2
Čís. 1070.
Zákon ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n. o zajištění půdy drobným pachtýřům.
Při střídavém pachtu není požadovací právo zásadně vyloučeno tím,
že posledně spachtovaný pozemek nebo dílec pozemku má — arciťv mezích § 3 zákona o zajištění půdy — větší výměru, nežli pozemek nebo
dílec pozemku dříve spachtovaný, a to bezvýjimečně, je-li hodnota obou pozemků (dílců) stejná anebo podstatně stejná; pakli hodnota obou pozemků (dílců) se různí, pouze tehdy, není-li ono plus v nepoměru k celkové hodnotě.
Vůbec se připouští odříznutí části pozemku jen tehdy, má-li odřezek samostatnou hospodářskou hodnotu.
(Rozh. ze dne 31. května 1921, R 1 439'21, přijato plenárním usnesením z téhož dne.)
Drobný pachtýř domáhal se na soudě, by mu byly přiznány do vlastnictví dílce v úhrnné výměře 90 a, jež měl v pachtu teprve od r. 1907 a jež byly dohromady o 20 arů větší, než úhrnná výměra dílců, které měl v pachtu do té doby. Soud prvé stolice požadovací nárok přiznal,
rekursní soud jej zamítl.
Nejvyšší soud zrušil usnesení nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by ji, doplně řízení, znovu rozhodl.
Důvody:
Jde tu zřejmě o střídání v dílcovém pachtu v technickém smyslu
t. j. ne celých parcel, nýbrž částí parcely nebo parcel, jež už vlastník
sám určil a vymezil a jež arci nebudou vždy co do výměry úplně stejné.
Prvý soudce míní, že jde zřejmě o rozdíl nepatrný a že není zajisté úmyslem zákona stávající dílec ještě dále drobiti. V tom je náběh ku správné myšlence, ale tato zůustala nedomyšlena; neboť kde potom jest mez, co pokládati za rozdíl nepatrný. Patrno, že tak prostá ta otázka není. Má-li se řešiti, dlužno vycházeti z předpisu zákona t. j. § 1 odstavec čtvrtý požad. zák., jenž stanoví, že střídání pozemků v dílcovém pachtu nároku
požadovacího neruší. Nejvyšší soud z této příčiny plenárním usnesením
ze dne 31. května 1921 rozhodl, že má-li při střídavém pachtu pozemek
resp. dílec posledně pachtovaný větší výměru než pozemek pokud se týče
dílec dříve pachtovaný, není vyloučeno právo požadovací na toto plus a
dlužno je přiznati bezvýmineěně. Není-li toto plus způsobilé k samostatné
hospodářské existenci, anebo je-li hodnota obou pozemků pokud se týče
dílců v podstatě stejná, kdežto, různí-li se hodnota podstatně, tedy pouze tehdy. není-li ono plus v nepoměru k celkové hodnotě. Poněvadž v těchto směrech není věc vyšetřena, bylo tak rozhodnouti, jak se stalo.