NPD documents search: Váž. civ., 18 (1936)

Čís. 9617.

Obchodního cestujícího nelze považovati za obchodního pomocníka ve smyslu zákona ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák., měla-li podle úmyslu stran disponovati firma výsledkem jeho práce (zakázkami), nikoliv jeho službami.
(Rozh. ze dne 6. února 1930, Rv I 1028/29.)
Obchodní cestující domáhal se na firmě, pro niž cestoval, zaplacení provise a diet. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic. Nejvyšším soudem z těchto důvodů:
Dovolatel napadá odvolací rozsudek pro nesprávné posouzení právní, protože ho nižší soudy nepokládají za obchodního pomocníka. Dovolatel míní, že ho nutno pokládati za obchodního pomocníka proto, že se zavázal býti činným pro žalovanou a žalovaná mu slíbila platiti odměnu ve formě provise, což podle názoru dovolatelova stačí k založení poměru obchodního pomocníka, proto, že 1. byl nucen říditi se disposicemi žalované, nemaje možnost nakládati svým časem jak by chtěl, 2. že neměl možnosti docíliti konjunkturálních zisků a neměl podnikatelského risika, 3. že šlo o poměr trvalý, 4. že byl oprávněn za souhlasu žalované pracovati i pro jiné firmy. Prvý soud zjistil, že žalobce měl cestovati pro žalovanou na provisi, nikoli jako úředník, že provise byla splatná po efektuování faktur, že měl dostávati cestovní příspěvek 350 Kč za 14 dní splatný pozadu. Ohledně kalendářů že měl dostati to, co docílí přes limitované ceny, a později, že mu bylo slíbeno, že dostane 5%ní provisi, by šel s cenou dolů. Odvolací soud vychází z názoru, že cestující na provisi jest jen tehdy obchodním pomocníkem, je-li ustanoven pro určitý obvod za určitý měsíční plat, odvolávaje se na nález nejvyššího soudu čís. 5556 sb. n. s. Otázka, zda obchodního cestujícího lze považovati za obchodního pomocníka, musí býti řešena podle okolností případu. Obchodním pomocníke jest podle § 1 zák. o obch. pom. ten, kdo jest v závodě kupce sjednán převážně k výkonu kupeckých služeb nebo vyšších služeb nekupeckých. Slovem sjednání zákon naznačuje, že předpokladem poměru obchodního pomocníka jest poměr služební ve smyslu § 1151 obč. zák. Takový služební poměr není vyloučen již tím, že obchodní pomocník vedle svého služebního poměru vyvinuje také činnost samostatného podnikatele neb obchodníka. Pod zákon ten však nespadají osoby, které, nejsouce ve služebním poměru, jsou samostatnými obchodníky nebo podnikateli, na příklad ti, kdo jsou činní jako samostatní sprostředkovatelé nebo samostatní zmocněnci. Jak bylo vyloženo v nálezu nejvyššího soudu 5451 sb. n. s., jest podstatným rysem smlouvy služební zejména v poměru ke smlouvě o dílo a i ke smlouvě sprostředkovatelské, zda předmětem smlouvy jsou služby osobní, zda jde o mzdu vyměřenou podle času za práci, či zda jest předmětem výsledek práce, zda jde o mzdu úhrnkovou za dílo hotové neb o mzdu sprostředkovatelskou. Pro úvahu, zda jde o ten či onen způsob prací, jest podle motivů hleděti k tomu, zda jde o trvalý poměr závazkový mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, o práci za řízení a za disposic zaměstnavatelových, s jeho pracovními prostředky, o osobní povinnost pracovní a o osobní nárok na práci, o závazek ručiti za péči, nikoli za zdar nebo nezdar práce, jenž jde na účet zaměstnavatelův, tedy úhrnem o to, zda jde o osobní hospodářskou závislost zaměstnaného v podniku zaměstnavatelově. Pro smlouvu o dílo rozhoduje, zda jde o závazek k výkonu, o jeho zdar na účet zjednaného, podle vlastního jeho plánu, s vlastními prostředky, s pomocníky nebo substituty, se zárukou nejen za péči, nýbrž i za správu za vady díla, s převzetím nebezpečí zdaru, tedy, zda jde o samostatného podnikatele. Podobně jest tomu i při smlouvě sprostředkovatelské. Motivy k třetí dílčí novele zdůrazňují, že hospodářský život sebou přináší různé kombinace popsaných znaků, že zákon nemůže zvlášť každý případ upraviti a musí ponechati výkladu případu, k čemu se nesl úmysl stran. Podle toho může i při cestujícími na pouhou provisi jíti o vstup do služebního poměru, ovšem jen tehdy, nese-li se úmysl stran k tomu, by byly získány služby, nejen výsledek práce. Pravidelně nese se při agentech na pouhou provisi úmysl stran k tomu, by objednatel získal již hotové zakázky, a proto z pravidla jde o jinou smlouvu, než o smlouvu služební. O smlouvu služební může jíti jen, když účelem zjednání byly podle uvedených hledisek samy služby agentovy, jeho podřízenost, jeho nárok na práci bez možnosti pomocníků a substitutů, bez risika zdaru. Posuzuje-li se sporný případ s těchto hledisek, nelze pokládati žalobce za obchodního pomocníka. Úmyslem stran nebylo podříditi disposici žalované firmy žalobcovy služby, disponovati s jeho službami, nýbrž s výsledkem jeho práce, se zakázkami: nebyla mu uložena pracovní povinnost a nebyli vyloučeni pomocníci a substituti, mohl pracovati i pro jiné firmy, odměna vyměřena mu byla podle výsledku a podle získaných zakázek a podle skutečných pracovních dnů, jeho odměna závisela od docíleného výsledku, nikoliv od toho, kolik vynaložil práce. Mohl pracovati podle vlastního plánu, vlastními prostředky, zdar jeho práce nešel na účet žalované, nýbrž na účet jeho vlastní. Proto převažují znaky rozhodné pro to, že nejde o smlouvu služební, žalobce nelze považovati za zřízence žalované, nýbrž za samostatného podnikatele. Uvádí-li dovolatel, že nemohl nakládati volně svým časem, nepřednesl to jednak v prvé stolici, naopak sám doznal, že byl původně zaměstnán u firmy H., že převzal s jejím svolením v únoru 1927 také zastoupení žalované a že teprve v červenci od této firmy vystoupil. V rozporu se spisy není tedy odvolací rozsudek, vycházeje z toho, že žalobce cestoval pro jinou firmu. Proto mohl dovolatel nakládati svým časem i pro tuto firmu, nepodléhal disposicím žalované v tom, jak si práci rozdělí, nýbrž jen v tom, zač má prodávati. Není správné, že neměl možnost zisku a nenesl risiko, protože jeho zisk závisel od toho, zač prodal, kolik na přescenách docílí, nesl sám risiko, kde mu cestovní příspěvek nestačil. Za tohoto stavu věci nešlo o to, že žalovaná, vědouc o žalobcově zaměstnání u firmy H-ovy, svolila k jinak zakázané činnosti žalobce jako obchodního pomocníka podle § 7 zákona o obch. pom., nýbrž o to, že žalobce byl činný pro ni jinak, než její zaměstnanec, aniž by bylo třeba řešiti, zda šlo u něho o činnost samostatného sprostředkovatele či jiného podnikatele. Dovolatel se neprávem domnívá, že předpisů zákona o obchodních pomocnících lze použiti obdobně i na samostatné cestující, kteří jsou k principálovi v jiném smluvním poměru. Tento jiný služební poměr jest posuzovati podle předpisů pro dotyčné smlouvy platných, na př. podle zásad o smlouvě o dílo, o smlouvě sprostředkovatelské, obstaravatelské nebo zmocněnecké.

Citace:

Čís. 9617. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 214-216.