NPD documents search: Váž. civ., 9 (1927), sv. 2

— Čís. 7576 —
Čís. 7576.

Osmihodinná pracovní doba (zákon ze dne 19. prosince 1918, čís. 91 sb. z. a n.).
Dostával-li zaměstnanec (kočí) kromě smluvené týdenní mzdy zvláštní odměny za práce mimořádné, za ranní jízdy a za práce obzvláště namáhavé, po celou služební dobu pak nikdy nežádal zvláštní odměny za jinaké práce přes čas, dožadoval se však mzdy za ranní jízdy, když na ni zaměstnavatel zapomněl, a přijímal jinak bez námitky mzdu jemu vyplácenou, dlužno míti za to, že mezi stranami došlo mlčky k úmluvě, podle níž nemělo býti za hodiny přes čas placeno zvláště podle jich počtu, nýbrž úhrnkově v mezích paušalované týdenní mzdy.
(Rozh. ze dne 2. prosince 1927, Rv I 202/27.)
Žaloba, jíž domáhal se kočí na zaměstnavateli zaplacení odměny za práci přes čas, byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Při posuzování věci po stránce právní nutno míti na zřeteli zjištění nižších soudů, podle nichž žalobce dostával kromě smluvené týdenní mzdy také zvláštní odměny za práce mimořádné totiž za ranní jízdy a — Čís. 7577 —
za práce obzvláště namáhavé, že po celou dobu služební nikdy zvláštní odměny za jinaké práce přes čas nežádal, že však reklamoval mzdu za ranní jízdy, když žalovaná na ni zapomněla. Přijímal-li žalobce jinak mzdu bez námitky, ačkoli mu bylo známo, že mu zákon poskytuje nárok na zvláštní odměnu za práce mimo osmihodinnou dobu pracovní, nutno míti za to, že si byl toho vědom, že ve výplatě smluvené týdenní mzdy se mu dostává také paušalované odměny za hodiny přes čas, a, poněvadž strana žalovaná vycházela z téhož předpokladu, plyne z toho, že mezi stranami došlo mlčky ke smlouvě, podle níž nemělo býti za hodiny přes čas placeno zvláště podle jich počtu, nýbrž úhrnkově v mezích paušalované týdenní mzdy. Jinaký výklad toho, co nižší soudy zjistily, nebyl by v souladu s předpisem § 914 obč. zák. a příčil by se zásadě přímosti a poctivosti ve vzájemných stycích. Poněvadž není o tom sporu, že žalobci byla týdenní mzda řádně vyplacena, byly tím uspokojeny také jeho nároky na odměnu za ony hodiny přes čas, které nebyly zapraveny zvláštními odměnami, jichž se žalobci dostalo za ranní jízdy a za práce obzvláště namáhavé. Zanikly tudíž veškeré žalobcovy nároky na odměnu za hodiny přes čas zaplacením (§ 1412 obč. zák.). K tomu budiž připomenuto, že zákon ze dne 19. prosince 1918, čís. 91 sb. z. a n. nezakazuje, aby zvláštní odměna za práce vykonané mimo osmihodinnou dobu pracovní nebyla paušalována. O vzdání se nároku na odměnu posléz uvedenou nemůže býti v tomto případě řeči; nemohlť se žalobce vzdáti nároku zaplacením zaniklého. Není tedy třeba řešiti otázku, mohl-li se žalobce platně vzdáti nároku žalobou uplatňovaného.

Citace:

č. 7576. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/2, s. 629-630.