Č. 10117.Pojištění nemocenské, invalidní a starobní: 1. * O opravných prostředcích proti výměrům nemocenských pojišťoven, kterými se předepisuje zaměstnavateli náhrada podpůrného nákladu podle § 20 odst. 2 zák. č. 221/24, náleží rozhodovati politickým úřadům podle § 239 téhož zák. — 2. Sociální pojištění podle cit. zák. jest zařízením práva veřejného. — 3. Nárok pojišťovny na náhradu podpůrného nákladu podle § 20, odst. 2 cit. zák. není nárokem na náhradu škody. — 4. Pojistný poměr se zakládá také tím, že zaměstnavatel svého zaměstnance, třebas není pojištěním povinen, k pojištění přihlásí a že pojišťovna přihlášku přijme. — 5. Proti nároku pojišťovny na náhradu podpůrného nákladu podle § 20 odst. 2 cit. zák. nelze důvodně namítati, že pojištěnci vznikl již nárok na dávky z dřívějšího poměru pojistného.(Nález ze dne 3. listopadu 1932 č. 16635.)Prejudikatura: ad 1. Boh. A 9727/32; ad 2. Boh. A 7464/28; ad 3. Boh. A 8363/30; ad 4. Boh. A 7938/28; ad 5. Boh. A 9047/31.Věc: Jan R. v T. proti zemskému úřadu v Praze o náhradu podpůrného nákladu.Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.Důvody: Výměrem okresní nemocenské pojišťovny v T. ze 14. června 1928 bylo Janu R. — st-li — uloženo, aby nahradil pojišťovně podle § 20 odst. 2 zák. č. 221/24 podpůrný náklad za Josefa Ch. v částce 4546 Kč 37 h. Odvolání, jež podal st-1 z tohoto výměru, nevyhověl okresní úřad v Týně n. Vlt. výměrem z 19. března 1929 s odůvodněním, že st-1 zaměstnával mládka Josefa Ch. ode dne 19. dubna 1927, přihlásil jej u okr. nemoc, pojišťovny teprve dne 29. dubna 1927, tedy po uplynutí 3denní přihlašovací lhůty v týž den, kdy pojištěnec se hlásil u pokladničního lékaře nemocným a byl přijat do ošetřováni. K námitce st-lově, že Josef Ch. nebyl u něho v pracovním poměru, podotkl okresní úřad, že st-1 sám přihláškou potvrdil pojistný poměr; poukaz st-lův na ochrannou lhůtu § 97 cit. zák. vyvrátil úřad úvahou, že lhůta ta zachovává se jen těm pojištěncům, kteří jsou bez zaměstnání, nikoli těm, kteří znovu vstoupili do povinně pojištěného zaměstnání.Odvolání st-lovu z výroku ukládajícího jemu náhradu podpůrného nákladu nevyhověl zemský úřad v Praze a potvrdil nař. rozhodnutím výrok okr. úřadu z důvodů v cit. výměru uvedených, dodav k vývodům odvolání toto: »K rozhodování ve sporné věci není příslušným soud, ježto podle § 239 cit. zák. rozhodování o opravných prostředcích proti výměrům nemoc, pojišťoven vyhraženo jest politickým úřadům, pokud nejde o záležitosti vyhrazené soudům (rozhodčím a pojišťovacím). Rozhodčí soud rozhoduje pouze v případech § 196 (o nárocích na dávky), a pojišťovací soud rozhoduje pouze v případech v § 220 cit. zák. výslovně uvedených. Výměr pojišťovny, jímž ukládá zaměstnavateli povinnost nahraditi pojišťovně podpůrný náklad za zaměstnance podle § 20 odst. 2 cit. zák., možno vžiti v odpor podle ustanovení § 239 cit. zák. u okresního úřadu. Rovněž nelze přihlížeti k námitce obsažené v odvolání, že Josef Ch. v době zaměstnání u Jana R. nepodléhal pojistné povinnosti podle § 2 cit. zák., ježto Jan R. přihlásil Josefa Ch. ke shora jmenované pojišťovně a v přihlášce doznal, že přijmul Josefa Ch. jako mládka do práce. Přihláškou založen byl mezi stranami pojistný poměr se všemi důsledky, které k němu pojí zákon. Ježto Jan R. přihlásil Josefa Ch. k shora jmenované pojišťovně po uplynutí třídenní zákonné přihlašovací lhůty a po jeho onemocnění, jsou zde veškeré předpoklady pro použití § 20 odst. 2 cit. zák. proti Janu R. jakožto zaměstnavateli.« Stížnost namítá především, že k rozhodování tohoto sporu není příslušný správní úřad, nýbrž jen řádný soud. Dovozuje, že o náhradním nároku podle § 20 odst. 2 zák. z 9. října 1924 č. 221 Sb., jenž prý je nárokem na náhradu škody, nemůže rozhodovati pojišťovna výměrem, ježto by rozhodovala sama o sobě, a ježto ze znění § 196 a obdobného znění § 220 bodu 3 jest patrno, že »výměrem« rozumí zákon jen takový výměr, jímž se nárok na dávky zamítá, nebo nesprávně vyměřuje, snižuje nebo odnímá. Jen o takových výměrech jedná podle názoru stížnosti i § 239 cit. zák., jen o nich, pokud rozhodování není přikázáno soudu rozhodčímu nebo pojišťovacímu, náleží rozhodovati politickým úřadům.Námitku tu nemohl nss uznati důvodnou.Sedes materiae sporného nároku pojišťovny jest § 20 odst. 2 cit. zák. č. 221/24; jen podle tohoto předpisu jest sporný nárok posouditi, tohoto předpisu se také obě strany dovolávají a úřady jen dle tohoto předpisu případ posuzovaly.Sociální pojištění podle cit. zákona jest institutem práva veřejného. To vyslovil nss již v nál. Boh. A 7064/28. Pak ovšem je i závazek zaměstnavatelův vůči pojišťovně na náhradu podpůrného nákladu, mající svůj základ v § 20 odst. 2 cit. zák., rázu veřejnoprávního, neřeší proto spory o tomto závazku řádné soudy, nýbrž orgány práva veřejného podle kompetenčních ustanovení cit. zák. Uloží-li tudíž nemocenská pojišťovna platebním výměrem podle § 189 zaměstnavateli náhradu podpůrného nákladu, rozhodují o odvolání z tohoto výměru správní úřady podle ustanovení § 239, jelikož spory toho druhu zákon nevyhradil soudům rozhodčím nebo pojišťovacím (§§ 196 a 220).Není správný ani předpoklad, z něhož vychází stížnost, že nemocenská pojišťovna, uplatňujíc nárok podle cit. § 20 odst. 2, domáhá se náhrady škody. O škodě materielní, jakou tu má st-1 na mysli, bylo by lze mluviti jenom, kdyby tu byla kausální spojitost mezi zanedbáním přihlašovací povinosti na jedné straně a vzešlým podpůrným nákladem na straně druhé. Poskytnouti dávky nemocenské — a jen o ty tu jde — jest však povinností pojišťovny, ať již se stala přihláška řádně čili nic, ježto pojištění zaměstnanců pro případ nemoci nastává ex lege (§§ 2 a 7); nelze tedy mluviti o tom, že v § 20 odst. 2 jde o nápravu nějaké újmy majetkové, způsobené pojišťovně zanedbáním přihlašovací povinnosti (srv. Boh. A 8363/30). Chybí tedy veškeré předpoklady pro názor, jejž stížnost hořejší námitkou zřejmě mínila uplatniti, že by tu šlo o soukromoprávní nárok na náhradu škody, spadající do kompetence řádných soudů.Že spory o náhradu podle cit. § 20 odst. 2 nespadají do příslušnosti rozhodčích soudů podle § 196 a pojišťovacích soudů podle § 220, bylo již shora uvedeno, nastupuje tedy kompetence politických úřadů podle § 239 cit. zák., stanovícího, že o opravných prostředcích proti výměrům nositelů pojištění (§ 189) náleží rozhodovati politickým úřadům, pokud rozhodování není přikázáno soudům. Kompetence politických úřadů k rozhodování o nárocích podle cit. § 20 odst. 2 tedy přímo toho vyžaduje, aby předcházel »výměr« pojišťovny, ježto by jinak scházel nezbytný předpoklad pro instanční činnost politických úřadů. Míní-li stížnost, že výměry může pojišťovna vydávati jen o nárocích na dávky z pojištění, mýlí se. Přehlíží, že vedle těchto výměrů jsou ještě jiné výměry nositelů pojištění, jak výslovně uvádějí §§ 189, 192 a 239 cit. zákona. § 189 stanoví všeobecně, že opatření a rozhodnutí pojišťovacích ústavů určená zájemníkům (stranám) jest jim doručiti písemně výměrem. Z odstavce 2 téhož paragrafu: »Jde-li o výměry, kterými jest rozhodováno o nárocích na pojistné dávky, nebo o pojistné povinnosti, jest užíti obdobně předpisů o doručování žalob«, pak z předpisu § 192, že proti výměru pojišťovny jest možno podati žalobu v případech §§ 196 a 220 anebo si stěžovati v případech § 239, jest zřejmo, že opatření a rozhodnutí nemocenských pojišťoven, jež jest podle cit. § 189 doručiti písemně výměrem, neomezují se na rozhodnutí o dávkách z pojištění, nýbrž že jsou míněna všechna opatření a rozhodnuti pojišťoven mající za předmět právní otázky s pojištěním samým spjaté, tedy na příklad i rozhodnutí o pojistné povinnosti (jež výslovně uvádí odst. 2 § 189), o mzdových třídách, o pojistném a také o nárocích podle § 20, podmíněných vesměs existencí pojištění.Není proto shora uvedená námitka stížnosti v žádném směru důvodná.Ani výtkám stížnosti, týkajícím se věci samé, nemohl nss dáti za pravdu.Nelze shledati ani vytýkanou vadu řízení ani nezákonnost, když žal. úřad, rozhoduje o náhradním nároku podle § 20 odst. 2 cit. zák., nezjišťoval existenci pojistného poměru podle § 2 odst. 1 téhož zák. a spokojil se s faktem, že st-1 zaměstnance k povinnému pojištění přihlásil, ačkoliv st-1 během řízení namítal, že zaměstnanec pojistné povinnosti nepodléhal. Již v nál. Boh. A 7938/29 dovodil nss, že i pro obor sociálního pojištění podle cit. zák. č. 221/24 platí právní zásada, jež došla výrazu za platnosti dřívějšího nemocenského zákona v četných nálezech (srov. Boh. A 3981/24, 4757/25, 4977/25, 7674/29), že pojistný poměr se všemi důsledky obligatorního pojištění podle nemocenského zákona zakládá se také tím, když zaměstnavatel svého zaměstnance — byť i tento dle zákona nebyl pojištěním povinen — k pojištění u pojišťovny přihlásil a tato vzala přihlášku na vědomí.O takový případ tu jde, ježto st-1 Josefa Ch. u okr. nemoc, pojišťovny v T. skutečně dne 29. dubna 1927 jako mládka se dnem vstupu do zaměstnání 19. dubna 1927 beze vší výhrady přihlásil. Pak ovšem podle toho, co uvedeno, tato nesporná okolnost mohla žal. úřadu stačiti pro zjištění existence pojistného poměru Josefa Ch. Konečně vytýká stížnost vady řízení i odpor se zákonem, pokud jde o předpoklady a právní výklad § 97 cit. zák. č. 221/24. Bylo prý vzhledem k námitkám vzneseným v řízení vyšetřiti, zda Josef Ch. dříve nežli přišel ke st-li, neměl přímo proti pojišťovně nárok na dávky podle §§ 95 a 97 cit. zák., nastal-li pojistný případ v zákonné lhůtě ochranné. Názor vyslovený v rozhodnutí, že tato lhůta ochranná nebyla Josefu Ch. zachována, když vstoupil znova do zaměstnání, je podle názoru stížnosti nesprávný. — Námitka tato není důvodná.Proti nároku na náhradu podpůrného nákladu podle cit. § 20 odst. 2 nelze důvodně namítati, že pojištěnci vznikl nárok na dávky již z jiného dřívějšího pojistného poměru. Názor tento vyslovil nss v nál. Boh. A 9047/31 a stačí poukázati na bližší odůvodnění tohoto nálezu. Pak ovšem úřad právem shora uvedený poukaz st-lův na § 97 zák. č. 221/24 prohlásil za bezvýznamný a nepochybil, nekonal-li ve směru této bezvýznamné námitky šetření.