Č. 13014.

Vojenské věci: * Do doby započitatelné podle § 5 odst. 2 č. 2 zákona č. 76/1922 Sb. o vojenských požitcích zaopatřovacích čítají se i válečná léta ve smyslu § 27, resp. § 96 odst. 4 a 5 cit. zákona.
(Nález z 16. října 1937 č. 779/35-5.)
Věc: Rudolf K. v Praze (adv. Dr. Ladislav Wopršalek z Prahy) proti rozh. min. nár. obrany (min. rada Dr. Čeněk Hubáček) z 26. listopadu 1934 o přeložení do výslužby.
Výrok: Stížnost se zamítá.
Důvody: Nař. rozhodnutím přeložilo min. nár. obrany st-le bez vlastní jeho žádosti podle ustanovení § 5 odst. 2 ad 2) zákona č. 76/1922 Sb. dnem 1. ledna 1935 do výslužby a přiznalo mu vzhledem k jeho k poslednímu dni měsíce prosince 1934 pro výměru výslužného započitatelné služební době 40 roků 3 měsíců a 10 dnů (okrouhle 40 roků) příslušné zaopatřovací platy. Současně propustilo st-le z činné služby koncem prosince 1934.
Rozhoduje o stížnosti vznesené do tohoto rozhodnutí, řídil se nss těmito úvahami: V daném případě není o tom sporu, že st-l vykazoval ke dni svého přeložení do výslužby (t. j. k 31. prosinci 1934) nejméně 30 roků skutečné služby a měl pro stanovení výše výslužného (včetně válečných let) započitatelnou služební dobu v rozsahu, jak uvedena v nař. rozhodnutí. Na sporu je pouze otázka, zda při přeložení vojenské osoby do výslužby podle § 5 odst. 2 zákona č. 76/1922 Sb. o vojenských zaopatřovacích požitcích, t. j. bez superarbitračního řízení a bez vlastní žádosti — tedy z moci úřadu —, možno do 40 služebních let započitatelných, uvedených v bodu 2 cit. paragrafu, čítati i tak zv. léta válečná, bez nichž st-l takové služební doby neměl. Kdežto žal. úřad, přeloživ st-le podle cit. ustanovení do výslužby, dal nař. rozhodnutím na tuto otázku implicite odpověď kladnou, stojí stížnost na stanovisku opačném, dovozujíc nezákonnost právního názoru žal. úřadu z toho, že prý kumuluje služební dobu započitatelnou pro nárok na výslužné ve smyslu §§ 26 a 96 zákona č. 76/1922 Sb., která je podkladem i pro použití § 5 odst. 2 téhož zákona, s výhodou válečných let, kterou prý zákon v § 27 určil výslovně jen pro zvýšení výslužného. Stížnost snaží se pak poukazem na systém našeho zákonodárství, vylučující válečná léta ze započitatelné doby služební, rozhodné pro určení pensijního příspěvku (§ 8 odst. 1 zákona č. 287/1924 Sb., § 29 zákona č. 288/1924 Sb. a § 165 odst. 3 plat. zákona č. 103/1926 Sb.), dále poukazem na praksi min. nár. obrany, projevenou v některých nařízeních, vydaných k provedení § 15 zákona č. 76/1922 Sb. ve znění § 165 plat. zákona (uveřejněných ve V. V. 1928 č. 8 čl. 55, V. V. 1929 č. 34 čl. 499 a ve V. V. 1934 č. 5 čl. 34 k § 10 odst. 3 a 5), jakož i z úmyslu zákonodárcova, projeveného slovným zněním §§ 26 a 27 zákona č. 76/1922 Sb., z formálního uspořádání jich tekstu a z důvodové zprávy k § 27 — dovoditi, že započitatelnými služebními lety v bodu 2 odst. 2 § 5 zákona č. 76/1922 Sb. lze rozuměti toliko dobu zmíněnou v §§ 26 a 96 odst. 1 a 2 právě cit. zákona, nikoli válečná léta uvedená v § 27. Pro potvrzení správnosti těchto vývodů poukazuje konečně na nesrovnalost příčící se intenci zákonodárcově, která by vznikla, kdyby vojenská osoba, zúčastnivší se válečného tažení na Slovensku v roce 1919, vzhledem k započtení tohoto válečného roku mohla býti přeložena z moci úřadu do výslužby o rok dříve, než důstojníci, kteří tohoto tažení neprodělali a vykazují bez zápočtu válečného roku kratší služební dobu. Nss nemohl stanovisko stížnosti uznati správným.
Předem nutno konstatovati, že nss je podle § 2 zákona č. 164/1937 Sb. o nss povolán zkoumati toliko zákonitost rozhodnutí neb opatření správních úřadů, nemůže se tedy zabývati správními akty s hlediska ethiky nebo účelnosti. Pokud tedy stížnost kromě vývodů shora vytčených brojí proti nař. rozhodnutí i s těchto hledisek, nemohl k nim nss přihlížeti.
Předpis § 5 odst. 2 bodu 2 zákona č. 76/1922 Sb., o který je nař. rozhodnutí opřeno, stanoví, že »vojenské osoby — vyjímajíc justiční důstojníky jako soudce — mohou býti dány do výslužby (mohou obdržeti odbytné podle § 4 bez superarbitračního řízení a bez vlastní žádosti: 1)..... 2) mají-li 40 služebních let započitatelných a z toho aspoň 30 skutečných...«. Jak nss dovodil již v nálezu z 25. října 1933 č. 17531 Boh. A 10803/33, ponechává ustanovení toto volné úvaze úřadu přeložiti vojenskou osobu i bez žádosti její — tedy z moci úřadu — do trvalé výslužby, je-li dán některý z předpokladů uvedených v bodu 1 až 3 tohoto paragrafu, na rozdíl od případů zmíněných v §§ 2 až 4, v nichž úřad příslušné žádosti vojenského gážisty o přeložení do výslužby vyhověti musí, ve kterých tedy vojenské osobě přísluší právní nárok na přeložení to. Než jak případy § 5 odst. 2 bodu 2, tak případy § 2 lit. b) a §§ 3 a 4 se shodují v tom, že toto přeložení do trvalé výslužby (povolení odbytného) je závislé na dovršení určitého počtu »služebních let započitatelných« a že také výměra pense ve smyslu § 6 cit. zákona se provádí bez rozdílu, jde-li o výslužbu v důsledku nároku podle §§ 2 až 4 či o výslužbu podle § 5 — »podle služební doby započitatelné« a podle pensijní základny.
Která léta jsou započitatelná, zákon v žádném z cit. předpisů §§ 2 až 5 neuvádí, a nutno pojem ten zjistiti z jiných ustanovení zákona; tolik je však jisto, že bude nutno vyložiti pojem pro všechna cit. místa zákona shodně, vzhledem ke stejnému jich znění, leč by zákon zřejmě vyjádřil vůli, že určité období má býti započitatelné nikoli pro nárok na přeložení do výslužby (pro výměru výslužného'), resp. pro použití § 5 odst. 2 bodu 2, nýbrž pouze pro nárok na určení výše výslužného, jako tomu je v případech § 83, ve kterých se určitá léta výslovně započítávají »pouze pro výměru vojenských požitků zaopatřovacích«.
O »započitatelné době« jedná zákon pod tímto společným nadpisem v §§ 26 až 28 a nerozeznává tedy mezi započitatelností pro nárok podle ustanovení §§ 2 až 5 a mezi započitatelností pro výši výslužného podle § 6 zákona. Dlužno proto již podle nadpisu období uvedená v §§ 26 a 27 pokládati za započitatelná v obojím směru stejně, jako naproti tomu nejsou započitatelné v obojím směru doby v § 28 ze zápočtu vyloučené. To plyne ostatně i z obsahu těchto předpisů. Tak předpis § 26 vypočítává v odst. 1 pod lit. a) až h) různá období služby, která se do služební doby započítává; válečných let sice mezi těmito dobami neuvádí, ale v odst. 2 praví: »Doba v bodu c) a d) označená čítá se teprve po dovršení desíti započitatelných služebních let (válečná léta v to počítaje).« Z tohoto ustanovení plyne a contrario, že jiným vojenským gážistům, než jsou uvedeni v bodu c) a d) (vojenští duchovní, vojenští lékaři, důstojníci, inženýři, a důstojníci justiční služby), čítají se doby zmíněné v bodech a), b), e) až h) i před dovršením 10 služebních let započitatelných (válečná léta v to počítaje), že tedy válečná léta jsou služebními lety započitatelnými ve smyslu §§ 2—6 zákona č. 76/1922 Sb. Zákon tedy chce koordinovati válečná léta obdobím uvedeným v § 26 co do jich započitatelností také pro nárok na přeložení do výslužby (výměru výslužného). S tímto jeho úmyslem naznačeným v 2. odst. § 26 je pak ve shodě i znění § 27, který upravuje t. zv. válečná léta jako neefektivní služební dobu (ideální), jakož i zápočet doby ztrávené v zajetí a stanoví v odst. 1, že »za služby ve válce započítají se při výměře výslužného i léta válečná, a to za každý rok kalendářní jeden rok válečný«. Ze souvislosti tohoto ustanovení s předcházejícím předpisem § 26, zejména jeho odst. 2 pod společným nadpisem »Započitatelná doba služební« nutno souditi, že zákon vyjadřuje tu pouze myšlenku, že tak jako služební doby uvedené v § 26, tak i válečná léta (arg. spojka »i«) čítají se při výměře výslužného, t. j. ať jde o nárok na přeložení do výslužby, resp. výměru výslužného podle § 5 odst. 2 bodu 2 či o výši výslužného podle § 6 zákona.
Ze slov »při výměře výslužného« použitých v § 27 nelze totiž logicky nutně vyvozovati závěr, k němuž dospívá stížnost, že zákon chtěl tu zápočet válečných let omeziti toliko na stanovení výše výslužného a vyloučiti jej z doby rozhodné pro nárok na přeložení do výslužby podle § 2 b), resp. z doby stanovené v § 5 odst. 2 v bodu 2 zákona. Nasvědčuje tomu skutečnost, že zákon používá téhož obratu promiscue nejen tam, kde vzhledem k obsahu příslušného ustanovení a celému systému zákona jde skutečně jen o zápočet do doby rozhodné pro výši výslužného, jako na př. v § 7 odst. 1 až 3 při přípočtu služební doby z důvodu neschopnosti k vojenské službě pro těžkou poruchu na zdraví nebo následkem úrazu (viz Boh. A 9012/31 a 9210/31), ale i v případech, kde běží o zápočet služby do doby rozhodné pro nárok na přeložení do výslužby a tedy i do doby podle § 5 odst. 2 bodu 2 zákona č. 76/1922 Sb. Tak na př. v § 81 praví, že služba ztrávená v československých legiích započítá se »při výměře výslužného« podle legionářského zákona č. 462/1919 Sb. a vlád. nař. č. 151/1920 Sb. trojnásobně. Z tohoto odkazu na zákon č. 462/1919 Sb. a na vlád. nař. č. 151/1920 Sb. je zřejmo, že zákon č. 76/1922 Sb. nechtěl na ustanoveních zákona č. 462/1919 Sb. a vlád. nař. č. 151/1920 Sb. nic měniti a že tedy přes to, že používá obratu »při výměře výslužného«, započítává službu ztrávenou v československých legiích do služby i do výslužby, t. j. — jak čl. 1 cit. vlád. nař. výslovně v poslední větě stanoví — »pro odůvodnění nároku na pensi, jakož i pro vyměření pensijních požitků«. Také § 96 odst. 1 zákona č. 76/1922 Sb. mluví o započtení doby tam zmíněné »při vyměření výslužného« podle § 26 a má tedy nepochybně na mysli i zápočet pro nárok na výslužné, jak to sama stížnost uznává.
Nelze tedy ani ze slovného znění §§ 26 a 27, ani z formálního uspořádání jich textu nic vyvoditi pro nárok stížnosti, že léta válečná jsou započitatelná jen pro nárok na určitou výši výslužného. Nesprávnost tohoto právního názoru vyplývá však ještě z dalších skutečností:
Ustanovení §§ 26 a 27 mají totiž na zřeteli jen dobu vojenské služby, resp. válečná léta za služby v československém vojsku ode dne účinnosti zákona č. 76/1922 Sb., t. j. podle § 114 od 1. ledna 1920. Pro zápočet vojenské služby dřívější obsahuje zákon zvláštní ustanovení v § 96 jakožto »ustanovení přechodná a závěrečná«. V tomto paragrafu započítává jednak dobu činné služby ztrávené před zřízením československého státu v různých službách tam v odst. 1 naznačených, jednak dobu činné služby v československém vojsku (vyjma v zahraničním vojsku) před účinností tohoto zákona (odst. 2), a to, jak už shora řečeno »při výměře výslužného« jako dobu v československém vojsku podle § 26, resp. též podle § 84 zákona. Válečná léta pak 1914 až 1918 (odst. 4), jakož i válečný rok 1919 (odst. 5) započítává rovněž »při výměře výslužného« podle dosud platných předpisů (t. j. §§ 10 a 11 zákona č. 158/1875 ř. z., pokud se týče §§ 10 a 11 zák. čl. LI:1875 a cís. nař. z 13. dubna 1909, uveřejněného ve V. V. min. války z r. 1909 č. 13, nař. č. 361/1915 ř. z. a nař. min. zemské obrany z 10. prosince 1915 č. 362 ř. z., pokud se týče § 6 zák. čl. XIII:1915 a nař. uher. min. č. 4401/M. E. z roku 1915), pokud se týče roku 1919 podle usnesení min. rady z 24. ledna 1920, vyhlášeného ve V. V. min. nár.. obrany č. 26/1920 čl. 276.
Jestliže se — jak shora dovoženo a jak stížnost uznává — započítává doba zmíněná v § 96 odst. 1 a 2 při výměře výslužného také pro nárok na přeložení do výslužby, není důvodu, proč by zápočet válečných roku »při výměře výslužného« podle odst. 4 a 5 měl býti vykládán jinak a omezován pouze na stanovení výše výslužného, když tu zákon ve všech odstavcích používá stejného obratu (viz též Boh. A 8280/29).
Zápočtu válečných let do doby rozhodné pro nárok na výslužné (do doby podle § 5 odst. 2 bodu 2 zákona č. 76/1922 Sb.) svědčí dále i historický vývoj ustanovení o válečných letech a intence zákonodárcova. Dřívější zákon z 27. prosince 1875 č. 158 ř. z., týkající se zaopatření osob vojska, válečného loďstva a zem. obrany, ustanovoval v § 2, »kdo má právo žádati stálé pense«, normoval tedy nárok na přeložení do výslužby (na výměru pense) a pravil, že právo to mají »důstojníci všech stupňů ..., když se dají po vykonané desítileté službě (§§ 8, 14), pojímajíc v ni i službu, která se má výše počítati (§§ 10, 12, 13) a po stvrzené jich neschopnosti ke službě (§ 7) na odpočinutí«. Započítával tudíž tento zákon výslovně do doby rozhodné pro nárok na přeložení do výslužby i válečné roky uvedené v § 10 cit. zákona. Také vlád. návrh zákona č. 76/1922 Sb. uváděl původně v § 2 osnovy podmínky, za kterých mají vojenští gážisté z povolání nárok na přeložení do trvalé výslužby, resp. za kterých mohou býti vojenskou správou do ní přeloženi i bez vlastní žádosti, a to v bodu a) a b) shodně s nynějším textem § 5 odst. 2 bodu 1 a 2 zákona č. 76/1922 Sb. v bodě c) pak v podstatě stejně s § 2 zákona č. 158/1875 ř. z., pokud jde o neschopnost k vojenskému povolání aspoň po 10 služebních započitatelných letech. Zákonem č. 76/1922 Sb. neměla také býti přivoděna nějaká změna v tomto směru (co do započitatelnosti válečných let), nýbrž nový zákon chtěl, jak uvádí zpráva sociálně-politického výboru senátu N. S. č. tisku 1271/1922, jednak odstraniti zastaralé zákony a nařízení rakouské, »obsahující pokusy ohledně zaopatřovacích požitků vojenských osob a jich pozůstalých«, jednak unifikovati zaopatřovací požitky vojenských osob s oněmi zaměstnanců státních. Proto také důvodová zpráva k vlád. návrhu nového zákona č. tisku 2424/1921 posl. sněm. N. S. na str. 39 potvrzuje, že osnova přiznává vojenské zaopatřovací požitky všem osobám vojenským, jimž je vojenská služba povoláním, podle pravidel platných pro státní zaměstnance, a na str. 40 dále podotýká, že »předložená osnova zaopatřovacího zákona, vyhovujíc daným směrnicím, nevytvořila nic nového, nýbrž přizpůsobila pouze civilní zaopatřovací zákony vojenským poměrům, použila při tom zkušeností nabytých v poslední době v tomto oboru a stanovila pravidla pro dobu přechodnou«, a k § 27 výslovně poznamenala: »Započítání válečných let vyhovuje dosavadním předpisům a zkušenostem..... «; rovněž k § 96 připomenula, že »válečná léta budou započítána podle dosavadních ustanovení«. Konečně i zpráva branného výboru posl. sněm. N. S. č. tisku 3401/1922 potvrzuje, že »osnova zákona recipuje zásadně normy civilní pro poměry vojenské a odchyluje se pouze tam, kde svéráznost a zvláštnost služby vojenské to činí nutným«.
Zákonem pro civilní zaměstnance státní — na který, bylo zákonodárcem při projednávání zákona č. 76/1922 Sb. podle cit. důvodové zprávy a zpráv výborových poukazováno — byl, pokud jde o započitatelnost válečného období, zákon č. 457/1919 Sb., který v § 1 odst. 2 připočítával t. zv. válečná půlletí — »ač-li nepřísluší již nárok na započtení celého roku z důvodu služby vojenské — k celkové služební době pro vyměření pensijních požitků«, t. j. jak nss vyslovil a odůvodnil již v nálezech Boh. A 4427/25 a 5605/26, jak do doby rozhodné pro nabytí nároku na zaopatřovací požitky, tak do doby rozhodné pro číselnou výši těchto zaopatřovacích požitků.
Když tedy jak dosavadní zákonodárství vojenské, platné před účinností zákona č. 76/1922 Sb., t. j. před 1. lednem 1920, započítávalo válečná léta do doby rozhodné pro nárok na přeložení do výslužby, tak zákony platné pro civilní zaměstnance státní (č. 457/1919 Sb.), jichž zásady zákon č. 76/1922 Sb. převzal i pro vojenské osoby z povolání, pak nutno vzhledem k úvahám čerpaným ze zákona č. 76/1922 Sb. samotného, jak svrchu jsou uvedeny, dospěti k závěru, že válečná léta ve smyslu § 27, resp. § 96 odst. 4 a 5 cit. zákona započítávají se nejen pro číselnou výši vojenských zaopatřovacích platů podle § 6, nýbrž také do započitatelných služebních let rozhodných podle § 2 b) a § 5 odst. 2 bodu 2 pro nárok na přeložení do výslužby, resp., pro použití posléz cit. normy.
Pro opačné stanovisko stížnosti nelze také nic vyvoditi ze zákonů a nařízení vylučujících válečná léta ze započitatelné doby rozhodné pro určení povinnosti platiti pensijní příspěvky, protože tato ustanovení se týkají zcela jiné doby rozhodné, než o jakou jde v daném případě, a nemají tudíž s dobou rozhodnou pro nárok na přeložení do výslužby, resp. s dobou zmíněnou v § 5 odst. 2 bodu 2 nic společného; nelze proto zásady v tom směru platné a speciálními normami pro určitou otázku stanovené použíti na otázky zcela jiné. Je proto také zcela nerozhodná prakse, kterou sledoval žal. úřad svými nařízeními stížností citovanými ve věci těchto pensijních příspěvků.
Poukazuje-li konečně stížnost na nesrovnalost vzniklou tím, že vojenská osoba, která se zúčastnila vojenského tažení na Slovensku a jíž byl válečný rok započten, může býti o rok dříve přeložena do výslužby než důstojník, které tohoto tažení se nezúčastnil, stačí uvésti, že ponechal-li zákon volné úvaze úřadu provésti z moci úřadu přeložení do výslužby jen za předpokladů uvedených v § 5 odst. 2, nedav jinak volné úvaze úřadu dalšího omezení, nemůže ani případná nesrovnalost st-lem vytýkaná býti překážkou zákonitosti rozhodnutí úřadu, jaké se v daném případě stalo. Ježto tedy podle toho, co uvedeno, u st-le byly splněny předpoklady § 5 bodu 2 odst. 2 zákona č. 76/1922 Sb. co do započitatelných služebních let, neshledal nss, že by jeho přeložení do výslužby nař. rozhodnutím odporovalo zákonu.

Citace:

č. 13014. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19, s. 904-910.