Čís. 1027.

Žaloba dle čl. XLII. uv. zák. k с. ř. s. přísluší i tomu, kdo sice ví, že jmění zde jest, ale jest v nejistotě o jeho osudu.
(Rozh. ze dne 26. dubna 1921, Rv I 19/21.)
Dědic domáhal se na soudě žalobou, by schovanka zústavitelky, jež s ní až do její smrti byla sdílela společnou domácnost, byla uznána povinnou, předložití seznam jmění a dluhů zústavitelky, a udati, co ví o tomto jmění a dluzích, jakož i vůbec o pozůstalosti, zejména pak, co jest jí známo o jmění, v příloze ku žalobě podrobně uvedeném, a o jeho umlčení a zatajení, a aby stvrdila udání svá přísahou. Oba nižší
soudy žalobu zamítly v podstatě proto, že, ježto žalobce pozůstalostní jmění sám zná, není proto na místě vyjevovací přísaha podle čl. XLII. nv. zák. k с. ř. s. Není překážky, by žalobce jako přihlášený dědic nedomáhal se na žalované přímo vydání zadrželých pozůstalostních věcí.
Nejvyšší soud vyhověl žalobě potud, pokud se domáhala, by žalovaná byla uznána povinnou udati, co jest jí známo o zamlčení neb zatajení věcí v žalobě uvedených a složiti přísahu, že udání její v tomto směru jsou správná a úplná a uvedl mimo jiné
v důvodech:
Žaloba opírá se o čl. XLII. uvoz. zák. k с. ř. s., který v odstavci prvém obsahuje dva případy povinnosti k vyjevení jmění a složení přísahy o správnosti údajů, o tomto jmění učiněných. Případ prvý týká se pouze osob, jež jsou podle občanského práva povinny složití účet o jmění a dluzích. O tento případ zde nejde, poněvadž žalující strana v žalobě vůbec netvrdila, že žalovaná jest s ní v právním poměru, zakládajícím podle občanského práva povinnost, složití účet o správě jmění po zůstavitelce. Z tohoto důvodu jest neoprávněnou žalobní prosba, která v prvé části žádá, by žalovaná byla uznána povinnou předložití seznam jmění a dluhů zůstavitelky a udati, co jí o tomto jmění, dluzích, jakož i o pozůstalosti po zůstavitelce vůbec je známo, jakož i složiti o tom přísahu. Právem tedy byla tato část žalobní oběma nižšími soudy zamítnuta, a bylo též dovolání odepříti úspěchu. V žalobní prosbě jest dále obsažena žádost, aby byla žalovaná uznána povinnou, udati, co jest jí známo o zamlčení a zatajení jmění v seznamu А. k žalobě připojeném a složiti o tom přísahu. Bylo dlužno si položiti otázku, zda tato část žalobní prosby jest něco jiného, než prvá část, svrchu již uvedená, a zejména, zda žádá více, nežli prvá část žalobní, či méně. Uváží-li se, že tato část žalobní prosby týká
se jen předmětu uvedených v seznamu A., nikoliv však celého jmění zůstavitelky, jest míti za to, že tato část žalobní prosby žádá méně, a že základ její tvoří druhý důvod nároku na složení vyjevovací přísahy podle čl. XLII. uv. zák. k с. ř. s. Tento důvod totiž opravňuje k žalobě proti každému, kdož asi ví o zamlčení nebo zatajení nějakého jmění. Tuto část žalobní prosby dlužno považovati za odůvodněnou, neboť nelze souhlasiti s výkladem, který daly soudy nižší druhé větě čl. XLII. uv. zák. k с. ř. s.
odstavec prvý. Vycházejí totiž oba nižší soudy ze stanoviska, že žalobce zná jmění, kterého se žaloba dotýká, a že k tomu cíli, by se blíže dozvěděl, kde se tyto věci nacházejí, nepřísluší mu žaloba podle čI. XLII. uv. zák. k с. ř. s., nýbrž přímo žaloba na vydání zadržených pozůstalostních věcí. Tímto způsobem obmezují nižší soudy žalobu podle čl. XLII. uv. zák. k c. ř. s. vlastně jen na ten případ, kdyby již nebylo po ruce žádných prostředků jiných. Text zákona tomuto obmezení nenasvědčuje, neboť dává právo žalobní každému, kdo má na tom soukromoprávní zájem. Také povaha věcí nenasvědčuje obmezujícímu výkladu soudů nižších stolic, neb by tímto způsobem požíval větší právní ochrany, kdo vůbec
ničeho neví o nějakém jmění, než osoba, která sice ví, že nějaké jmění tu jest, které však jsou bližší okolnosti uschování tohoto jmění neznámy.
Úmysl zákonodárcův mluví tedy proti výkladu nižších stolic, a žalobní prosbu ve druhé části jest proto pokládati za odůvodněnou; neb žalovaná po stránce právní nenamítala proti žalobní prosbě právě nic jiného, než že žalobci právo žalobní podle čl. XLII. uv. zák. k с. ř. s. vůbec nepřísluší jinak však skutkové okolnosti žaloby nepopírala a prohlašovala, že jest ochotna přísahu složiti. V druhé části žalobní prosby bylo tedy dovolání vyhověno a rozsudek obou nižších stolic změněn přiměřeně této prosbě.

Citace:

č. 1027. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 310-312.