NPD documents search: Boh. adm., 17 (1935), sv. 1

Čís. 3039.

Okolnost, že pachatel byl subjektivně přesvědčen o pravdivosti svých i tvrzení, stačí k vyvinění s hlediska zločinu § 209 tr. zák., nikoliv však s hlediska přestupku § 487 tr. zák., jehož subjektivní stránka se vyčerpává vědomím, že pronášená obvinění jsou způsobilá snížiti obviňovaného v úctě a vážnosti spoluobčanů, a úmyslem, pronésti obvinění přes toto vědomí.
Pro důkaz pravděpodobnosti nestačí důkaz pouhé bezelstnosti, nýbrž je třeba, by se mohl pachatel odvolati na jemu před činem známé okolnosti, jež při pečlivém zkoumání postačovaly ku předpokladu pravdivosti tvrzených skutečností.
Za veřejně pronesený dlužno výrok pokládati i tehda, byl-li pronesen za okolností, za nichž je o to postaráno nebo s určitostí je se nadíti, že obsah výroku dojde rozšíření v širších kruzích. Obvinění před orgánem bezpečnostní policie jsou způsobilá (§ 84 tr. ř.) vejíti úředním pořadem ve známost širšímu a předem nevymezenému kruhu osob. Nemohl-li v konkrétním případě obsah sdělení pachatelova býti postřehnut nikým jiným, než osobou, jíž bylo sdělení učiněno, nestačí pro veřejnost výroku okolnost, že byl pronesen v místnosti veřejně přístupné.
Obava z trestního stíhání jest po případě zvláštní nutící okolností ve smyslu § 489 tr. zák. Při zkoumání, zda v tom kterém případě stačí důkaz podle druhého odstavce § 490 tr. zák., nesejde na abstraktní takové způsobilosti, nýbrž na tom, zda in concreto taková obava byla důvodem, pro který učinil pachatel urážlivé údaje veřejně.
Nejde o urážku na cti, byl-li výrok pronesen obviněným při jeho zodpovědném výslechu, neuvedl-li nic nového a jiného, než co byl již (na různých místech) přednesl před tím, a proč byl právě vyslýchán jako obviněný.
Jest přihlížeti k oběma provedením zmateční stížnosti, byla-li včas podána obhájcem obžalovaným zvoleným a státním zástupcem v jeho zastoupení podle čtvrtého odstavce § 46 tr. ř.
(Rozh. ze dne 12. ledna 1928, Zm II 151/27.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost soukromého obžalobce do rozsudku krajského soudu v Moravské Ostravě ze dne 14. ledna 1927, pokud jím byl obžalovaný podle § 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro přestupky proti bezpečnosti ctí podle §§ 487, 488 tr. zák., pokud napadla, sproštění obžalovaného v bodě II. 5 rozsudkového výroku, t. j. ze soukromé obžaloby pro přestupek urážky na cti podle § 487 tr. zák., spáchaný prý tím, že obžalovaný ještě při svém výslechu jako obviněný dne 1. a 16. dubna 1926 u zemského soudu v Opavě a) prohlásil, že provede důkaz pravdy písemně, a se zodpovídal mimo jiné takto: b) 1. dubna 1926 prohlásil obviněný vylíčiv rozmluvu se S-em, že přání S-ovo přednesl senátorovi L-ovi a že mu řekl, že S. by na to dal 70000 Kč i více, když se senátor L. postará o to, by dávka byla snížena a dále: »urazit jsem senátora L-e nechtěl, nýbrž co jsem zvěděl o oné záležitosti, mám přesvědčení, že senátor L. skutečně odměnu od S-a dostal za to, že se přičinil, by dávka byla snížena«. c) »Jsem přesvědčen, že tvrzení moje o úplatku senátora L-e jsou správná a pravdivá. Důkaz pravdy o jednotlivých výrocích provedu. Svoje přesvědčení opírám o údaje G-a a S-a.« d) »Kdybych nebyl tolik přesvědčen, že senátor L. skutečně ve věci S-ově úplatek přijal, nebyl bych nikdy na tom trval a to tak veřejně a bezohledně prohlašoval.« e) »To máme z těch vázaných kandidátních listin, že máme voliti lidi, kteří tam nepatří. Myslil jsem tím senátora L-e a všechno to, co mně S. o úplatku senátora L-e řekL« Ve všech ostatních směrech zmateční stížnosti vyhověl, zrušil napadený rozsudek, pokud sprostil podle § 259 čís. 3 tr. ř. obžalovaného ze soukromé obžaloby pro přestupek proti bezpečnosti cti soukromého obžalobce. spáchaný způsobem, uvedeným pod II. 1 až 4 rozsudkového výroku, a věc přikázal v tomto rozsahu k novému projednání a rozhodnutí okresnímu soudu v Olomouci.
Důvody:
Veřejná obžaloba vinila Karla H-a ze zločinu utrhání na cti podle § 209 tr. zák., spáchaného tím, že obžalovaný Josefa L-e pro vymyšlený naň zločin braní darů ve věcech úředních dne 9. března 1926 písemným oznámením presidiu zemské správní komise slezské v Opavě, tedy u vrchnosti, udal a v lednu 1926 sdělením Josefu V-ovi dne 4. března 1926 oznámením Rudolfu K-ovi, dne 6. března 1926 sdělením Františku L-ovi a dne 7. března 1926 sdělením Antonínu B-ovi takovým způsobem obviňoval, že jeho obvinění mohlo dáti příčinu vrchnosti k vyšetřování nebo k pátrání proti obviněnému. Pro veškerá tato jednání obžalovaného (rozkládaje je namnoze v jednotlivosti) a dále proto, že obžalovaný ještě při svém výslechu jako obviněný dne 1. a 16. dubna 1926 u zemského soudu v Opavě prohlásil, že provede důkaz pravdy a při tom věcně opakoval jednotlivé své údaje, zakládající ve svém souhrnu obvinění soukromého obžalobce z braní úplatků ve věcech úředních, — navrhl soukromý obžalobce potrestání Karla H-a pro přestupek urážky na cti, co do prvé skupiny pro případ, že by v jednání obžalovaného nebyla shledána skutková podstata zločinu podle § 209 tr. zák. Rozsudkem byl obžalovaný Karel H. sproštěn z obžaloby v celém jejím rozsahu. Nalézací soud přijal především co do obžaloby pro zločin podle § 209 tr. zák. za prokázáno, že by tu in objecto byly veškeré náležitosti obou skutkových podstat řečené stati zákona, zejména také ta, že zločin, z něhož obžalovaný Josefa L-e udal, pokud se týče obviňoval, byl objektivně vymyšlen. Po stránce subjektivní soud sice zjistil, že obžalovaný musil si býti vědom toho, že, kdyby byl senátor L. přijal úplatek jako člen zemské správní komise, byl by tím spáchal zločin podle § 104 tr. zák., jakož i způsobilosti obviňování, zavdati vrchnosti příčinu k vyšetřování neb aspoň k pátrání proti obviněnému, — neshledal však, že zločin byl »vymyšlen« také subjektivně, vycházeje z toho, že se obžalovanému nedostávalo vědomí, že to, co tvrdí o senátoru L-ovi, neodpovídá pravdě, a, došed naopak k názoru, že obžalovaný mohl býti subjektivního přesvědčení, že ve věci snížení dávky z přírůstku hodnoty při prodeji t. zv. S-ského mlýna v S. uplatnil se vliv senátora L-e v souvislosti se slíbeným nebo poskytnutým mu úplatkem. Nalézací soud uvádí v tom ohledu pod 14 body věcné údaje, z nichž obžalovaný odvozuje důvodnost obvinění a přesvědčení v naznačeném směru, probírá a hodnotí je pak jednotlivě spolu s výsledky důkazů v tom kterém směru provedených a dospívá k výsledku, že dlužno obžalovanému dáti plnou víru, že byl důvodně plně přesvědčen o tom, že ke snížení dávky došlo jen pomocí senátora L-e pod vlivem slibu S-ova a že tedy, vině senátora L-e z úplatkářství, jednal u vědomí, že to, co tvrdí, je pravda. Týmž způsobem postupuje rozsudek také, odůvodňuje sproštění obžalovaného H-a z obžaloby soukromé. Rozsudek vychází ohledně urážek na cti především z předpokladu, že veškeré projevy, jež soukromý obžalobce klade obžalovanému za vinu, jsou parafrasemi tvrzení, že soukromý obžalobce ve svém úřadě vzal úplatek (tedy v podstatě téhož obvinění, jež bylo posouditi s hlediska § 209 tr. zák.), a že veškeré urážlivé výroky obžalovaného dlužno podřaditi pod ustanovení § 487 tr. zák., jehož objektivní podstata vzata soudem za prokázánu. Budiž hned na tomto místě poznamenáno, že podle řečeného může spočívati jen na nedorozumění, když soukromý obžalobce v provedení zmateční stížnosti brojí proti tomu, by jednotlivé výroky obžalovaného byly posuzovány s hlediska § 488 tr. zák. a obzvláště podle § 491 tr. zák. a domáhá se toho, v čem mu rozsudek — in objecto — vyhovuje, totiž, by veškeré výroky byly posouzeny jako křivé obvinění z trestných činů ve smyslu § 487 tr. zák. K těmto svým vývodům sváděn je patrně soukromý obžalobce čtvrtým odstavcem rozsudku od konce, jehož hypothetický doslov však nedovoluje předpokládati, že rozsudek ustoupil od svého již vyznačeného právního hlediska, jež ostatně dlužno též označiti za úplně správné. Rozsudek sprošťuje obžalovaného, neshledav na něm viny po stránce subjektivní. Došed skutkového přesvědčení, že obžalovaný nezamýšlel dotknouti se urážlivě cti soukromého obžalobce, správně si uvědomil, že tímto zjištěním není subjektivní stránka přestupku proti bezpečnosti cti vyřízena, poněvadž k ní stačí vědomí obviněného, že se svým výrokem urážlivě dotýká cti napadeného, že jeho projev je způsobilý snížiti vážnost a úctu napadeného v očích spoluobčanů, kteréžto vědomí není vyloučeno tím, že napadajícímu nešlo přímo o tento účinek. Než i toto vědomí má nalézací soud u obžalovaného za vyloučeno. Připouští sice, že obvinění veřejného činovníka z braní úplatků je činem, o němž každý člověk zdravého rozumu musí si býti vědom, že se jím dotýká cti napadeného, a že by také u obžalovaného, hledíc k jeho inteligenci a k znalosti světa bylo vědomí to jako samozřejmé předpokládati, má však za vyloučeno, že si obžalovaný své jednání po této stránce vůbec uvědomil, a předpokládá, že obžalovanému ani na mysl nepřišlo, že svým jednáním napadá zároveň i čest soukromého obžalobce, poněvadž má za to, že obžalovaný byl, a to zcela důvodně, přesvědčen o pravdivosti toho, co tvrdil. Po názoru soudu bylo by protismyslno, přijati za prokázáno vědomí urážlivosti a zároveň též, že byl obžalovaný pevně přesvědčen o pravdivosti svého tvrzení. Zřejmě tedy rozsudek — byť se zdánlivě od této linie poněkud odchyloval ve větě, kde praví, že obžalovanému ani na mysl nepřišlo, že svými projevy Zároveň napadá čest soukromého obžalobce — vychází z právního pojetí, že obžalovaný nemůže býti uznán vinným přestupkem podle § 487 tr. zák., an si nebyl vědom, že v jeho projevech obsažené obviňování soukromého obžalobce z trestného jednání je objektivně křivým — jak bylo zjištěno —, a ze skutkového předpokladu, že si toho obžalovaný nebyl vědom. K tomuto právnímu názoru nalézacího soudu bude se vráceno. Zatím budiž sledován a vyložen myšlenkový postup rozsudku, jenž se dále již otázkou subjektivní stránky přestupku urážky na cti neobírá samostatně, nýbrž odůvodňuje skutkový předpoklad, že obžalovaný byl přesvědčen o pravdivosti svých tvrzení, že si z toho důvodu neuvědomil vůbec své jednání po té stránce, že se svými údaji dotýká cti soukromého obžalobce, a že mu ani na mysl nepřišlo, že tím zároveň napadá čest soukromého obžalobce, — poukazem k tomu, že se ukázaly pravdivými a, pokud jich pravdu vůbec nelze zjistiti, aspoň velmi věrohodnými obžalovaným tvrzené okolnosti, pro¬ brané pod a) až o) předchozích důvodů rozsudkových, věnovaných sproštění obžalovaného z obžaloby ve směru § 209 tr. zák., a poukazem na způsob, jímž byla urážlivá tvrzení sdělována, totiž na to, že obžalovaný projevy činil vesměs k osobám, od nichž mohl očekávali, že zavdají podnět k úřednímu vyšetření věcí, a nikoli k jinakým osobám soukromým. Na to rozsudek ještě dává výraz názoru nalézacího soudu, že obžalovaný svá obvinění lehkovážně nepronášel ani nešířil. Posléze se rozsudek staví hypotheticky na stanovisko »čistě obstraktního, nejpřísnějšího« měřítka co do subjektivní náležitosti »vědomí pachatelova«, podle něhož by stačil předpoklad zdravého rozumu pachatele a váhy obvinění, má však za to, že by i pak bylo obžalovaného sprostiti z důvodu § 490 tr. zák. Shledává, že obvinění v podání obžalovaného na zemskou správní komisi ze dne 9. března 1926, dále sdělení řediteli K-ovi a posléze výroky při zodpovědném výslechu staly se veřejně a že by tudíž vyžadovaly důkazu pravdy, že však v tomto případě stačil důkaz pravděpodobnosti, poněvadž obžalovaný byl zvláštními okolnostmi nucen jak k písemnému a ústnímu udání, tak i k výrokům při zodpovědném výslechu. Ostatní obviňování (případy V-ův, L-ův a B-ův) že se nestala veřejně. Důkaz pravděpodobnosti že se obžalovanému zdařil »jak nahoře již podrobně uvedeno«, čímž zcela nepochybně odkazuje rozsudek na své zjišťovací výroky uvedené podrobně v oné části rozsudkového odůvodnění, jež se vztahuje na sproštění obžalovaného z obžaloby pro zločin podle § 209 tr. zák. a jíž bylo pak znovu použito také k odůvodnění předpokladu, že tu není ani subjektivní skutkové náležitosti § 487 tr. zák.
Rámec a meze odporu zmateční stížnosti proti rozsudku dány jsou tím, že veřejný obžalobce odvolal zmateční stížnost, pokud jím byla opovězena co do sproštění obžalovaného z obžaloby pro zločin utrhání na cti podle § 209 tr. zák. Obojí provedení zmateční stížnosti soukromého obžalobce napadá rozsudek v jeho výroku, jímž sprošťuje obžalovaného z obžaloby pro přestupek urážky na cti ve smyslu §§ 487 a 488 tr. zák. Nehledíc k rozdílům ve způsobu a v důvodech odporu proti rozsudku, rozchází se obojí provedení zmateční stížnosti v tom, že, kdežto provedení sepsané zvoleným zástupcem soukromého obžalobce napadá rozsudek v naznačených mezích v celém jeho rozsahu, provedení podané státním zástupcem nevztahuje se na případy týkající se obviňování soukromého obžalobce obžalovaným před Josefem V-em a před Antonínem B-em. Obojí provedení zmateční stížnosti napadá, byť jen nepřímo, právem rozsudek v jeho základním pochybení, jež záleží v tom, že rozsudek nerozlišuje po subjektivní stránce mezi zločinem podle § 209 tr. zák. a mezi přestupkem podle § 487 tr. zák. a přehlíží, že vyvinění obviněného je po stránce subjektivní jinak zákonem upraveno pro zločiny a jinaké činy dolosní vůbec a jinak pro některé delikty proti bezpečnosti cti. Pro zločin podle § 209 tr. zák. bylo ovšem, na místě zkoumati, zda si byl obžalovaný vědom, že zločin, z něhož Josefa L-e udával, pokud se týče obviňoval, byl »vymyšlený«, a bylo- ovšem správno i nutno sprostiti obžalovaného, dospěl-li nalézací soud k přesvědčení, že obžalovaný byl subjektivně přesvědčen o pravdivostí svých tvrzení. Pochybeno bylo však přenášeti totéž měřítko na činy obžalovaného i s hlediska § 487 tr. zák. Subjektivní stránka tohoto deliktu vyčerpává se vědomím, že pronášená obvinění jsou způsobilá snížiti obviňovaného v úctě a vážnosti spoluobčanů, a úmyslem, pronésti obvinění přes toto vědomí. Může se tudíž arciť obviněný hájiti tvrzením a dokazováním okolností poukazujících k tomu, že si nebyl vědom urážlivosti svého tvrzení. K jeho sproštění nemůže však ve směru subjektivním stačiti o sobě tvrzení a dokazování, že obžalovaný byl bezelstným, že byl z těch neb oněch důvodů přesvědčen o pravdivosti svého obviňování. Neboť pro otázku jeho trestnosti je skutečnost jeho právě naznačeného subjektivního přesvědčení o sobě bez významu. Zákon sám stanoví v § 490, čeho je třeba k beztrestnosti obvinitelově důkazu pravdy (po případě tak zv. pravděpodobnosti) jeho údajů. Vycházíť zákon podle zásady quisquis praesumitur bonus z předpokladu nepravdivosti projeveného obvinění a ukládá obžalovanému za povinnost do- kázati jeho pravdivost. Nezdařil-li se obviněnému tento důkaz, propadá trestu bez ohledu na svou »dobrou víru« právě tak, jako ten, kdo si byl vědom křivosti svého nařčení z trestného skutku (srov. rozh. sb. tr. čís. 2773, Finger 3. vydání, druhý díl, str. 286, 293 a násl.). Vývody, jimiž rozsudek odůvodňuje předpoklad, že obžalovaný byl přesvědčen, a to důvodně přesvědčen, o pravdivosti svých tvrzení, že si z tohoto důvodu neuvědomil své jednání po stránce jeho urážlivosti, že mu ani na mysl nepřišlo, že zároveň tím napadá čest soukromého obžalobce, a vyvoděný z toho právní závěr, vedší nalézací soud ku sproštění obžalovaného pro nedostatek subjektivní skutkové podstaty přestupku podle § 487 tr. zák., — nejsou pro tuto otázku na místě, jak se vyjadřuje provedení zmateční stížnosti podané státním zástupcem, nemohou vůbec míti účinek, jejž s nimi spojuje rozsudek, účinek vylučující trestnost obžalovaného. Pro jejich právní mylnost nelze k nim s tohoto hlediska přihlížeti a zbývá jimi nevyvrácené zjištění rozsudkové, že by se u obžalovaného muselo jako samozřejmé předpokládati vědomí, že, tvrdě o veřejném činovníku, že přijal nebo slíbiti si dal úplatek, dotýká se jeho cti. Přes to nestávají se formální námitky zmateční stížnosti soukromého obžalobce proti dotyčné části rozsudkového odůvodnění zcela bezpředmětnými, neboť, jak již řečeno, rozsudek používá těchto důvodů, z nichž popřel vědomí obžalovaného o křivosti jím pronesených obvinění, také k průkazu svého předpokladu, že obžalovaný provedl důkaz pravděpodobnosti ve smyslu druhého odstavce § 490 tr. zák., a tato otázka nabývá závažnosti právě proto, že onen oddíl rozsudkových důvodů, jenž se zabývá důkazem podle právě řečené stati zákona a jenž je míněn jen in eventum, stává se při správném, právním pojetí oddílem rozhodujícím alespoň pro ony případy, v nichž podle pozdějších výkladů není k beztrestnosti obžalovaného nutným důkaz pravdy. Ovšem je i tato stránka pojetí věci nalézacím soudem stižena právním omylem, pokud rozsudek míní, že může provésti důkaz pravděpodobnosti důkazy o bezelstnosti obžalovaného. Podle druhého odstavce § 490 tr. zák. bude obviňovatel trestu prost, — bylo-li obvinění uvedené v § 487 a 488 tr. zák. proneseno jiným způsobem, než tím, který je vyznačen v § 489 tr. zák. — když buď dokáže, že jeho udání je pravdivé, nebo když alespoň prokáže takové okolnosti, z nichž plynuly dostatečné důvody, by pronesené obvinění mohlo za pravdivé býti pokládáno. V souzeném případě přichází v úvahu pouze druhá z obou možností, poněvadž rozsudek sám předpokládá, že důkaz pravdy proveden nebyl. Pro důkaz pravděpodobnosti však nestačí důkaz pouhé bezelstnosti, nýbrž je třeba, by se mohl pachatel odvolati na okolnosti jemu před činem známé, jež při pečlivém zkoumání postačovaly ku předpokladu pravdivosti tvrzených skutečností (srov. Finger, 3. vydání, druhý díl, str. 305 a Lammasch, Grundriss des osterr. Strafrechtes, čtvrté vydání, str. 86); jinými slovy: nezjišťuje se pouze, zda obžalovaný subjektivně pokládal tvrzené skutečnosti za pravdivé, nýbrž zkoumá se také, zdá důvody, jež ho k jeho úsudku vedly, ospravedlňovaly jej s dostatek svou vnitřní hodnověrností, spolehlivostí a závěrečností; přikládá se jim tedy měřítko objektivní, předpokládající při utváření si úsudku a při zkoumání jeho předpokladů průměrnou péči člověka svědomitého, v němž není místa zejména pro ukvapenost a lehkovážnost závěru. S tohoto právního hlediska dlužno nyní zkoumati vývody zmateční stížnosti soukromého obžalobce.
Zmateční stížnost napadá v provedení podaném zvoleným zástupcem řečený předpoklad nalézacího soudu o zdaru důkazu pravděpodobnosti celou řadou formálních výtek, vytýkajíc jeho odůvodnění veškeré vady uváděné v čísle 5 § 281 tr. ř. Některé z výtek těch nejsou neoprávněny, třebaže z valné části jednotlivé výtky nejsou prováděny ve smyslu zákona nebo vůbec nejsou provedeny a mnohé týkají se okolností nezávažných. Podstatou případu jest tvrzení obžalovaného, že podle jeho- přesvědčení byl soukromému obžalobci nabídnut úplatek za snížení dávky a pokuty ve věci prodeje mlýna S-ského v S. a že soukromý obžalobce za úplatek přivodil Janu S-ovi příznivé vyřízení této věci. Známost a skutečnost prvé okolnosti, nabídky úplatku, odvozoval obžalovaný z vlastní zkušenosti a činnosti, ze své návštěvy u soukromého obžalobce, podniknuté k popudu Jana S-a. Jak rozsudek uvádí, tvrdil obžalovaný, že se při návštěvě u soukromého obžalobce zmínil na odchodu soukromému obžalobci o tom, že by S. byl ochoten dáti 70000 Kč i více, když by se soukromý obžalobce postaral o snížení dávky. Soud uvádí dále v rozsudku, že soukromý obžalobce popírá, že obžalovaný učinil tuto poznámku, a věří v subjektivní pravdivost tohoto tvrzení soukromého obžalobce, nalézá však rozřešení rozporu mezi obojí výpovědí v tom, že sice obžalovaný poznámku onoho smyslu a obsahu pronesl, avšak že tak učinil v tak nenápadné a zakryté formě a jen mimochodem, že soukromý obžalobce ani této poznámky nepostřehl nebo ji úplně přeslechl, — a konči výrokem, že přes to mohl obžalovaný býti subjektivního přesvědčenii, že si senátor L. jeho poznámku uvědomil a reagoval na ni slovy, by ho S. sám navštívil. Tomuto zjišťovacímu výroku obzvláštní váhy, kdyžtě přesvědčeni obžalovaného o tom, že soukromému obžalobci byl (obžalovaným samým) úplatek nabídnut, je jedním z obou stěžejních pilířů celého odůvodnění rozsudku, nedostalo se v rozhodovacích důvodech vůbec odůvodnění, jehož bylo tím více třeba, když rozsudek (ostatně bez opory ve tvrzeních samého obžalovaného, jenž naopak nazývá svou nabídku »otevřenou«) sám předpokládá, že se nabídka stala formou tak nenápadnou a zakrytou a jen mimochodem, že soukromý obžalobce poznámky té nepostřehl nebo ji úplně přeslechl, a když rozsudek nezjišťuje ani, že si obžalovaný nebyl vědom, že poznámka sama nebo jeji smysl je pro soukromého obžalobce nepostřehnutelná, ani, že soukromý obžalobce nedoslýchá nebo je slabého postřehu a že si ani toho obžalovaný nebyl vědom. Jedním z důvodů, o něž opírá rozsudek svůj předpoklad nejen o bezelstnosti obžalovaného, nýbrž i o důvodnosti přesvědčení o pravdivosti jeho tvrzení, je (ad f) zjištěná skutečnost, že po intervenci obžalovaného soukromý obžalobce po dvakráte navštívil Jana S-a v jeho bytě, a že tak je prokázána pravdivost tvrzeni obžalovaného, že viděl soukromého obžalobce dvakráte navštíviti S-a v jeho bytě. Nikoli nedůvodně vytýká zmateční stížnost této argumentaci nedostatek logické závěrečnosti po případě neúplnosti pro neuváženi toho, že by se byl soukromý obžalobce asi S-ovi vyhýbal, kdyby byl s nim měl styk rázu povážlivého. Obzvláště závažnou je odůvodněná výtka týkající se bodu ad i) rozsudkového odůvodněni. Aby dokázal důvodnost svého přesvědčení, že dávka byla snížena soukromým obžalobcem za úplatek mu slíbený nebo poskytnutý, tvrdil obžalovaný, že celý spis vyřizoval senátor L. a předložil jej předsedovi Dru P-ovi. Rozsudek v odstavcích odnášejících se k tomuto tvrzení obžalovaného zjišťuje ze spisů některé skutečnosti (vyhýbaje se jiným, zejména důležité skutečnosti, že platební příkaz zavdavší podnět k celé věci, byl zrušen již 15. září 1924 předsedou zemské správní komise Drem P-em), týkající se postupu projednávání věci u zemské správní komise a osob na projednávání tom súčastněných. Avšak rozsudek nezjišťuje, že obžalovanému byly tyto podrobnosti spisu známy, ba vyslovuje naopak, že obžalovaný byl informován způsobem jednostranným a tendenčním, očividně Antonínem G-em, a že sám jako laik se skutečným úředním chodem věcí nebyl obeznámen. Právem tedy vytýká zmateční stížnost věcně nedostatek logické spojitosti mezi objektivním stavem skutkovým (jenž ostatně nemluví pro předpoklad obžalovaného) a mezi předpokladem odůvodněného subjektivního přesvědčení obžalovaného v tom, že soukromý obžalobce vyřídil nebo vyříditi dal věc ve prospěch S-ův za úplatek, pokud se týče, nedostatek odůvodnění pro tento předpoklad vůbec. Má-li rozsudek za to, že obžalovaný musel míti přirozeně dojem, že celé vyřízení věci S-ovy spočívalo v rukou soukromého obžalobce, na podkladě jednostranné a tendenční informace se strany G-ovy (neznaje sám spisů), a užívá-li i tohoto argumentu na odůvodnění svého předpokladu, že obžalovaný byl důvodně přesvědčen o pravdivosti svých tvrzení, projevuje se v tom právní pochybení, k němuž bylo již nahoře všeobecně poukázáno. Nehledíc k této stránce věci, dlužno se zmateční stížností rozsudku dále vytknouti nedostatek důvodů pro předpoklad, že ředitel K. a přísedící Č. vědomě a úmyslně podporovali obžalovaného v jeho přesvědčení, že to, co tvrdí, je pravdou. Neboť v tom, nač poukazuje rozsudek, že K. obžalovaného z bludu nevyvedl, ač se sám mohl bez průtahů informovati ze spisů o stavu věci (rozsudek nepraví ani, že K. v době, kdy se u něho v té věci hlásil G. a H., již byl o pravém stavu věci informován, při čemž je zajímavo, že sám touto poznámkou prozrazuje, že informace ze spisů byla by mohla obžalovaného z jeho bludu vyvésti), a v tom, že Č., jenž s obžalovaným nejednal, neřekl ihned pravdu K-ovi, nelze shledati logicky správné odůvodnění pro uvedený již závěr, předpokládající positivní činnost obou řečených svědků. Také v oddíle věnovaném důvodům zmatečnosti podle čís. 9 písm. a) a b) § 281 tr. ř. vytýká zmateční stížnost rozsudku právem některé vady formální. Z nich nejdůležitější je výtka neúplnosti, záležející v poukazu na to, že rozsudek, jenž na několika místech vyslovuje skutkové přesvědčení, že obžalovaný byl k svému počínání si vybízen, doháněn ba i štván G-em, a že obžalovaný dospěl k přesvědčení o pravdivosti svých pozdějších tvrzení na podkladě tvrzení G-ových, vůbec neuvážil, že si byl obžalovaný vědom G-ovy zaujatosti proti soukromému obžalobci. Vskutku obžalovaný při svém zodpovědném výslechu opětovně tvrdil, že přesvědčení o pravdivosti svých tvrzení zakládal na údajích G-ových; tak stojí na příklad na listě 17: »na základě sdělení G-ova jsem nabyl přesvědčení, že proto byla S-ovi dávka tak snížena a pokuta prominuta, ježto senátor L. dostal od S-a nějakou odměnu.« Jiný příklad je protokolován na 1. 17 a) v.: »svoje přesvědčení opírám o údaje, které mně učinil S. a G.« Na I. 17 d) pak je protokolována tato výpověď obžalovaného: »Celý postup G-ův z jeho řeči získaný činil na mne ten dojem, že G. asi se senátorem L-em musel míti před tím nějaké diference a že se nyní G. snaží za to senátoru L-ovi »odvděčiti«; že je G. proti senátoru L-ovi velmi zaujatý, to bylo z jeho řeči více než zjevno.« Tato okolnost nad míru závažná pro posouzení otázky, zda obžalovaný směl nabýti přesvědčení o pravdivosti svých tvrzení neprohřešuje se lehkomyslností a ukvapeností, z toho, co mu bylo známo ze zdrojů takového rázu, a zda tudíž toto jeho předpokládané přesvědčení, zbudované na takových podkladech, je takovým přesvědčením, jež, by ho se správného právního hlediska ve smyslu druhého odstavce § 490 tr. zák. vyvinovalo, zůstala v prvé stolici nepovšimnuta, právě tak, jako nebyl uvážen v téže spojitosti a v otázce hodnověrnosti obžalovaného závažný spisový obsah, týkající se osobnosti obžalovaného. Stižen jsa takovými vadami v jednotlivostech svého odůvodnění nemůže rozsudek obstáti ani ve svém konečném závěru, že byl obžalovaný důvodně pevně přesvědčen o pravdivosti svých tvrzení, a že se mu tedy zdařil důkaz ve smyslu druhého odst. § 490 tr. zák., podloží-li se tento výrok správným právním obsahem. Bude proto třeba, by se soud s touto otázkou znova zabýval, dbaje při tom správného právního pojetí. Obojí provedení zmateční stížnosti napadá dále předpoklad rozsudku, že v případech, jež se podle rozsudku staly veřejně, postačoval důkaz pravděpodobnosti, poněvadž byl obžalovaný k těmto svým údajům nucen zvláštními okolnostmi; dále předpoklad, že se případ s L-em nestal veřejně; provedení podané soukromým zástupcem zastává kromě toho proti rozsudku i názor, že se i zbývající obvinění (případy B-ův a V-ův) staly veřejně a vyžadují proto důkazu pravdy. Co do výtky po¬ sléze zmíněné budiž hned podotčeno, že co do případu s redaktorem V-em není provedena, takže jí nelze dbáti. Ostatně tato výtka nemá významu již proto, že napadený rozsudek neobsahuje ve směru § 487 tr. zák. o případě s V-em vůbec výroku ani odsuzujícího ani sprošťujícího a tudíž po této stránce nevyřídil obžalobu. Ježto však soukromý obžalobce v tomto směru neuplatňuje příslušný důvod zmatečnosti podle čís. 7 § 281 tr. ř., nýbrž naopak opověď tohoto zmatku výslovně odvolal, nelze se zrušovacímu soudu s touto věcí dále zabývati a jest ovšem i další stihání obžalovaného pro tento skutek vyloučeno.
Proč rozsudek předpokládá, že se výroky obžalovaného k Antonínu B-ovi, o němž rozsudek zjišťuje, že je policejním agentem a že o sdělení obžalovaného učinil hlášení policejnímu řediteli, staly soukromě, není v něm odůvodněno. Zmateční stížnost sice této vady rozsudku nevytýká, zastává však stanovisko, že obvinění před B-em dlužno pokládati za veřejné, poukazujíc mimo jiné k tomu, že se obvinění stalo proti úřední osobě. Poněvadž za veřejně pronesený dlužno výrok pokládali i tehda, byl-li pronesen za okolností, za nichž je o to postaráno nebo s určitostí jest se nadíti, že obsah výroku dojde rozšíření v kruzích širších (srovnej plenární rozhodnutí čís. 480 sb. vid.), a poněvadž vzhledem na § 84 tr. ř. obvinění před orgánem bezpečnostní policie jsou způsobilá vejíti pořadem úředním ve známost širšímu a předem nevymizenému kruhu osob, bude se soudu prvé stolice zabývati také s touto otázkou, vyžadující zjištění, zda si byl obžalovaný vědom možnosti těchto důsledků. Pokud jde o případ L-ův, nelze ovšem, podle zjištění rozsudkových dáti zmateční stížnosti za pravdu, neboť, nemohl-li v konkrétním případě obsah sdělení obžalovaného nikým jiným než L-em: býti postřehnut, nestačí pro veřejnost výroku, že byl pronesen v místnosti veřejně přístupné (srov. rozh. vid. čís. 480, 1656, Lammasch na udaném místě, jinak Finger II. díl str. 300). O ostatních případech rozsudek sám předpokládá, že se staly veřejně, a netřeba se tedy zabývati dotyčnými vývody zmateční stížnosti. Jak již naznačeno, shledává rozsudek, že v případech písemného udání u zemské správní komise a obvinění soukromého obžalobce u ředitele K-a byl obžalovaný ku svému jednání nucen zvláštními okolnostmi, takže k jeho beztrestnosti stačí podle § 490 ve spojení s § 489 tr. zák. důkaz pravděpodobnosti. Tyto zvláštní okolnosti spatřuje rozsudek v tom, že, jak zjišťuje, G. docházel denně k obžalovanému, mluvil do něho, že musí udati, kdo měl v tom prsty, že S. platil místo 3000000 pouze 300000 Kč s narážkou na osobu »L«, sice že bude trestán, a štval obžalovaného do udání; obžalovaný prý mohl míti důvodnou obavu, že by G. mohl naň prozradí ti, že spolupůsobil při udánlivé korupci, po případě, že, kdyby, věda o ní, ji zamlčel, stal by se trestným. Soud vzal tudíž za prokázáno, že obžalovaný s ohledem na tuto obavu byl nucen oznámení učiniti. Pokud zmateční stížnost popírá vůbec způsobilost obavy z trestního stíhání býti zvláštní donucující okolností ve smyslu § 489 tr. zák., nelze jí ve shodě se stálou judikaturou dáti za pravdu; ovšem při zkoumání, zda v tom kterém případě stačí důkaz podle druhého odstavce § 490 tr. zák., nesejde na takové abstraktní způsobilosti, nýbrž na tom, zda byla in concreto taková obava důvodem, pro který učinil obžalovaný urážlivé údaje veřejně. A tu právem vytýká zmateční stížnost soukromého obžalobce především v provedení podaném státním zástupcem, částečně i v provedení sepsaném zástupcem soukromým výroku rozsudkovému věcně neúplnost, ano při rozporu mezi dotyčným tvrzením obžalovaného a svědka G-a, jenž popíral, že obžalovaného do udání štval a budil v něm obavy z trestního stíhání pro případ, že by (obžalovaný) věc neudal, a svědkyně Jolandy G-ové, jež vypovídala shodně se svým otcem, nebylo nalézacím soudem uváženo, že obžalovaný sám nikterak na venek neprojevil, že ke svému udání pokud se týče obviňování soukromého obžalobce přistupuje z obavy před vlastním trestním stiháním; neprojevíť obžalovaný nic takového ani proti K-ovi, ani v písemném podání z 9. března 1926, ani proti L-ovi a B-ovi; s druhé strany je sice na jiném místě v rozsudku samém, byť neúplně, uvedeno, nebylo však s hlediska právě projednávaného uváženo, že se obžalovaný tázal ředitele K-e, zda dostane nějakou odměnu za to, že tuto věc oznámil a tím pro obec S. a zemi zachránil určitou částku, a že podle svědectví B-ova sdělil mu obžalovaný, že jako udavatel dostane 10% ze zachráněného peníze jako odměnu a že by nebyl ono oznámení pro úplatkářství učinil, kdyby se nebyla pani S-ová vyjádřila, že jeho dům je již skoro celý jejich (v protokole B-ově je ostatně v tom směru ještě více, čehož se však zmateční stížnost nedovolává). Za naznačené situace, kde vlastní vývodní důkazy obžalovaného v tom směru selhaly, jak sám rozsudek uznává, nesměly při zjišťování pohnutky jednání obžalovaného s hlediska §§ 489 a 490 tr. zák. tyto závažné výsledky řízení průvodního zůstati nepovšimnuty. Co do výpovědí obžalovaného před vyšetřujícím soudcem dne 1. a 16. dubna 1926 (bod II. 5. rozsudkového výroku), kde obžalovaný setrval při svém obviňování a prohlásil, že provede písemně důkaz pravdy, shledává rozsudek, že ovšem šlo o urážky pronesené veřejně, že však i tu stačil důkaz pravděpodobnosti; zařaďuje případ ten do skupiny případů, v nichž prý obžalovaný byl zvláštními okolnostmi nucen obviňováním, a odůvodňuje toto stanovisko tím, že obžalovaný vypovídal jako obviněný, tedy pod tlakem trestního řízení, a že tudíž bylo jeho právem a byl s ohledem na hrozící mu trest oprávněn hájiti se tak, jak to pokládal pro sebe za nejprospěšnější a nejúčelnější, ač-li vůbec lze předpokládati u něho i v těchto případech vědomí urážlivostí. Stanovisku tomu je ve zmateční stížnosti vytýkána právní mylnost; stížnost uznává, že obviněný má právo hájiti se způsobem omluvným, vysvětlujícím a dokazujícím i zapírajícím, avšak tvrdí, že obviněný nemá práva na vymyšlenou lež, a klade důraz na to, že obžalovaný při svém odpovědném výslechu prohlašoval, že provede důkaz pravdy, že ho však neprovedl, Zmateční stížnosti nelze v této příčině dáti za pravdu, netřeba se však zabývati otázkou, zda stačil důkaz pravděpodobnosti z důvodu rozsudkem předpokládaného, neboť sproštění obžalovaného je v tomto bodě správno z jiné příčiny. Podle § 487 tr. zák. dopouští se urážky na cti, kdo jiného křivě viní z činu trestného. Obžalovaný neuvedl však podle protokolů při svých zodpovědných výsleších v předběžném řízení nic nového a jiného, než co byl na různých místech přednesl před tím a proč byl právě vyslýchán jako obviněný. Obžalovaný při těchto výsleších doznal pět činů uváděných v odstavcích I. a II. 1 až 4 rozsudkového výroku, trval však na tom, že podle jeho přesvědčení v činech těch spočívající obvinění soukromého obžalobce z trestného činu je odůvodněno, a prohlašoval, že prokáže pravdivost těchto obvinění. To je obrana, podle zásady § 202 tr. ř. dovolená, z níž obžalovaný nevybočil, netvrdiv na úkor cti soukromého obžalobce nic věcně jiného a nového, obrana, při níž se obžalovaný se stanoviska jím zaujatého stěží mohl vyhnouti opakování podstaty toho, proč byl právě odpovědně vyslýchán, — a nikoli samostatné vinění soukromého obžalobce z činu trestného, nový čin trestný. Mělo proto sproštění obžalovaného z tohoto bodu soukromé obžaloby býti správně odůvodněno nedostatkem skutkové podstaty činu trestného a zmateční stížnost je z této příčiny v tomto bodě neodůvodněna. V ostatních ohledech je zmateční stížnost, jak ukázáno, oprávněna, i bylo jí podle § 288 čís. 1 a 3 tr. ř. vyhověti a uznati, jak se stalo, aniž třeba zabývati se i dalšími jejími vývody. Podotknouti dlužno, že případ s redaktorem V-em z uvedených důvodů nebude již předmětem dalšího řízení.

Citace:

č. 11851. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/1, s. 784-789.