Čís. 15353.

K pojmu »dluhů patřících ke jmění« ve smyslu § 1409 obč. zák.
Přejímatel jmění neručí nemanželskému dítěti za závazek zcizitelův plniti tomuto dítěti výživné.
(Rozh. ze dne 14. srpna 1936, Rv I 1888/36.)
Otec žalobcův Josef P. st. postoupil svému synovi, žalovanému Josefu P. ml., celý svůj majetek za částku 66700 Kč, kterážto částka byla vyrovnána tím, že žalovaný přejal dluhy svého otce ve stejné výši. Opíraje se o předpis § 187 III. díl. nov. domáhá se žalobce na žalovaném jako přejímateli jmění nemanželského otce žalobcova placení výživného. Prvý soud uznal podle žaloby. Odvolací soud žalobu zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Jde o řešení otázky, zda lze návrh žalobcův proti žalovanému vyvozovati z ustanovení § 1409 obč. zák., jehož se žalobce v první stolici výslovně a jedině dovolával. Odvolací soud odpověděl na tuto otázku správně záporně uznav, že tu jde o dluh zcizitelův s jměním nebo podnikem na žalovaného převedený nikterak nesouvisící. Podmínkou, aby nastalo ručení podle § 1409 obč. zák., je, aby dluh patřil ke jmění nebo podniku. To plyne z výslovného znění zákona a stálá judikatura nejvyššího soudu se podle této zásady řídí ve shodě s důvodovou zprávou k § 186 třetí dílčí novely k obč. zák. (viz na př. rozh. Sb. n. s. č. 11149, 3389 a j.). Neručí tedy přejímatel za všechny dluhy zcizitelovy a neručí zejména za dluhy s převzatým podnikem nebo jměním nesouvisící. Taková souvislost a takový vztah závazku k podniku nebo ke jmění není tu v souzeném případě již proto, že jde o závazek Josefa P-ého staršího, zakládající se na § 166 obč. zák. Při takových závazcích není takový vztah, jaký má na mysli ustanovení § 1409 obč. zák., ani myslitelný a nepadají proto takové závazky v rámec tohoto ustanovení, jehož účelem jest zřejmě chrániti věřitele uzavírající právní jednání (zpravidla obchodního rázu) v důvěře, že je tu jisté jmění zaručující plnění i pro případ, že tato záruka přejde do jiných rukou. Není-li tu však zmíněné souvislosti dluhu s postoupeným jměním, nelze žalobní nárok dovozovati z řečeného ustanovení zákona a netřeba se obírati ostatními dovolacími vývody, uplatňujícími dovolací důvody čís. 2 a 3 § 503 c. ř. s.

Citace:

č. 15011. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 278-280.