NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 1

Čís. 17262.

Ustanovení § 456 obč. zák. upravuje poměr mezi vlastníkem movité věci a tím, komu byla cizí věc dána do zástavy bez vlastníkova přivolení, netýká se však nároků vlastníkových proti tomu, kdo věc bez jeho přivolení zastavil, a to zejména nároku vlastníkova proti zástavci, aby mu obstaral věc zproštěnou zástavního nexa, a nároku na náhradu částky, kterou musil vlastník vynaložiti na vyplacení zástavy, a další škody.
(Rozh. ze dne 15. září 1938, Rv II 898/37.)
Františka Z., matka žalobkynina, byla vlastnicí 3% odškodňovacího státního dluhopisu za válečnou půjčku, znějícího na 2750 Kč nom. Uvedený dlužní úpis půjčila jeho vlastnice žalovanému souhlasíc s tím, aby jej mohl dáti do zástavy Marii L. za dluh žalovaného. V zástavě právě dotčené věřitelky jest onen dlužní úpis dosud, poněvadž žalovaný svůj dluh u ní ještě nezaplatil. Po úmrtí Františky Z. byla pozůstalost po ní podle odevzdací listiny odevzdána žalobkyni jako universální dědičce, která se bezvýminečně přihlásila k pozůstalosti. Domáhá se proto žalobkyně na žalovaném, aby byl uznán povinným vybaviti řečený dlužní úpis z ruční zástavy Marie L. tak, aby uvedený dlužní úpis žalobkyni vydala, a za tím účelem zaplatili Marii L. 1800 Kč, pro které žalovaný dal dlužní úpis do zástavy. Soud prvé stolice zamítl žaloby. Odvolací soud uznal podle žaloby.
Nejvyšši soud nevyhověl dovolání a uvedl v otázce, o niž tu jde, v důvodech:
Rozhodnutí sporu závisí v podstatě na právním posouzení věci (§ 503 č. 4 c. ř. s.). Nesporným bylo, že Františka Z., matka žalobkyně, byla vlastnicí 3% odškodňovacího státního dluhopisu za válečnou půjčku, který žalovaný podle zjištění nižších soudů obdržel od vlastnice výslovně jako půjčku, aby jej mohl za souhlasu Františky Z. dáti do zástavy. Žalovaný brání se proti žalobě universální dědičky Františky Z. námitkou, že zůstavitelka ještě před svým úmrtím pozbyla vlastnictví k spornému dluhopisu a že ho nabyla její sestra Marie Z., ježto Františka Z. jí nabídla řečený dluhopis do vlastnictví a ta zase uvedenou nabídku přijala. Ježto nabídka a přijetí staly se jen písemně, jde pouze o výklad nesporného obsahu korespondence. Nutno tu vycházeti z toho, že žalobkyně napsala Marii Z., že Františka Z. jí nabízí na její pohledávku půjčku 3750 Kč, kterou mu půjčila jako zástavu, takže by musila čekati, až by zemřela. Žalovaný oznámil Marii Z. dopisem ze dne 16. listopadu 1933, že jí Františka Z. dá svou válečnou půjčku deponovanou u žalovaného, že si však vyhrazuje k ní vlastnické právo, dokud žije, a že teprve po jejím úmrtí Marie Z. bude míti právo ji požadovati od žalovaného. Marie Z. konečně odpověděla dopisem žalovanému, že s tímto návrhem souhlasí. Z toho však jasně plyne, že Františka Z. za života nepozbyla vlastnictví k uvedené válečné půjčce, nýbrž si je vyhradila až do úmrtí. V projevech obsažených v korespondenci nelze spatřovati ani odevzdání prohlášením, ani přijetí dluhopisu Marií Z., ani poukaz zůstavitelčin řízený na žalovaného a jeho přijetí, aby dluhopis v určitou dobu po zaplacení dluhu touto zástavou zajištěného byl Marii Z. vydán. Nelze proto říci, že Františka Z. pozbyla a že Marie Z. nabyla vlastnictví k spornému cennému papíru. Tím padá však jediná podstatná námitka žalovaného proti žalobnímu nároku, žalovaný sám nenabyl věcného práva k řečené válečné půjčce a proto je povinen vrátiti ji universální dědičce dřívější vlastnice, a to jak podle ustanovení věcného práva, jejichž užití dovolatel požaduje, tak i podle ustanovení o půjčce (§ 973 obč. zák.).
K vývodům dovolatelovým se jen podotýká, že se žalovaný neprávem dovolává předpisu § 456 obč. zák., neboť toto ustanovení upravuje poměr mezi vlastníkem movité věci a osobou, které cizí věc bez přivolení vlastníkova byla dána do zástavy. Tímto předpisem nejsou však dotčeny nároky vlastníkovy proti tomu, kdo věc bez jeho přivolení zastavil, zejména nárok vlastníkův proti zástavci, aby mu byla opatřena věc prostá nexu zástavního, nárok na náhradu částky, kterou musil snad vynaložiti k vyplacení zástavy, a další škody. Ustanovení § 456 obč. zák. ostatně tu nemá místa již proto, že válečná půjčka podle zjištění nižších soudů byla žalovaným zastavena s přivolením vlastnice Františky Z. Nedůvodné jsou proto i vývody žalovaného o poctivosti Marie L. Nesprávné je tvrzení dovolatelovo, že nárok z titulu půjčky nebyl uplatněn; vždyť připouští sám, že toto tvrzení v žalobě bylo obsaženo. Ačkoliv žalobkyně později tvrdila, že žalovaný nabyl řečeného dluhopisu trestným činem, nemá to vlivu na posouzení věci, poněvadž vlastnice nabyvši podle svého tvrzení vědomost o zastavení dluhopisu ponechala jej dále žalovanému, a proto dluhopis mu nejméně od této doby byl půjčen. Třebaže nebyla určena doba jeho vrácení, byl žalovaný podle § 973 obč. zák. povinen neotáleti s užíváním věci a ji pokud možno brzo vrátiti. Není tu důvodu šetřiti v souzeném případě ustanovení § 904 obč. zák. Že by žalovaný ještě jiným způsobem než zaplace ním pohledávky Marie L. mohl dosáhnouti propuštění dluhopisu z ruční zástavy a že by žalobkyně tedy nemohla na něm žádati zaplacení tohoto dluhu u Marie L., nebylo namítáno a zejména nebylo v dovolacím řízení vytýkáno. Bezdůvodnému dovolání nebylo proto vyhověno.

Citace:

č. 17262. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 232-234.