Č. 2414.

Školství: I. Není vadou řízení, nebyly-li podmínky nuceného nájmu podle § 7 zák. z 3. dubna 1919 č. 189 Sb. stanoveny při místním šetření ve věci konaném. — II. Rozhodnutí ministerstva školství nemusí býti opatřeno poučením o opravných prostředcích, třebas bylo straně intimováno okr. polit, správou. — III. Nájemce bytu není legitimován k námitce, že vlastník domu nebyl k řízení (I.) přibrán. — IV. Nuceným nájmem jest ohroženo vlastní bydlení uživatele bytu, nezbude-li mu počet místností podle zákonů o zabírání bytů obcemi a o bytové péči přípustný.
(Nález ze dne 26. května 1923 č. 9149.)
Prejudikatura: Boh. 702 adm.
Věc: Vilém S. v R. proti ministerstvu školství a národní osvěty stran nuceného nájmu bytu.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím bylo vysloveno, že odborný učitel Josef K., ustanovený na občanské škole s českým jazykem vyučovacím v Horním R., která byla od 1. ledna 1921 podle § 2 zákona z 9. dubna 1920 č. 292 Sb. převzata do správy ministerstva školství, nemá dosud vyhovujícího bytu. Aby se zabezpečilo bydlení tohoto učitele, byl podle § 7 zákona z 3. dubna 1919 č. 189 Sb. a 9. dubna 1920 č. 295 Sb. a podle § 2 zákona z 9. dubna 1920 č. 292 Sb. vysloven ve smyslu protokolu z 5. října 1921 nucený nájem 1 pokoje a kuchyně v I. patře domu č. p. — v H. R., které dosud tvořily součást bytu st-lova.
O stížnosti uvážil nss takto:
1. Námitka stížnosti, že nař. rozhodnutí nepředcházelo příslušné řízení a jednání se stranami o objektu a podmínkách nuceného nájmu, jest bezdůvodná, neboť ze správních spisů jde, že 5. října 1921 konalo se protokolární řízení při obecním úřadě v Horním R. a že st-1, jehož přítomnost při onom řízení z protokolu sice nevychází na jevo, podáním ze dne 19. října 1921 s poukazem na ono řízení a udávaje jako jeho předmět zabrání bytu o jednom pokoji a kuchyní v I. patře, svoje námitky přednesl. Jest tedy zřejmo, že st-1 znal předmět řízení a v řízení měl účast. Ze by však již při řízení samém bližší podmínky nuceného nájmu musily býti stanoveny, zákon nenařizuje.
2. — — — — — 3. Ani námitka, že intimát nař. rozhodnutí neobsahuje poučení o opravných prostředcích, není důvodná, neboť jak vyslovuje stálá judikatura tohoto soudu a mimochodem řečeno i bývalého správního dvoru soudního ve Vídni, nejsou úřady školské, tedy ani min. školství povinny opatřovati svoje rozhodnutí poučením o opravných prostředcích, které požaduje zákon ze dne 12. května 1896 č. 101 ř. z. při rozhodnutích úřadů politických (okresních a zemských) a to proto, poněvadž úřady pro dozor ke školám zřízené isou úřady od úřadů politických zcela odlišné a nelze tudíž předpisy platné pro řízení před úřady politickými rozšiřovati na řízení před úřady školskými. Na té věci nemění se ničeho tím, že intimace rozhodnutí min. škol. stala se se strany osp-é, poněvadž tím nepřestává toto rozhodnutí býti rozhodnutím min. škol. a nestane se rozhodnutím okresního úřadu politického.
4. Pokud stížnost vytýká, že majitelé domu č. — nebyli zpraveni, tedy ovšem pravda, že majitel domu jest za všech okolností stranou v řízení o nuceném nájmu místností v jeho domě a že tudíž i o učiněném rozhodnutí úřadu má býti zpraven. Namítati však vadnost v tomto směru, bylo by věcí majitele domu nebo jeho zákonitého zástupce, nepřísluší však námitka tato st-li, který, iak sám udává, majitelem domu není a také nikterak neprokazuje, že by byl ze zákona anebo na základě zvláštního zmocnění oprávněn, za vlastníka domu vystupovati.
5 — — — — —
6. Naproti tomu shledal soud důvodnou námitku stížnosti vytýkající porušení zákona, poněvadž nuceným nájmem jest ohroženo bydlení a živnost st-lova.
Podle § 7 zák. z 3. dubna 1919 č. 189 Sb. jest nucený nájem možný toliko tehdy, neohrožuje-li se jím bydlení nebo vlastní živnost a jsou této ochrany účastni, jak vysloveno bylo v opětných nálezech tohoto soudu, zejména v cit. již nálezu Boh. 702 adm., nejen vlastník reality, nýbrž i všechny osoby, jimž ať z jakéhokoli právního titulu právo k užívání zabíraných místností náleží.
Jest tedy zřejmo, že nucený nájem v přítomném případě jest možný toliko, neohrožuje-li bydlení nebo živnost st-le.
Žal. úřad vychází ve svém rozhodnutí patrně z názoru, že nuceným nájmem ani bydlení ani živnost st-le ohroženy nejsou. Avšak z protokolu z 5. října 1921 a z prohlášení st-le z 19. října 1921 jest zřejmo, že týž již v době řízení obýval v uvedeném domě celkem 4 pokoje a 2 kuchyně. Ovšem jest ze spisů zřejmo, že st-1 později patrně následkem úmrtí majitelky domu změnil jednotlivé místnosti, že však tím počet jím užívaných místností se nikterak nezvětšil, naopak že v době, kdy nucený nájem byl vysloven, obýval toliko 4 pokoje a kuchyni. Jelikož pak st-lova rodina se vedle něho skládá z choti, 18 leté dcery a sedmiletého syna. přísluší tudíž st-li, jak podle dříve platného zákona o zabírání bytů obcemi z 30. října 1919 č. 592 Sb., tak podle zákonů o mimořádných opatřeních bytové péče z 11. července 1922 č. 225 Sb. a z 26. dubna 1923 č. 87 Sb. i bez ohledu na jeho tvrzení, že jedné místnosti potřebuje pro svou živnost, nárok na byt o 4 pokojích a příslušenství. Jelikož st-1 takového bytu také skutečně užíval, nelze důvodně tvrditi, že by nuceným nájmem jednoho pokoje a kuchyně z těchto jeho místností jeho bydlení ohroženo nebylo. Žal. úřad, vycházející patrně z opačného názoru, stojí na nesprávném právním názoru a bylo proto naříkané rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 2414. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 150-152.