NPD documents search: Boh. adm., 12 (1930), sv. 1

— Č. 8517 —
Č. 8517.

Vyvlastnění. — Stavební právo: I. Jaké účinky na postavení knihovního vlastníka domu má nucený výkon vyvlastňovacího nálezu, vydaného stran domu toho podle pražského asanačního zákona? — II. Jest demoliční rozkaz v takovémto případě vydati proti knihovnímu vlastníku nebo proti obci pražské jako vyvlastnitelce?
(Nález ze dne 26. března 1930 č. 4799.)
Věc: Jaroslav D. v Praze (adv. Dr. Jan Novotný z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze (za spolužalovanou obec hlavního města Prahy adv. Dr. Arnošt Weinfurter z Prahy) o vyklizení a zbourání domu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Pravoplatným vyvlastňovacím nálezem zsp-é v Praze z 27. června 1923 byl vyvlastněn podle zák. z 11. února 1893 č. 22 ř. z. pro obec hlavního města Prahy dům č. p. ... v Praze, připsaný v knize pozemkové do vlastnictví st-li. Vyvlastnění to bylo v poz. knize dne 23. října 1925 poznamenáno. Usnesením zem. soudu civ. v Praze z 22. prosince 1926 bylo ustanoveno za vyvlastněný dům odškodné částkou 96 960 Kč. Do usnesení toho podána byla st-lem stížnost. Obec hl. m. Prahy složila pak jistotu za soudně určené odškodné, zvýšenou o 20%, úhrnem 116 352 Kč 90 h, podle § 34 odst. 4 zák. č. 22/1893 dne 8. července 1926 u zem. civ. soudu v Praze do soudní úschovy. Složení to bylo 3. října 1927 v knize poz. poznamenáno. Před vydáním nař. rozhodnutí odškodné za vyvlastněný dům pravoplatně ještě ustanoveno nebylo. Podle protokolu o magistrátní komisi, konané dne 14. října 1926, prohlásil řídící komisi jako zástupce magistrátu přes protest st-lův, že jsou dány veškeré předpoklady, uvedené v §§ 33 a 34 asan. zák. pro nucené odevzdání vyvlastněného domu, ježto vyvlastňovací nález nabyl moci práva, a jistota ve výši stanovené v § 34 cit. zák. byla řádně složena, a rozhodl, že nucené odevzdání řečeného domu do správy a držby provede, načež odevzdal správu a držbu domu toho do rukou přítomného zástupce měst. rady, který držbu a správu jeho převzal a v ně se uvázal. Rozhodnutím z 27. dubna 1927 uložil magistrát obci pražské z důvodů bezpečnostních na základě § 119 stav. řádu, aby dům ten, jehož úřední prohlídkou byl zjištěn závadný stavební stav, do 48 hodin pod následky exekuce dala vykliditi a zbourati. Zároveň byl st-1 vyzván, aby v téže lhůtě svůj byt v onom domě vyklidil. Ježto nařízení tomu vyhověno nebylo, uložil magistrát výměrem ze 7. května 1927 úřadu pro službu v okresích a výkonnou moc magistrátu hl. m. Prahy na základě § 5 pat. z r. 1854, aby dům dal na náklad obce pražské do 3 dnů exekučně vykliditi.
Stížnost st-lovu do obou těchto výměrů podanou zamítl stav. sbor hl. m. Prahy usnesením z 28. června 1927 z toho důvodu, že tvrzením stížnosti není vyvrácena skutečnost, zjištěná místní komisí, že zachování — Č. 8517 —
domu jest veřejně nebezpečné. Proto právem nařídil magistrát vyklizení a zbourání domu. Stavebnímu sboru sluší tedy pouze posouditi, zda příkaz k vyklizení a zbourání domu byl dán právem obci pražské, či měl-li býti vydán st-li. V této příčině jsou ve sporném případě dány předpoklady §§ 33 a 34 asan. zák. z 11. února 1893 č. 22 ř. z., podle něhož vyvlastnění bylo provedeno donucovacím způsobem, následkem čehož disposice s nemovitostí přešla na obec pražskou jako podnikatelku vyvlastnění. Za těchto okolností jest bezvýznamná námitka stížnosti, že obec pražská není knihovním vlastníkem domu, že není pravoplatně rozhodnuto o náhradě a že má býti znovu odhadnuta cena domu.
Odvolání st-lem z rozhodnutí toho podané zamítl zsv v Praze nař. rozhodnutím z důvodů v něm uvedených, k nimž podotkl toto: Nehledíc k otázce legitimace st-le jako knihovně zapsaného vlastníka domu, jemuž však s hlediska asan. zák. disposice s tímto domem již nepřísluší, dlužno uvážiti to, že disposice s domem, o který jde, nenáleží již st-li, nýbrž obci pražské; z výsledku komis. jednání vyplývá, že jde o dům, který v důsledku nebezpečí sesutí má býti vyklizen a zbourán. Bylo tedy právem sbourání uloženo obci pražské, jíž s hlediska asan. zák. jménem st-le jako dosud knihovně zapsaného vlastníka disposiční právo ohledně domu přísluší. Namítané ustanovení o kurátoru s hlediska § 119 stav. řádu přišlo by pro stav. úřad v úvahu tehdy, když by obec pražská s hle- diska uvedeného disposičního práva nařízeného stav. opatření neučinila.
O stížnosti do rozhodnutí tohoto podané uvážil nss toto:
Nss musil nejprve ohraničiti svůj jurisdikční úkol. Hranice tyto jsou dány jednak obsahem nař. rozhodnutí, jednak stížností. Nař. rozhodnutím byl za současného zamítnutí rekursu dnešním st-lem podaného potvrzen demoliční rozkaz v příčině domu č. p. ... z 27. dubna 1927, vydaný magistrátem hl. m. Prahy podle § 119 stav. řádu na adresu obce pražské. Stížnost proti potvrzujícímu rozhodnutí zsv-u podal st-1 jako knihovní vlastník domu.
Uváživ, že sporný demoliční rozkaz může býti způsobilý, aby zasáhl do právní sféry st-lovy, neváhal nss přiznati st-li legitimaci, bráti nař. rozhodnutí před nss v odpor. Legitimace st-lova k podání stížnosti není ostatně popírána ani žal. úřadem, ani spolužalovanou stranou. Přiznávaje st-li legitimaci tuto je nss ve shodě se žal. úřadem, který st-li legitimaci rekursní přiznal, třebaže demoliční rozkaz nebyl adresován jemu, nýbrž obci pražské, takže výtka stížnosti, že žal. úřad st-li upírá rekursní legitimaci, je bezpředmětná.
Základní námitkou stížnosti jest, že úřady, v poslední stolici úřad žal., neprávem přiznaly obci pražské pasivní legitimaci v příčině řečeného demoličního rozkazu. Na zodpovědění této námitky závisí osud ostatních námitek st-lových, neboť je-li k demoličnímu rozkazu pasivně legitimována obec pražská a nikoli st-1, pak by byla jen ona (a nikoli st-1) oprávněna namítati, že nejsou splněny předpoklady, na které zákon (§ 119 stav. řádu) vydání demoličního rozkazu váže. Těžisko sporu spočívá tedy v otázce, zdali obec pražská byla v příčině demoličního rozkazu z 27. dubna 1927 pasivně legitimována, čili zda úřad stavební — Č. 8517 —
byl oprávněn demoliční rozkaz adresovati obci pražské, a nikoli st-li jakožto knihovnímu vlastníku domu, jehož zbourání bylo nařízeno.
Stížnost popírá pasivní legitimaci obce pražské, dovolávajíc se ustanovení § 119 stav. řádu, podle něhož demoliční rozkaz má býti řízen na vlastníka domu. Stížnosti sluší potud přisvědčiti, že § 119 stav. řádu vskutku má toto znění. Dlužno však uvážiti, že účelem demoličního rozkazu jest, aby byl vykonán, a že zákon tedy předpokládá, že adresát rozkazu má právní možnost, aby demoličnímu rozkazu vyhověl, t. j. že má právní možnost, aby se stavebním objektem naložil způsobem v demoličním rozkazu předepsaným. Lze připustiti, že zpravidla bude tuto právní možnost míti knihovní vlastník. Jestliže však na základě nějaké právní normy je knihovnímu vlastníku právní možnost dotčené disposice se stavebním objektem vůbec odňata a přísluší-li tato disposice, v podstatě vlastnická, subjektu jinému, než vlastníku knihovnímu, sluší předpis § 119 podle jeho policejního účelu vyložiti v ten smysl, že vlastníkem domu rozumí se zde právní subjekt, který podle právního řádu má onu právní možnost vlastnického nakládání se stavebním objektem, kterou § 119 stav. řádu předpokládá.
V případě dnešního sporu záleží tedy vše na tom, zdali v rozhodné době právní možnost oné disposice s domem příslušela již obci pražské či snad ještě st-li.
Žal. úřad stejně jako nižší stolice správní vycházely z předpokladu, že řečený dům byl obci pražské dne 14. října 1926 magistrátem odevzdán a to nuceným výkonem vyvlastnění podle posledního odstavce § 34 asan. zák. 11. února 1893 č. 22 ř. z., jehož účinnost byla naposledy prodloužena zák. ze 3. července 1923 č. 148 Sb.
Podle § 34 odst. 1 cit. asan. zák. přísluší pražskému magistrátu nucený výkon vyvlastnění, zjištěného pravoplatným rozhodnutím nebo dohodou sjednanou podle § 27. K žádosti podnikatele t. j. měst. obce pražské (srov. § 1 poslední odst. cit. asan. zák.) má magistrát povoliti nucený výkon vyvlastnění i tehdy, bylo-li rozhodnutí, stanovící odškodné, vzato rekursem v odpor, jestliže podnikatel poskytne tomu, kdo jest k odškodnému oprávněn, jistotu převyšující odškodné zem. soudem stanovené o 20%. Takovýto nucený výkon vyvlastnění domu, o který tu jde, byl v daném případě zástupcem magistrátu, který řídil komisi dne 14. října 1926, skutečně také proveden. Faktum tohoto nuceného výkonu vyvlastnění st-1 nepopírá a také netvrdí, že proti nucenému výkonu vyvlastnění uchopil se nějakých právních prostředků, které by byly s to právní účinnost jeho odsunouti. (V úvahu by tu přicházel nejprve § 15 cís. nař. ř. z. č. 96 r. 1854).
Za tohoto stavu věci musil i nss vycházeti ze skutečnosti, že dům byl obci pražské nuceným výkonem vyvlastnění ve smyslu cit. předpisu zákonného odevzdán. Zbývá tedy jen otázka, který jest právní účinek nuceného výkonu vyvlastnění podle § 34, posl. odst., asan. zák.
Účinek tento je zřejmě týž jako účinek nuceného výkonu vyvlastnění podle § 34 odst. 1 a 2 cit. zák. to jest v případě, kdy nucený výkon byl k žádosti podnikatelově povolen, protože vyvlastňovací nález je podle — Č. 8518 —
§ 33 zák. vykonatelný, a podnikatel splnil své povinnosti v příčině zaplacení neb zajištění odškodnění. Právní účinek tohoto nuceného výkonu vyvlastnění záleží však právě v tom, že se jím vyvlastnění uskutečňuje. Ježto pak podstata vyvlastnění záleží podle panující nauky (srov. Layer: Principien des Enteignungsrechtes, str. 13. a násl., 597 a násl.) ve zrušení práva vyvlastněncova a v založení práva pro vyvlastnitele, musí akt, jímž se vyvlastnění uskutečňuje a dokonává, působiti jak zrušení práva vyvlastněncova tak založení práva vyvlastnitelova. Předmětem vyvlastnění, které magistrátem dne 14. října 1926 bylo vykonáno, byl však podle pravoplatného vyvlastňovacího nálezu z 27. června 1927 dům č. p. ... t. j. ve smyslu § 1 odst. 1 a § 4 odst. 2 ass. zák. vlastnictví k tomuto domu.
Bylo tedy nuceným výkonem vyvlastnění založeno pro vyvlastnitelku právo vlastnické k řečenému domu, čímž nabyla právní možnosti s domem tímto vlastnicky disponovati. Sluší proto od okamžiku, kdy právní účinky nuceného výkonu vyvlastnění nastaly, za pasivně legitimovanou vlastnici domu ve smyslu § 119 praž. stav. řádu uznati vyvlastnitelku, nikoli však vyvlastněného st-le. Je sice pravda, že nuceným výkonem vyvlastnění nestává se vyvlastnitel ještě vlastníkem knihovním, nýbrž že za účelem knihovního vkladu práva vyvlastněním nabytého je třeba postupovati podle ustanovení § 33 odst. 2 asan. zák., avšak nedostatek knihovního vkladu vlastnictví brání vyvlastniteli ve vyvlastněné právo úředně uvedenému, jak z ustanovení právě citovaného vyplývá, toliko v knihovně právních, nikoli však v ostatních disposicích s předmětem vyvlastněním nabytým.
Byla-li však obec pražská, jakožto vyvlastnitelka domu v příčině demoličního rozkazu pasivně legitimována, padá tím základní námitka stížnosti a s ní i celá stížnost.

Citace:

č. 8517. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 584-587.