Čís. 1072.

Shromažďovací zákon ze dne 15. listopadu 1867, čís. 135 ř. zák.
Není schůzkou, obmezenou na zvané hosty, byli-li k ní zváni příslušníci bývalého c. a k. pluku jednak lístky, jednak oznámením v novinách.
Zákon ze dne 10. dubna 1920, čís. 243 sb. z. a n. o zrušení šlechtictví, řádů a titulů.
Zrušeného řádu užívá veřejně i ten, kdo úmyslně se jim vyzdobiv, přijímá u sebe zvané hosty nebo nahodilé návštěvníky.
(Rozh. ze dne 13. ledna 1923, Kr I 1924/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení ku zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona do rozsudku okresního soudu v Aši ze dne 25. července 1922, pokud jím byl obviněný František Z. podle § 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro přestupky §§ 2 a 19 zákona ze dne 15. listopadu 1867, čís. 135 ř. zák. a § 6 čís. 1 zákona ze dne 10. dubna 1920, čís. 243 sb. z. a n., — takto právem: Svrchu uvedeným rozsudkem okresního soudu v Aši byl porušen zákon v ustanovení §§ 2 a 19 zákona ze dne 15. listopadu 1867, čís. 135 ř. zák. a v ustanovení § 6 čís. 1 zákona ze dne 10. dubna 1920, čís. 242 sb. z. a n.
Důvody:
Dle obsahů spisů okresního soudu v Aši pořádal dne 11. června 1922 František Z., velkostatkář v Κ., ve své dřevěné stodole schůzi bývalých příslušníků bývalého rak. uh. pluku dragounů č. 14, aniž tuto schůzi okresní správě politické v Aši ohlásil. Této schůze zúčastnilo se 150 až 200 osob, mezi nimi též ženy a dítky. František Z. měl na sobě polní stejnokroj býv. rak. uh. plukovníka, (byl kdysi plukovníkem jmenovaného rak. uh. pluku dragounů), ověšený šesti rak. uh. vojenskými řády, František Z. sám kouřil a dovolil účastníkům schůze též ve stodole kouřiti. Proti Františku Z-ovi byla vznesena obžaloba pro přestupky dle § 2 zákona ze dne 15. listopadu 1867, čís. 135 ř. zák., dle §§ 333 a 452 tr. zák. a dle § 6 čís. 1 zákona ze dne 10. dubna 1920, čís. 243 sb. z. a n., ale rozsudkem okresního soudu v Aši ze dne 25. července 1922 sproštěn byl dle § 259 čís. 3 tr. ř. ve všech směrech z obžaloby. Sprošťující rozsudek odůvodněn jest ve směru § 2 zákona ze dne 15. listopadu 1867, čís. 135 ř. z. tím, že schůzka, kterou obžalovaný ve svémi obydlí konal, nepodléhá citovanému zákonu a vyplývá prý to již z té okolnosti, že přítomní pohoštěni byli pivem a cigaretami a že mezi přítomnými byly i ženy a děti. Dle zjištění nalézacího soudu omezovala se prý schůzka pouze na zvané hosty a měla ráz slavnosti rodinné, nikoli však shromáždění. Uvedené zjištění, že schůzka obmezena byla na zvané hosty, neodpovídá spisům, neboť obžalovaný sám doznává, že pozval příslušníky bývalého c. a k. 14 pluku dragounů jednak lístky, jednak inserátem v »Ascher Zeitung«. Insertní toto pozvání nebylo tedy řízeno na osoby individuelně určité a vztahovalo se dle stavu věci na neurčitý počet osob, do tisíců jdoucí, z nichž ovšem dostavilo se jich dle četnického oznámení jen asi 150 až 200. Bylo-li však uvedeným způsobem zváno všeobecně a mohly-li se zúčastniti také ženy a děti, které přece zvány nebyly, nelze říci, že schůze byla obmezena na zvané hosty. Zřejmě byl tu tedy zákon v § 2 zákona shromažďovacího porušen. Pokud se týče § 6 (1) zákona ze dne 10. dubna 1920, čís. 243 sb. z. a n. uvádí sprošťující rozsudek, že ku skutkové podstatě uvedného přestupku jest třeba, by nošení řádů a vyznamenání se dělo veřejně a, ježto prý obžalovaný svá vyznamenání nosil pouze uvnitř svého obydlí, na jeho dveřích bylo ohlášeno, že přístup dovolen jest jen osobám zvaným, nedostává prý se tu požadavku veřejnosti ve smyslu trestního zákona, dle něhož veřejným jest onen prostor (místo), jež jest všeobecně přístupným. I tento názor okresního soudu jest právně mylným. V tomto případě nešlo, jak dovoženo bylo, o schůzi, omezenou výlučně na osoby zvané a nepostrádalo proto již z tohoto důvodu rázu veřejnosti. Ze znění a účelu zákona o zrušení šlechtictví, řádů a titulů však dále plyne, že náležitost veřejnosti ve smyslu §u 6 (1) má obsah jiný, než na příklad v ustanoveních §u 300 neb 491 tr. zák., kde alternativně uveden jest požadavek bud »veřejně« nebo »před více lidmi« a kde tudíž slovo »veřejně« znamená veřejnost místa bez ohledu, je-li kdo přítomen čili nic. Náležitost veřejnosti dle §u 6 (1) citovaného zákona naproti tomu, kde požadavek »více lidí« vůbec není položen, má význam širší, značící každý projev, kterým jakýmkoliv způsobem na veřejnost se vystupuje a kterým zejména zúmyslné nedbání zákonného ustanovení o zrušení šlechtictví, řádů a titulů na venek dává se na jevo. I ten, kdo přijímá, byť i ve svém bytě, ať zvané hosty nebo nahodilé návštěvníky, úmyslně za tím účelem vyzdobiv se zrušenými svými bývalými řády, užívá jich veřejně. Nepochybně pak byl požadavek veřejnosti splněn v tomto případě, kde František Z., nesa na prsou bývalé své řády a vyznamenání přijímal a ukazoval se značnému množství návštěvníků, ať již zvaných nebo nahodilých.

Citace:

č. 1072. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 28-30.