenty čistě zevnějšími; kdežto dřívější osnovy přikazovaly všechny spory úřadům samosprávným, mělo nyní býti vyhověno opětným žádostem úřednictva, které chtělo míti spory o požitky služební vyhrazeny soudům; sněmovní komise pak tomuto přání — jak praví — vyhověla tím spíše, že také obdobné spory úředníku státních a zemských neprojednávají se pořadem administrativním, nýbrž před říšským soudem. Šlo tedy o větší garancii rychlého a nestranného rozhodování, nikoli o důsledek nějakého zásadního právního názoru.
Zákony ze dne 23. července 1919 č. 443 a 444 sb. z. a n. v § 2 prohlášeni úředníci okresní a obecní, ustanovení ve smyslu těchto zákonů, výslovně za úředníky veřejné, čímž autoritativně rozřešena otázka, »která do té doby mohla býti považována za spornou«. Jako důsledek tohoto ustanovení přijat pak kompetenční předpis § 40, odst. 1 zákona, dle něhož přikázány veškery spory ze služebního poměru, incl. spory o požitky služební, úřadům samosprávným. Zpráva ústavního výboru tisk 1362 NS. odůvodňuje ustanovení toto tím, že není příčiny, proč by měl v tomto směru zůstati umělý rozdíl mezi úředníky státními a samosprávnými, když podle § 2 i tito úředníci jsou funkcionáři veřejnými. Vyslovena tedy zákonodárcem — aspoň pokud jde o úředníky obcí bez vlastního statutu a o úředníky okresní — zásada, že tito úředníci samosprávní jsou úředníky veřejnými a že rozhodování o sporech z jejich služebního poměru přísluší úřadům správním.
Podle daného stavu uznána tedy kompetence úřadů správních pro rozhodování sporů o příjmy služební u úředníků státních, dále pak u úředníků všech obcí mimo statutární, a u úředníků okresních.
Vzniká otázka, dlužno-li předpisů těchto užíti analogicky také na spory ze služebního poměru úředníků obcí statutárních, specielně obce Pražské. Ustanovení § 44 cit. zákona tomu na závadu není; plyne z něho v otázce příslušnosti jen tolik, že pokud by snad ve statutu nebo v specielních předpisech té které statutární obce byly obsaženy předpisy odchylné od ustanovení § 40 cit. zák., zůstalo by i na dále při těchto zvláštních odchylných ustanoveních. Takových odchylných norem však v otázce příslušnosti pro úředníky obce Pražské není. Odpověď na hořejší otázku jest tudíž závislá pouze na tom, lze-li v předpisech výše zmíněných spatřovati důsledek všeobecných zásad ovládajících platný právní systém, či spíše ustanovení výjimečná, dále pak na tom, je-li tu podobnost obou případů v podstatných elementech. V prvním směru dlužno uvážiti:
Kompetence úřadů správních zprvu pro majetkoprávní spory ze služebního poměru úředníků státních a nejnověji také úředníků obecních a okresních byla normována na základě právního názoru, že jde o zaměstnance veřejné (srv. odůvodnění ve zprávě ústavního výboru NS. tisk 1362), jejichž služební poměr nespočívá na soukromoprávní smlouvě služební, nýbrž je povahy veřejnoprávní; této odpovídá pak kompetence úřadu správních pro spory z poměru toho vzniklé (§ 1 jur. n. a contr.).
O veřejnoprávní povaze služebního poměru úředníků státních není pochybnosti. Je uznána nyní všeobecně v theorii i v judikatuře, a jenom výjimkou zastává se v theorii názor o soukromoprávní povaze majetkoprávních nároků z poměru toho plynoucích. Uzná-li se však veřejnoprávní povaha služebního poměru úředníků státních, nelze ji důvodně popříti u služebního poměru úředníků územních korporací samosprávných. V obou případech jde o právní poměr úplně stejnorodý. Země, okresy, obce jsou pospolitosti se státem stejnorodé, svou podstatou určeny obstarávati pospolité zájmy lidstva, jsou stejně jako stát územními korporacemi, nadanými veřejnou mocí, jimž po zákonu přísluší obstarávati více méně rozsáhlý obor záležitostí veřejné správy. Jsou stejně jako stát primérními nositeli veřejné správy. Zákon přiznává jim impérium, které pak vykonávají — zcela stejně jako stát — na základě zákona iako svoje vlastní právo. Zákon přiznává jim také moc organisační: oprávnění v mezích zákona organisovati výkon funkcí jim svěřených a opatřovati si k tomu účelu pracovní síly, ať v úřadě čestném, ať jako zaměstnance z povolání (§§ 32, 53 a sl. obec. zříz. a zákony o obecních úřednících, shora citovaná ustanovení Pražského statutu, § 57 zák. o okres. zast. zákony o okresních úřednících, § 25 zemsk. zř.). Nevyhovovalo by ani povaze zaměstnavatele, ani povaze úkolů jemu svěřených, aby právní svazek mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem omezoval se na mechanicky volný soukromoprávní poměr služební. Je třeba pevného a těsného organického spjetí obou subjektů, při němž zaměstnaný stává se součástkou organismu svého zaměstnavatele, který i v tomto služebním poměru vystupuje vůči němu nikoli jako subjekt koordinovaný, nýbrž v postavení nadřízeném, jako nositel veřejné moci. Tyto poměry a potřeby jsou stejné u státu, jako u ostatních územních korporací veřejných. Jsou-li tedy samosprávné korporace územní sociální i právní útvary státu stejnorodé, které mají kvalitativně stejné úkoly, stejné impérium a stejnou moc organisační, není žádného důvodu, zásadně pohlížeti na služební poměr jejich zaměstnanců jinak, než na služební poměr zaměstnanců státních.
Zmíněné okolnosti: zvláštní povaha zaměstnavatele jako primárního nositele veřejné správy, předmět služeb: spolupůsobení při výkonu veřejné správy, potřeba těsného organického včlenění zaměstnance do organismu zaměstnavatele, vyvolaly nutnost, upraviti — nejprve pro obor správy státní — služební poměr zaměstnanců specielními předpisy; regulace tím provedená zasahá tak hluboko, že nejeví se snad jen jako modifikace předpisů všeob. zákoníku obč. o smlouvě služební, nýbrž jako samostatný institut práva veřejného, přiměřený povaze věcí a potřebám z ní plynoucím. Analogické úpravy dostalo se pak během doby také služebnímu poměru zaměstnanců ostatních veřejných korporaci územních, jednak jejich ústavami event. zvláštními zákony, jednak předpisy statutárními, které korporace ony v základě své organisační moci, propůjčené jim v jejich ústavách, samy vydaly. Tím vytvořen právní institut veřejného poměru služebního jakožto právní forma, kterou stát a ostatní veřejné korporace územní získávají pracovní síly k plněni svých úkolů.
Kdežto při soukromoprávním poměru služebním jde o poměr obligační, v němž obě strany stojí vedle sebe jako činitelé právně koordinovaní, a každá z nich ze smlouvy zavázána jest druhé k určitým vymezeným plněním, je veřejný poměr služební charakterisován jako zvláštní poměr mocenský. Založením poměru toho zaměstnanec vstupuje do státu zvýšené subjekce vůči korporaci, jíž má sloužiti. Této nevzniká pouze právo na určitá plnění se strany zavázaného, nýbrž v jistém rámci právní moc i nad celou jeho osobností. Nejde o obligační poměr dvou koordinovaných subjektů, z něhož by vyplývala pro zaměstnance pouze určitá práva obligační, pohledávání, nýbrž o veřejný poměr mocenský povahy absolutní: zaměstnanec stává se součástí organismu svého zaměstnavatele, státu nebo jiného nositele veřejné moci a veřejná moc tohoto zaměstnavatele, která mu přísluší nade všemi jeho poddanými, stupňuje se tu ve zvláštní veřejnou moc služební, opodstatněnou zvláště kvalifikovaným svazkem, jímž zaměstnanec jako aktivní Činitel veřejné správy u srovnám s ostatními poddanými je se svým zaměstnavatelem spoután, a zahrnující v určitém úseku celou osobnost zaměstnancovu.
Pro zaměstnance vyplývá z mocenského poměru onoho zvláštní služební povinnost. Tato veřejná služební povinnost neznamená toliko závazek k určitému plnění, nýbrž nad to dále povinnost oddati se službě celou bytostí; je charakterisována zvláštní povinností věrnosti, která proniká celý služební poměr a — ač především povahy morální — jeví se také právně zejména tím, že porušení její může stíháno býti disciplinárně, a že dochází výrazu i zevnějšího požadavkem služební přísahy.
Právní preponderance vůle zaměstnavatelovy, jež charakterisuje služební poměr veřejný jako zvláštní poměr mocenský, jeví se jak při založení a rozvázání poměru, tak i za jeho trvání ve služebních rozkazech, určujících jednostranně autoritativně rozsah i obsah služební povinnosti, a posléze zvláště význačně v disciplinární moci zaměstnavatele, stanovící a ukládající jednostranně tresty pro porušení služební povinnosti, kterážto moc je výronem moci vrchnostenské a je tedy principielně vyloučena tam, kde — jako v civilistickém poměru služebním — jde o právní poměr subjektů zásadně právně koordinovaných.
Nelzeť pak zejména proti veřejné povaze služebního poměru úředníků obecních s úspěchem namítati, že zákonem samým obor jejich působnosti npní nijak určen, aniž jim propůjčena nějaká moc úřední, na základě níž by mohli jednati jménem obce. Vždyť pro pojem veřejné služby je zcela lhostejno, zda práce, které zaměstnanec konati má pro zaměstnavatele, záleží v tom, že na základě udělené mu moci zástupci jedná jeho jménem na venek, či je-li působnost jeho rázu čistě faktického. Neníť pro pojem veřejného poměru služebního nijak nutno, aby zaměstnanec měl vůbec nějaký obor působnosti, úřad, tím méně pak aby mel úřad, který by ho opravňoval jménem zaměstnavatele s právním účinkem pro tohoto projevovati vůli na venek ať v oboru práva soukromého či veřejného, nebo dokonce jménem jeho vykonávati moc vrchnostenskou. Jde výhradně o to, zda služební povinnost, na základě které koná práce jemu přikázané-'jakéhokoliv druhu a která neznamená v první řadě nic jiného, nežli stav: býti k disposici pro práce, které zaměstnavatel určí — má ráz veřejnoprávní či soukromoprávní. Tytéž nedostatky, které vytýkají se tu úředníkům obecním, vyskytují se i v oboru služby státní, aniž je pochybnost o tom, že i ti zaměstnanci státní, kteří nemají úřadu spojeného se zástupci mocí a jichž obor působnosti není určen zákonem, nýbrž jen služebními příkazy, přes to stejně jako jiní jsou k státu ve služebním poměru veřejnoprávním.
Z veřejnoprávní povahy služebních poměrů úředníků státních a komunálních plyne pak i veřejnoprávní povaha majetkoprávních nároků z poměru toho vzcházejících. Názor — hájený také zemským civilním soudem — jenž každý majetkový nárok pokládá eo ipso za nárok soukromoprávní, postrádá vnitřního odůvodnění a je také v rozporu s platným právním řádem, který četné nároky majetkoprávní na př. nároky na daně a jiné veřejné dávky a příspěvky, nároky na chudinskou podporu, vyživovací příspěvky, na náhradu ošetřovného a jiné pokládá nesporně za veřejnoprávní. Rovněž nelze souhlasiti s názorem, jako by šlo o poměr smíšený, založený ve smíšené veřejno-soukromoprávní smlouvě služební; celý poměr zakládá se jednotným správním aktem, ustanovením ve veřejné službě, z něhož vzniká jak mocenský poměr služební a služební povinnost, tak i majetkové nároky zaměstnance, kteréž — když se poskytnou — tvoří integrující součást konkrétního poměru, jenž svými podstatnými momenty je však charakterisován jako poměr práva veřejného. Konečně nelze obhájiti soukromoprávního rázu majetkových nároků z poměru služebního ani s hlediska, že by byly poskytnuty převážně v zájmu zaměstnance; neboť rozhodný jsou tu stejnou měrou i zájmy veřejné: získání a udržení potřebných pracovních sil pro veřejnou správu a snaha, zajištěním existence a tím neodvislosti zaměstnance učiniti ze služebníka, závislého na představeném jeho, orgán sloužící zájmům celku. Také positivní úprava právní, které se dostalo služebním požitkům zaměstnanců státních a komunálních, nesvědčí tomu, že by zákonodárce hleděl na ně jako na pouhou soukromoprávní úplatu za práce konané v základě soukromoprávní smlouvy služební.
Ovšem není vyloučeno, aby stát stejně jako jiné veřejné korporace územní neopatřovaly si pracovní síly také pouhou soukromoprávní smlouvou služební, která pak ovšem zakládá prostý soukromoprávní obligační poměr mezi oběma stranami, podléhající předpisům všeobecného zákoníka občanského a judikatuře řádných soudů. Zaměstnanec takový stojí však mimo správní organismus dotyčné korporace a zůstává vůči ní samostatnou osobou cizí. Principielně vyloučeno jest tedy uznání takového poměru všude tam, kde jde o funkce veřejné, jež korporace ona může po právu vykonávati jen sama, a kde tedy výkon soukromoprávním zmocněncem je zásadně nepřípustným. Avšak i mimo tyto případy nelze existenci takového pouze soukromoprávního poměru presumovati tam, kde zaměstnanec ustanoven jest na určité místo, v správním organismu té které korporace systemisované, a podroben je — jako v konkrétním případě — normálnímu úřednickému a služebnímu řádu (služební pragmatice) této korporace.
Dlužno-li však dle toho, co řečeno, ve smyslu našeho právního řádu uznati služební poměr zaměstnanců státních a komunálních — pokud nejde o výjimečný případ zaměstnance pouze »smluvního« — za poměr práva veřejného, pak normovaná kompetence úřadů správních k rozhodování sporů z poměru toho — čítajíc v to spory o nároky majetkoprávní — jeví se pouhým důsledkem odpovídajícím zásadnímu rozhraničení kompetence soudu s jedné a úřadů správních s druhé strany, a nikoli ustanovením výjimečným, které by analogického použití nepřipouštělo.
Než i druhá podmínka pro použití analogie jest dána: všechny momenty, které služebním poměrům zaměstnanců státních a komunálních dodávají povahy veřejnoprávní, dány jsou i při obcích statutárních a tedy i při obci hl. města Prahy. Jdeť o útvary právně ostatním obcím zcela rovné. Není tedy příčiny, proč nehleděti i na úředníky obce Pražské pod zorným úhlem základního pojetí zákona z 23. července 1919 č. 443 sb. z. a n. a nepojímati jich za úředníky veřejné. A naopak jsou tu důvody pro uznání veřejnoprávní povahy jejich služebního poměru tím silnější, čím význačnější místo v celkové organisaci veřejné správy přiznáno je obcím statutárním tím, že ve svém obvodu obstarávají veškeru správu veřejnou, vykonávanou jinak státním politickým úřadem I. stolice. Pokud pak jde specielně o zaměstnance obce Pražské, pro něž dle cit. ustanovení statutu ve velkém rozsahu platí materielně stejné předpisy jako pro úředníky státní, selhává tu dokonce i hlavní námitka, uváděná proti veřejnoprávní povaze služebního poměru úředníků obecních: že totiž nemají úřadu, který by je opravňoval jménem obce jednati. Neboť magistrátní radní a po případě jiní magistrátní úředníci mají v městské radě votum decisivum stejně jako členové městské rady (§ 130 stát.), a v oboru působnosti magistrátu sami, ať ve sboru, ať jednotlivě, obstarávají přímo veřejné funkce obci svěřené. Obor jejich působnosti je tedy určen, je jim zákonem samým propůjčena určitá moc úřední (§ 146 stát). S druhé strany však § 77 stát. vyslovuje principielně rovnost postavení všech zaměstnanců obecních se zaměstnanci magistrátu, takže — nutno-li přiznati veřejnoprávní povahu služebnímu poměru zaměstnanců magistrátu — nelze ji popříti ohledně zaměstnanců ostatních.
Veden těmito úvahami konfliktní senát uznal, že norem daných o kompetenci k rozhodování sporů ze služebního poměru úředníků státních a specielně úředníků obcí nestatutárních užíti jest analogicky i na rozhodování sporů ze služebního poměru úředníků obce Pražské, a uznal proto za příslušné k rozhodnutí sporu, o něž jde, úřady samosprávné.

III. Domnělý negativní kompetenční konflikt mezi okresním soudem v Bratislavě a slúžnovským úřadem v Senci v trestní věci pro krádež.

(Usnesení ze dne 13. listopadu 1920 č. 28.)
Výrok: Návrh zamítá se jako nepřipustný.
Důvody: Jan M. v Maďarbéli stěžoval si dne 15. července 1918 u hlavního služného úřadu v Senci na Evu B. proto, že mu prý 12. července 1918 v noci odcizila s pole asi 150 kg brambor v hodnotě 120 K. Služný jakožto policejní trestní soudce zastavil usnesením ze dne 29. srpna 1918 č. 320,18 další jednání v této věci dle bodu 2 § 151 policejního řádu a předložil spisy dle § 55 téhož řádu k příslušnému jednání okresnímu soudu v Bratislavě, poněvadž cena ukradené věci převyšuje 60 K.
Funkcionář státního zastupitelství u tohoto okresního, soudu vznesl dne 3. září 1918 žalobu na Evu B. pro přečin krádeže a navrhl, by věc trestně byla projednána. Při líčení, konaném dne 26. listopadu 1918, okresní soud vyslechnuv obžalovanou a poškozeného jako svědka, usnesl se k návrhu funkcionáře státního zastupitelství, by spisy byly dle § 527 č. 2 uh. tr. ř. odstoupeny hlavnímu služnému v Senci k dalšímu příslušnému jednání, poněvadž jde o polně-policejní přestupek podle § 93 zák. čl.. XII. z roku 1894, patřící do oboru působnosti správního úřadu, ježto při zjišťování ceny není směrodatným odhad poškozeného, nýbrž maximální ceny stanovené úřadem pro brambory.
Poškozený proti tomuto usnesení nepodal námitek.
Usnesením ze dne 13. listopadu 1918 č. 525 rozhodl slúžnovský úřad v Senci předložiti spisy příslušnému soudu k rozřešení kompetenčního konfliktu, ježto cena ukradených brambor činí 120 K a tudíž čin nespadá do příslušnosti úřadu správního (§ 93 zák. čl. XII. z 1894). Okresní soud v Bratislavě však odepřel pokračovati v trestním řízení. Ministr československé republiky s plnou mocí pro správu Slovenska zažádal přípisem ze dne 23. dubna 1919 čís. 1515 o rozřešení tohoto negativního kompetenčního konfliktu.
K vyzvání předsedy konfliktního senátu prohlásil hlavní služný v Senci dne 19. května 1920 čís. 5597, že neuznává své příslušnosti v oné záležitosti, kdežto okresní soud v Bratislavě vyjádřil se přípisem ze dne 26. června 1920 č. B. 5952/6, že uznává svou příslušnost, poněvadž se přesvědčil, že hodnota ukradených brambor činila přes 60 K a že proto jde o přečin a nikoli o přestupek. Také státní zastupitelstvo v Bratislavě vyjádřilo se přípisem ze dne 26. října 1920 č. pres. 116/20 v ten rozum, že příslušným pro řečenou trestní záležitost jest okresní soud v Bratislavě, poněvadž šlo o nové brambory a cena nových brambor byla přes 60 K.
Obviněná a poškozený se nevyjádřili.
Tímto dodatečným prohlášením soudu a státního zastupitelstva kompetenční konflikt odpadl a uvolněna cesta, by záležitost soudem byla vyřízena. Lhostejno, jakým způsobem bude trestní řízení na soudě opětně uvedeno do proudu. Jest zde dvojí možnost. Buď hledí se k návrhu funkcionáře státního zastupitelstva ze dne 26. listopadu 1918 jakožto k prohlášení, vedle něhož funkcionář odepírá převzíti zastupování obžaloby z důvodu, že dle jeho mínění nejedná se o trestní čin, patřící do pravomoci řádných soudů, nebo posuzuje se věc tak, jako kdyby soud k námětu funkcionáře státního zastupitelstva byl učinil opatření po rozumu § 527, odst. 2 uh. tr. řádu. V onom případě nebyl trestní soud sice oprávněn, by s funkcionářem státního zastupitelství jakožto zástupcem obžaloby věc dále projednával, byl však dle § 42 odst. 4., 525, odst. 2 a 530, poslední odst. uh. tr. ř. povinen, vyzvati poškozeného k vyjádření, zda přejímá zastupování obžaloby. Dokud se tak nestalo, nebyl soud oprávněn, by trestní záležitost odstoupil úřadu správnímu, trestní řízení na soudě není ještě řádně ukončeno a může jak k návrhu státního zastupitelstva, tak i k návrhu poškozeného kdykoliv znova býti zahájeno (§§ 558 a 444 uh. tr. ř.). V druhém případě má místo obnova trestního řízení dle § 445 a 558 uh. tr. ř. ježto soud vycházel z ceny brambor starých a teprve dodatečně vyšlo na jevo, že cena nových brambor jest daleko vyšší.
Ježto tedy jak soud, tak i státní zastupitelstvo soudní příslušnost uznává a opětné zahájení soudního trestního řízení jest procesuálně možno a zajištěno, ježto dále pro výrok konfliktního senátu jest rozhodným stav, kdy nález ten se vydává, a ježto posléze není úkolem senátu, povolaného řešiti kompetenční konflikty, by řešil otázky ryze theoretické, nýbrž aby upravil cestu pro vyřízení konkrétní záležitosti právní, jest zřejmo, že tam, kde cesta ta jest již jinak urovnána, není místa pro výrok senátu, návrh na řešení kompetenčního konfliktu stal se bezpředmětný a jest jako takový nepřípustným.
Bylo proto rozhodnuto, jak se stalo.
IV. Domnělý negativní kompetenční konflikt mezi sedrií v Zlatých Moravcích a hlavním slúžnovským úřadem tamže v trestní věci pro krádež.
(Usnesení ze dne 13. listopadu 1920 č. 29).
Výrok: Návrh zamítá se jako nepřípustný.
Odůvodnění: K udání Josefa D., pachtýře v Zlatých Moravcích, ze dne 4. října 1917 proti Josefině P., Marii P. a Marii Ch. pro krádež řepy cukrovky v ceně na 300 K provedlo četnictvo téhož dne domovní prohlídku u podezřelých a našlo u J. P. 18 kg, u M. P. 26 kg a u Ch. 7 kg cukrovky, již poškozený označil jako pocházející z jeho polí. Dle oznámení četnictvem u hlavního služného v Zlatých Moravcích podaného měla řepa ta cenu celkem 14 K 50 hal. (1 kg za 30 hal.) a popřely prý podezřelé krádež hájíce se tím, že na poli poškozeného hledaly svá housata, řepa pak u nich nalezená pochází prý s jejich polí.
Obecní představenstvo odhadlo škodu částkou 3000 K.
Hlavní služný ve Zlatých Moravcích jednal o věci dne 7. ledna 1918 a popřely žalované i při líčení krádež hájíce se týmž způsobem, jako dříve četnictvu. Poškozený navrhl se zřetelem na výši škody postoupení spisů návladnictví.
Hlavní služný prohlásil téhož dne v přítomnosti stran usnesení, že další řízení pro přestupek polního pychu dle § 97 zák. čl. XII. z roku 1894 zastavuje, poněvadž čin přesahuje meze jeho příslušnosti a že postoupí spisy za účelem zavedení řízení dle trestního zákona soudu v Zlatých Moravcích, poněvadž škoda podle udání poškozeného a podle odhadního protokolu činí 3000 K a tudíž k rozsouzení činu toho je povolán soud. Účastníci i jejich zástupci vzali usnesení toto na vědomí.
Návladnictví ve Zlatých Moravcích dne 11. února 1918 odepřelo zastupovati žalobu dle § 34 uh. tr. ř., ježto podezřelým lze dokázati pouze, že při jedné příležitosti zanechavše tam několik vytahaných řep utekly a že v jejich držení našlo se řepy v ceně 14 K 50 hal. — jejich čin nezakládá tedy skutkové povahy zločinu krádeže, nýbrž přestupek polního pychu pod § 94 zák. čl. XII. z roku 1914 spadajícího a náležejícího do pravomoci správní vrchnosti.
Proti tomuto výměru podal Josef D. dne 19. února 1918 u návladnictví v Zlatých Moravcích stížnost, žádaje od hlavního návladního změnu výměru toho a poukaz na návladnictví, aby žalobu zastupovalo. Škoda činí prý přece dle odhadního protokolu 3000 K a proti tomu nelze vzíti zřetele k tomu, že u podezřelých našlo se řepy pouze v menší ceně, když patrně ostatní ukradenou řepu již zužitkovaly.
Nabídl důkaz svědky o tom, že podezřelé, ač cukrovky nepěstují, před tím, než byly při činu dopadeny, krmily svůj vepřový dobytek cukrovkou.
Bratislavský hlavní návladní rozhodl dne 9. března 1918, že potvrzuje výrok návladnictví z jeho důvodů a poukázal návladnictví, aby vrátilo spisy hlavnímu služnému za účelem rozsouzení případného přestupku.
Na to Josef D. oznámil dne 10. dubna 1918 u soudu v Zlatých Moravcích, že přejímá sám dle § 42 tr. ř. uh. zastupování žaloby návladnictvím odmítnuté, a když vyšetřující soudce vyzval podpůrného soukromého žalobce, aby podal příslušné návrhy k zavedení vyšetřování, navrhl tento dne 29. dubna 1918 u vyšetřujícího soudce, aby proti podezřelým provedeno bylo vyšetřování pro zločin krádeže, kteréžto vyšetřování ukáže prý. že jmenované denně kradly velké množství řepy a svůj dobytek krmily po týdny kradenou řepou, ač jí nepěstují. Navrhoval výslech členů jejich domácnosti.
Vyšetřující soudce usnesením ze dne 16. května 1918 odložil vyšetřování dle § 105 uh. tr. ř., neboť udání poškozeného stran výše škody kolísá, ježto s počátku odhadl škodu pouze na 300 K a teprve později ji zvýšil na 3000 K; u obviněných našlo se podezřelé a dle udání s polí poškozeného pocházející řepy pouze za 14 K 50 hal. a popřely krádež řepy v ceně 3000 korun. Podpůrný soukromý žalobce nemá řádného důkazu o tom, že řepa dle udání obviněných dříve zkrmená pochází z jeho polí; výslech nepojmenovaných členů domácnosti nevedl by pak, jak předem lze za to míti, k výsledku. Konečně není vyloučeno, že řepu poškozeného kradli také jiní mimo obviněné. Protože tedy v řízení objevilo se důvodné podezření pouze potud, že si obviněné přivlastnily z řepy poškozeného řepu v ceně 14 K 50 hal., kterýžto čin zakládá skutkovou povahu přestupku polního pychu dle § 93 zákona čl. XII. z roku 1894 do pravomoci správního úřadu spadajícího, bylo nutno odložiti vyšetřování pro zločin.
Podpůrný soukromý žalobce podal proti tomuto rozhodnutí dne 29. května 1918 ti vyšetřujícího soudce stížnost žádaje, aby žalobní senát nařídil vyšetřování. Četnické šetření nemůže prý nahraditi soudní výslech podezřelých a ostatně žádal také za doplnění vyšetřování.
Žalobní senát soudu v Zlatých Moravcích zamítl dne 1. června 1918 stížnost, protože shledal důvody vyšetřujícího soudce správnými, načež vyšetřující soudce postoupil dne 6. června 1918 spisy návladnictví k dalšímu řízení, a byly pak spisy dne 8. června 1918 odstoupeny hlavnímu slúžnovskému úřadu.
Hlavní služný výměrem ze dne 30. června 1918 vrátil spisy návladnímu v Zlatých Moravcích za účelem předložení kompetenčnímu soudu s tím, že trvá při svém dřívějším usnesení. Návladnictví poslalo spisy dne 16. srpna 1918 soudu v Zlatých Moravcích s návrhem, aby je předložil kompetenčnímu soudu, což soud v Zlatých Moravcích dne 24. srpna 1918 učinil.
Maďarský kompetenční soud rozhodl nálezem ze dne 3. února 1919. Když pak poškozený dovolav se nálezu toho žádal o pokračování v trestním řízení, předložilo k návrhu návladnictví v Zlatých Moravcích a sedrie tamtéž ministerstvo spravedlnosti v Praze dne 7. listopadu 1920 pod č. 24855 spisy konfliktnímu senátu dle § 3 zákona ze dne 2. listopadu 1918 č. 3 sb. z. a n.
Konfliktní senát uvážil v této záležitosti takto:
Zákonem ze dne 2. listopadu 1918 č. 3 sb. z. a n. zřízen byl pro veškerou oblast státu československého zvláštní senát složení v § 3 cit. zákona uvedeného k rozhodování o kompetenčních konfliktech mezi řádnými soudy s jedné a správními úřady se strany druhé a jest tento senát výlučně příslušný k rozhodování kompetenčních konfliktů v území československé republiky se vyskytnuvších.
Dnem 28. října 1918, kdy samostatný stát československý vstoupil v život, zanikla příslušnost všech úřadů a orgánů cizích státních útvarů k vykonávání vrchnostenských práv co do území republiky československé (zák. ze dne 28. října 1918 č. 11 sb. z. a n.) a zanikla tím okamžikem také příslušnost uherského, případně maďarského kompetenčního soudu vykonávati jakékoli akty co do území republiky té.
Nemá tudíž ani nález maďarského kompetenčního soudu v Budapešti v této věci dne 3. února 1919 vydaný nižádné platnosti a účinnosti pro obvod území republiky československé a náleží výhradně zvláštnímu senátu po rozumu § 3 zákona z 2. listopadu 1918 č. 3 sb. z. a n., aby případ, o nějž jde, své judikující činnosti podrobil.
Senát ten dospěl pak při řešení případu toho k následujícím závěrům:
Podle § 4, odst. 1 zákona ze dne 2. listopadu 1918 č. 3 sb. z. a n. negativní kompetenční konflikt, o jaký dle názoru úřadů v tomto případě jde, předpokládá, že popřena byla příslušnost v jedné a téže věci jak řádným soudem, tak i úřadem správním, že tudíž jak soud, tak úřad správní otázku své příslušnosti zodpověděl záporně. Tomu však v tomto případě, pokud jde o soud, tak nebylo.
Jak z vylíčeného děje patrno, nedošlo k rozsouzení deliktu, o nějž jde, řádným soudem proto, že orgán k vznesení a zastupování žaloby pro veřejný delikt, o jaký vzhledem k tomu, že šlo o zločin krádeže, nesporně se jedná, povolaný, totiž návladnictví odepřelo zastupovati žalobu a to z důvodů meritorních, neshledavši zde skutkové povahy činu toho, a totéž stanovisko zaujal i hlavní návladní rozhoduje o stížnosti poškozeného. V tomto stadiu nemohlo tudíž dojíti k judikující činnosti řádného soudu proto, že nebylo tu žalobce, jehož zakročení činnost ta předpokládala, a soud nedospěl ani k tomu, aby o příslušnosti své mohl uvažovati. Vystoupil-li pak poškozený jako podpůrný soukromý žalobce po rozumu § 42 uh. tr. ř., odložil vyšetřující soudce vyšetřování dle § 105 uh. tr. ř.. jak z rozhodnutí jeho patrno, taktéž pro nedostatek skutkové povahy, neshledav totiž, že cena věcí odcizených, podstatnou součást skutkové povahy deliktu tvořící, dosahuje výše zákonem určené, tudíž rovněž z důvodu meritorních, pro nedostatek známek, jichž souhrn tvoří skutkovou povahu trestního činu pravomoci řádného soudu podrobeného, a totéž stanovisko zaujal i žalobní senát při svém rozhodnutí ze dne 1. června 1918. Otázka skutkové povahy není však totožnou s otázkou příslušnosti, jest otázkou meritorní, jak patrno z toho, že v případě, kdyby došlo k vynesení rozsudku, nebyl by soud mohl sprostiti žalované pro svou nepříslušnost, nýbrž proto, že skutek, který je předmětem žaloby, nemá předpokládaných známek trestního činu soudem stíhaného, není skutkem trestným podle trestního zákona tvořícího základ judikující činnosti řádného soudu (§§ 521, 326 č. 1 uh. tr. zák.), tedy z důvodu meritorních.
Nešlo tedy na straně soudu o popření příslušnosti, nýbrž o rozhodnutí ve věci samé a v odstoupení spisu úřadu správnímu nelze shledávati nic jiného než opatření, aby, když trestní čin řádným soudem stíhatelný odpadl, úřad správní, shledá-li v něm skutkovou povahu činu, jehož stíhání jemu náleží, skutek ten podrobil vlastní judikující pravomoci. Při tom úřad správní může sice skutkovou povahu činu toho samostatně posuzovati, nesmí se však již vraceti k otázce soudem v jeho vlastní kompetenci náležitě a tím i pro úřad správní závazně rozřešené. Ve výroku soudu nelze proto shledávati negativního rozhodnutí o jeho příslušnosti. Potom však není tu ani kompetenčního konfliktu, jejž by konfliktní senát měl rozhodovati. Byla tedy věc vznesena neprávem před konfliktní senát, pročež slušelo návrh zamítnouti jako nepřípustný (§ 6 zákona z 2. listopadu 1918 č. 3 sb. z. a n.).
V. Domnělý negativní kompetenční konflikt mezi okresním soudem ve Velké Bytči a generálním finančním ředitelstvím v Bratislavě ve věci prohlášení pohledávky jisté osoby za propadlou ve prospěch státu.
(Usnesení ze dne 13. listopadu 1920 č. 33.)
Výrok: Návrh zamítá se jako nepřípustný.
Odůvodnění: Rozsudkem okresního soudu ve Velké Bytči ze dne 24. června 1918 č. P 1382/17 uznána byla Anna L. povinnou nahraditi Karolíně K. na útraty sporu částku 202 K. Rozsudkem trenčanské sedrie ze dne 16. října 1918 č. Pf 1009/18 byl rozsudek ten potvrzen a Anna L. odsouzena zaplatiti K-ové na útratách odvolacího řízení částku 43 K.
Žádost Karoliny K. o povolení exekuce proti Anně L. k vydobytí těchto útrat celkem 245 K: zamítl okresní soud ve Velké Bytči usnesením ze dne 6. května 1920, poněvadž vymáhající věřitelka nepředložila v dané lhůtě dokladu o tom, že dle čl. 3 nař. vlády republiky československé ze dne 10. dubna 1919 č. 185 sb. z. a n. přihlásila vymáhanou pohledávku k soupisu (čl. 7 cit. nař.).
Rozhodnutím ze dne 10. července 1920 č. Pf 1608/7 potvrdila trencanská sedrie výrok okresního soudu a poukázala jej, aby vymáhanou pohledávku ve smyslu čl. 7 cit. nař. oznámil generálnímu finančnímu ředitelství v Bratislavě za účelem jejího vymáhání ve prospěch československého eráru. Když pak okresní soud ve Velké Bytči zaslal vyhotovení tohoto rozhodnutí generálnímu finančnímu ředitelství oznámiv pouze výši pohledávky, navrhlo ředitelství to přípisem ze dne 11. října 1920 č. 105156. aby pohledávka, o niž jde, byla ve-smyslu čl. 7 cit. nař. prohlášena za propadlou a aby zavedena byla pro tento peníz extekuce ve prospěch československého eráru bez intervence finanční správy a aby dobytý peníz byl poslán přiloženým šekem.
Okresní soud ve Velké Bytči vydal pak dne 17. října 1920 pod č. P 1382/17 usnesení tohoto znění:
Poněvadž v zák. č. 185 není vysloveno, jakým způsobem mají se pohledávky ve prospěch státu propadší inkasovati, mají býti směrodatnými pravidla, dle kterých inkasují se daně a jiné státní pohledávky. Jejich inkasování patří však do oboru působnosti finančních úřadů. Dále vzhledem k tomu, že není ani ustanoveno, který úřad má vysloviti, že ta která pohledávka ve prospěch státu propadla a dle dosavadních zákonů uplatnění státních pohledávek patřilo do oboru působnosti správy erárních právních záležitostí, proto okresní soud se nepokládá za příslušná k řešení a inkasování této pohledávky a posílá spisy nejv. správnímu soudu v Praze k cíli rozhodnutí sporu o příslušnost, o čemž uvědomuje generální finanční ředitelství pro Slovensko.
Zvláštní senát zřízený dle § 3 zák. z 2. listopadu 1918 č. 3 sb. z. a n., jemuž záležitost tato byla předložena, uvážil takto:
Dle § 3 cit. zák. náleží konfliktnímu senátu rozhodovati o kompetenčních konfliktech mezi řádnými soudy s jedné a správními úřady s druhé strany a jest tu dle § 4 téhož zákona záporný kompetenční konflikt tehdy, když otázka příslušnosti v předepsaném instančním postupu poslední přípustnou stolicí byla popřena.
V tomto případě okresní soud prohlásil svou nepříslušnost jak pokud jde o prohlášení pohledávky za propadlou, tak i ohledně žádané exekuce k jejímu vydobytí. Přes to však nejsou tu podmínky k zakročení konfliktního senátu. Finanční generální ředitelství obrátivší se na okresní soud s návrhem, aby pohledávka byla prohlášena za propadlou a aby byla exekučně vymožena, má vůči soudu postavení strany, dožadující se v zastoupení finančního eráru jistého úkonu soudního, o němž měla za to, že náleží do pravomoci soudu. Odepřel-li soud, maje se za nepříslušná k výkonu tomu, návrhu onomu vyhověti, má finanční správa po ruce právní prostředky každé straně náležející, totiž domáhati se pořadem instancí přezkoumání a případné změny tohoto výroku soudního, má-li za to, že k docílení zamýšleného účelu má zapotřebí soudní pomoci, případně byla-li by jí tato pomoc jako v obor působnosti soudu, nenáležející pravoplatně odepřena, bude uvažovati, pokud by cíle toho vlastními úkony v oboru vlastní pravomoci mohla dojíti, vystupujíc pak nikoli již jako strana vůči soudu, nýbrž jako úřad vůči osobám třetím, jimž opět náležel by pořad instanční proti jeho výroku.
Negativní kompetenční konflikt svou povahou předpokládá, že dva různé orgány státní správy odpírají v určité záležitosti konati právo, odmítají svou ingerenci jako vykonavatelé státní svrchovanosti, vystupujíce oba jako takové, tudíž ve své úřední funkci. Pouze v tomto postavení jako výkonným činitelům svrchovanosti té naskýtá se jim oběma příležitost a potřeba zkoumati svou příslušnost k tomu kterému úkonu, který jest mocí jejich úředního postavení od nich požadován a pouze za těchto předpokladů může nastati případ, že oba odepřou zúčastniti se činně ve výkonu práva od nich požadovaného, neuznávajíce své příslušnosti. Jinak jest tomu však tehdy, když úřad vůči jinému orgánu stání správy vystupuje pouze jako strana, byť i mocí svého vrchnostenského postavení, neboť zde pouze na straně tohoto dožádaného orgánu dochází k úřednímu úkonu a tudíž pouze na jeho straně naskýtá se otázka příslušnosti k onomu úkonu. Odepře-li úkon neuznávaje své příslušnosti, schází zde pojmový rekvisit negativního kompetenčního konfliktu, totiž rovněž negativní prohlášení o otázce příslušnosti jiného orgánu vystupujícího taktéž jako úřad. Od tohoto popření příslušnosti a odepření úřední funkce jako orgánu úředního podstatně se liší pouhé pochybnosti vzbudivší se v úřadu o rozsahu jeho oprávnění v mezích vlastního oboru působnosti a nutkajícího jej, aby se jako strana za účelem určitého úkonu obrátil na úřad jiný, neboť zde úřad výkon práva neodpírá, nýbrž sám se výkonu toho od jiného orgánu státní správy dožaduje. Aby pochybnosti ty vyvrcholily v popření příslušnosti a vyvolaly negativní konflikt kompetenční, bylo by třeba, aby úkon ten byl od dotčené jednotky jako od úřadu požadován, neboť pak teprve lze mluviti o odepření jeho funkce jako úřadu následkem tvrzené nepříslušnosti.
V daném případě jest zde tudíž pouze žádost jednoho úřadu jako strany a rozhodnutí druhého orgánu státní správy jako úřadu, není tu tedy dvou odporujících si prohlášení dvou úřadů stran jejich příslušnosti a není tu následkem toho negativního kompetenčního konfliktu, k jehož řešení by konfliktní senát byl povolán.
Slušelo tedy návrh dle § 6 zákona ze dne 2. listopadu 1918 č. 3 sb. z. a n. jako nepřípustný zamítnouti.

Stejně zní rozsudek z téhož dne č. 27.

Citace:

Dodatek II.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 839-859.