NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

Č. 2606.

Dávka z přírůstku hodnoty (Slezsko): Tím, že část Slezska byla dočasně pod správou polských úřadů, nezaniklo právo příslušných samosprávných svazů v rep. čsl. na dávku z přírůstku hodnoty nemovitostí v době prozatímní správy na území onom převedených.
(Nález ze dne 5. září 1923 č. 14 800.) Věc: Siegfried K. v Českém Těšíně a Marie N. v Dol. Ž. proti zemské správní komisi v Opavě (zem. rada Kar. Hirth) o dávku z přírůstku hodnoty.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Prvý st-1 Siegfried K. smlouvou z 26. března 1920 prodal nemovitosti č. p. — v Bystřici, druhá st-lka Marie N. smlouvou z 24. února 1920 prodala nemovitosti v M.
Platebními rozkazy slezského zemského úřadu pro vyměřování dávky z přírůstku hodnoty z 5. září 1922 resp. 23. září 1922 byla jim vyměřena dávka z přírůstku hodnoty. Ve svých odvoláních oba namítali stejně, že v čas prodeje, to jest 26. března 1920, resp. 24. února 1920 území, v němž prodané nemovitosti leží, podléhalo výsosti státu polského, jemuž jedině prý příslušelo právo dávku z přírůstku hodnoty nemovitosti, jestli se v onu dobu předpisovala, vyměřiti a zaplacení její vymáhati a že okolnost, že území to později připadlo republice čsl., nemůže míti v zápětí dodatečnou povinnost st-lů zaplatiti dávku, k jejímuž vyměření oprávněn byl původní stát.
Zsv v Opavě nař. rozhodnutími odvolání ta zamítl se stejným odůvodněním, že st-lé neodvolávají se na žádný zákon neb nařízení, kterým by bylo zrušeno vybírání dávky z přírůstku hodnoty v území, kdy toto podléhalo zatímně cizí pravomoci, dále že neprokázali, že z převodu nemovitostí těch dávka byla vyměřena úřadem polským a že tudíž zemský úřad pro vyměřování dávky byl oprávněn a povinen dávku vyměřiti z převodu nemovitostí nacházejících se na území dočasně polským státem okupovaném a později trvale republice naší připadlém.
Stížností do těchto nař. rozhodnutí oběma st-li podané neshledal nss důvodnými.
Obě stížnosti zastávají názor, že území, na němž jsou převedené nemovitosti, podléhalo v době převodu nemovitostí těch pravomoci státu polského, a že, když tento stát dávku z přírůstku hodnoty nepředepsal a nevybral, pozdější navrácení území toho republice čsl. nemůže přivoditi dodatečnou povinnost prodávajících dávku zaplatiti, ježto zákonné předpisy o dávce z přírostu hodnoty nemovitostí pro území republiky čsl. nemohou míti zpětnou účinnost pro smlouvy uzavřené na území, kdy toto podléhalo cizí moci státní.
Názor tento nelze uznati správným.
Čelné mocnosti spojené a sdružené rozhodly, jak nss v jiném případě na základě úředních listin jemu ministerstvem zahraničí sdělených zjistil, dne 27. září 1919, že území, které tvořilo dne 1. dubna 1914 vévodství Těšínské, a v němž mělo býti provedeno hlasování obyvatelstva, bude vyklizeno vojskem čsl. i polským, že bude obsazeno vojskem čelných mocností a že bude dáno pod autoritu mezinárodní komise, povolané, aby zatímně zabezpečila nestrannou správu a organisovala plebiscit.
Dle čl. 3. zmíněného rozhodnutí spadá do kompetence mezinárodní komise, aby interpretovala sama moc, která jí byla svěřena a stanovila, do jaké míry ji bude sama vykonávati a do jaké ji ponechá v rukou dosavadních úřadů místních. Mezinárodní komise ujala se dnem 3. února 1920 vlády na Těšínsku, stanovila demarkační linii, a vydala předpisy, jimiž upravila správu obsazeného území.
Rozhodnutím daným v Těšíně dne 20. března 1920 upravila pak mezinárodní komise příslušnost prefekta východní části obsazeného území v záležitostech financí, pošt, železnic, vyhradila sobě pravomoc pro určité akty správní a ustanovila zejména, že žádná nová dávka nemůže býti zavedena bez rozhodnutí mezinárodní komise, dále pak, že dávky a daně dosud platné budou vybírány finančním ředitelstvím podle předpisů, jež až dosud byly zákonem.
Ježto mezinárodní komise žádného jiného rozhodnutí o vybírání veřejných dávek neučinila, nelze pochybovati o tom, že vůlí její bylo, aby tam všechny veřejné dávky, tedy i dávky autonomní vybírány byly dle zákonných předpisů, jež až do dne uvedeného rozhodnutí platily.
Pro bývalé rakouské Slezsko zavedena byla dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí zemským zákonem z 2. května 1923 č. 35 z. z. Zákon ten nebyl žádným pozdějším zákonem zrušen neb nahražen, zůstal tedy v platnosti v celém území plebiscitním také potom, když se mezinárodní komise ujala prozatímně vlády na Těšínsku a předpisy jeho platily také i pro převody nemovitostí, o něž v daném případě jde.
Povinnost k placení dávky z přírůstku hodnoty nemovitostí, které st-lé prodali, vznikla, jakmile převod nemovitostí těch ve smyslu uvedeného řádu dávkového nastal, a mohla dávka podle téhož řádu dávkového býti vyměřena a vybrána již za doby prozatímně vlády mezinárodní komise, orgánem touto komisi k tomu určeným.
Že se tak nestalo, st-lé přiznávají. Povinnost st-lů k dávce však nezanikla tím, že dávka nebyla v době, pokud trvala pravomoc mezinárodní komise nad oním územím, předepsána a vybrána, nýbrž trvala dále, pokud nebyla splněna a mohla zaniknouti jen promlčením dle předpisu shora uvedeného zákona o řádu dávkovém.
Když pak dne 28. července 1920 rada velvyslanců hlavních spojených a sdružených mocností ustanovila hranice svrchovanosti Polska a Československa nad bývalým knížectvím Těšínským a spojené a sdružené mocnosti rozhodly a prohlásily týmž dnem příslušnou svrchovanost Polska a svrchovanost Československa na územích ležících na jedné a druhé straně ustanovené hraniční linie, a když dne 10. srpna 1920 mezinárodní komise odevzdala státu čsl. ničím neomezenou pravomoc v území jemu přiřknutém, v němž, jak nesporno, jsou nemovitosti od st-lů prodané, přešla tím na stát čsl. zároveň ovšem i na veřejnoprávní svazy v něm pravomoc předepisovati a vybírati veřejné dávky, k jichž placení povinnost vznikla v době pravomoci mezinárodní komisi rozhodnutím čelných mocností dané podle zákonných předpisů tehdy platných a které až do odevzdání pravomoci v území přiřknutém státu čsl. nebyly předepsány a vybrány.
Z úvah těch plyne, že žal. úřad byl oprávněn, st-lům vyměřiti podle předpisů řádu dávkového z 2. května 1923 č. 35 z. z. dávku z přírůstku hodnoty nemovitostí, které byly prodány dne 26. března 1920 resp. dne 24. února 1920. Jeví se tudíž stížnosti obou st-lů, vytýkající jedině nedostatek zákonného podkladu pro předpis dávky, bezdůvodnými, pročež byly zamítnuty.

Citace:

č. 2943. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 1123-1124.