NPD documents search: Váž. civ., 18 (1936)

Čís. 941.

Nepominutelnému dědici, jenž byl osobou vojenskou ve smyslu § 1 cís. nař. ze dne 29. července 1914, čís. 178 ř. zák., dlužno ustanoviti opatrovníka, byť šlo o posloupnost ze závěti, v níž byl mu odkázán dědický podíl.
(Rozh. ze dne 1. března 1921, R I 282/21.)
Zůstavitel ustanovil v posledním pořízení universální dědičkou svou manželku s tím, by dětem dala otcovské podíly dle své možnosti a svého uznání. Pozůstalostní soud projednal v září 1915 věc s universální dědičkou, nezkoumal, zda návrh její vyhovuje předpisu §§ 774 a 685 obč. zák. co do výše a splatnosti dílu povinného, nýbrž spokojil se s údajem dědičky a dle jejího návrhu určil, že nepominutelný dědic má dostati podíl 4000 K a to až při smrti dědičky. Syn zůstavitelův byl tehdy ve válečné službě vojenské. Vrátiv se domáhal se toho, by pozůstalost byla znovu projednána. Návrh jeho byl oběma nižšími soudy zamítnut. Důvody: Navrhovatel shledává zmatečnost pozůstalostního projednání především v tom, že k němu nebyl přizván. Zprávou pozůstalostního soudu jest sice zjištěno, že stěžovatel k projednání pozůstalosti ze dne 16. září 1915 obeslán nebyl, a ze spisů jest zřejmo, že stěžovatel před projednáním pozůstalosti o úmrtí svého otce soudem zpraven nebyl. V tom nelze však shledati zmatečnost projednání pozůstalosti a rozhodnutí soudních, na jeho základě vydaných, neboť dle § 75 patentu ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák. má soud toliko domnělé »dědice« o nápadu dědickém zpraviti s tím, by se k dědictví přihlásili; za domnělé dědice jest dle odstavce druhého § 75 cit. pat. dle toho, má-li nastati dědická posloupnost ze zákona, závěti neb ze smlouvy dědické, pokládati ony osoby, které k jedné z těchto posloupností jako dědicové jsou povolány. Shledal-li tudíž pozůstalostní soud, že poslední pořízení zůstavitele ze dne 28. září 1914 jest po rozumu §§ 533 a 579 obč. zák. závětí, v němž jest ustanovena universální dědičkou pozůstalá manželka, a že stěžovateli jest toliko zanechán odkaz, nebyl povinen stěžovatele, byť tento byl zákonným dědicem nepominutelným, o úmrtí zůstavitele vyrozuměti, tím méně pak ho předvolati k projednání pozůstalosti, které se mělo prováděti na základě posloupnosti testamentární; mělť k němu dle § 116 nesp. říz. předvolati pouze a jedině testamentární dědičku. K odevzdání projednané pozůstalosti testamentární dědičce pak stačil dle § 161 odstavec prvý nesp. říz a § 817 obč. zák. výkaz, že známí, určití odkazovníci byli o odkazu zpraveni. Zpravení navrhovatele jest pak prokázáno. Zákonným předpisům bylo tudíž plně vyhověno a o zmatečnosti projednání a odevzdání pozůstalosti nemůže býti řeči. By pro stěžovatele zřízen byl opatrovník nepřítomného, nebylo důvodu (§ 131 nesp. říz.); bylť stěžovatel i pobyt jeho znám. Tím, že byl stěžovateli usnesením ze dne 23. září 1915 obsah posledního pořízení zůstavitele ze dne 28. září 1914 oznámen, dána mu možnost, aby poslednímu pořízení ve lhůtě § 1487 obč. zák. odporoval aneb by dle kapitoly čtrnácté obecného zákona občanského domáhal se plnění povinného dílu dědického. Neučinil-li tak, nemohl se pozůstalostní soud stanovením jeho povinného dílu zabývati a také se tím nezabýval. Na ocenění pozůstalostních nemovitostí neměl pozůstalostní soud žádného vlivu, ježto byla tu bezpodmínečná přihláška testamentární dědičky k dědictví, která dle § 114 nesp. říz. podala místopřísežné seznání jmění.
Nejvyšší soud zrušil odevzdací listinu pozůstalostního soudu a jí předcházevší řízení ve výroku o výši a splatnosti otcovského podílu.
Důvodу:
Nelze přisvědčiti názoru rekursního soudu, že nebylo potřebí, aby byl stěžovateli při projednání pozůstalosti ustanoven opatrovník, neboť stěžovatel byl podle úmrtního zápisu dědicem nepominutelným a osobou vojenskou ve smyslu § 1 cís. nař. ze dne 29. července 1914, čís. 178 ř. z., pročež mělo býti o něho podle § 7 téhož nař. postaráno jako o osobu nepřítomnou. Pozůstalostní soud však projednal pozůstalost s přihlásivší se dědičkou testamentární, aniž se o zájmy nepřítomného účastníka postaral, a neuvažoval o dosahu ustanovení poslední vůle, aby dědička svým dětem dala otcovské podíly, dle své možnosti a svého uznání, a nezkoumal, zda-li návrh testamentární dědičky vyhovuje předpisu §§ 774 a 685 obč. zák. co do výše a splatnosti dílu povinného, nýbrž spokojil se údajem dědičky a podle jejího návrhu určil, že nepominutelný dědic má dostati podíl 4000 K a to až při úmrtí dědičky. Nepominutelný dědic sám se řízení nesúčastnil a opatrovníkem zastoupen nebyl, pročež provedené řízení je podle § 477 čís. 5 c. ř. s. zmatečným, neboť nedostatek zastoupení v řízení nebyl dodatečným schválením napraven. Stěžovatel totiž nijak nedal na jevo, že uznává stav jmění a dluhu v místopřísežném seznání jmění uvedený a že je s podílem jemu dědičkou stanoveným jak co do výše, tak co do splatnosti srozuměn. Také nebylo důvodu k předpokladu, že stěžovatel sám své zájmy chce a může hájiti, a proto nemělo právního účinku a významu, že jemu doručeno bylo vyrozumění o obsahu poslední vůle a o výši podílu přihlášenou dědičkou stanoveného. Proto také z té okolnosti, že stěžovatel na toto kusé vyrozumění, v němž ostatně ani není obsaženo soudní usnesení, jež by opomenutím opravného prostředku mohlo nabýti právomoci, se nevyjádřil a jemu neodporoval, nelze dovozovati, že projednání pozůstalosti dodatečně schválil. Zmatečné řízení dlužno tudíž zrušiti, pokud porušení předpisu, relativní zmatečnost zakládající, mohlo míti nepříznivý vliv na konečné vyřízení, totiž jen co do výše a splatnosti stěžovatelova podílu otcovského, pokud se týče dílu povinného. Nezákonným postupem pozůstalostního soudu byla sice stěžovateli též odňata možnost, aby se o platnosti či neplatnosti poslední vůle vyjádřil, avšak ustanovení poslední vůle o výši a splatnosti odkázaného podílu nepůsobí její neplatnost, jak se stěžovatel mylně domnívá, a podle obsahu svého podání soudu pozůstalostnímu i podle vývodů dovolacího rekursu, byť i zrušení celého řízení pro zmatečnost a nové projednání navrhoval, stěžovatel nepožaduje projednání pozůstalosti podle posloupnosti zákonné nebo podle jiné poslední vůle, než podle které byla pozůstalost projednána, nýbrž zřejmě se domáhá nového projednání jen k tomu cíli, aby podle skutečného stavu pozůstalosti určen byl nezkráceně jeho díl povinný. Aby však se tak státi mohlo, netřeba celou odevzdací listinu a celé předchozí řízení zrušovati, nýbrž jen v části zmatkem postižené, pokud totiž řízení a odevzdací listina neodpovídá zákonným předpisům o vyšetření, určení a splatnosti stěžovatelova dílu povinného.

Citace:

č. 941. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 165-167.