Č. 12181.

Učitelstvo: I. Za účinnosti zák. č. 104/26 Sb. nemá již platnosti předpis čl. X. zák. č. 251/22 Sb. o substitučních přídavcích učitelů veřejných škol národních. — II. Má učitel veřejné školy národní nárok na vedlejší platy i v době, dokud nebudou vydána nařízení, o nichž mluví § 41 učit. zák.? — III. Obratem »ustanoveným při několika školách« v čl. VI. zák. č. 251/1922 Sb. rozumí se nejen formelní ustanovení, nýbrž i skutečné konání služby na několika služebních místech.
(Nález ze dne 2. prosince 1935 č. 19878/35.) Prejudikatura: ad I. Boh. A 8973/31.
Věc: František V. ve V. (adv. Dr. Bedřich Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o substituční přídavek.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: V podání na mor. zšr-u z 8. června 1928 uvedl st-1, že je definitivním učitelem ad personam na něm. občan, škole chlapecké ve V. a je zkoušen pro 2. odbornou skupinu. Pro škol. rok 1927/1928 byl dekretem ošv-u v N. z 20. srpna 1927 přikázán zatímně k působení na něm. občan, škole chlapecké v M., kde zastupuje odb. učitele 3. odboru, ačkoli pro tento odbor není zkoušen. Poněvadž st-1 bydlí ve V., musí do svého nynějšího zatímního působiště dojížděti místní drahou. Tím vznikají náklady v částce 108 Kč měsíčně. St-1 proto žádá o náhradu těchto nákladů přiznáním substitučního přídavku podle čl. X. zák. č. 251/1922 Sb., poněvadž považuje se za postavena na roven učiteli obecné školy, nemajícímu zkoušky pro občan, školu, který při přikázání na občan, školu obdrží substituční přídavek podle čl. X. zák. č. 251/1922 Sb. za zvýšenou námahu, již mu působí příprava a nezvyklá služba.
Zšr v Brně výnosem z 25. listopadu 1929 žádosti st-lově nevyhověla, protože čl. X. zák. z 13. července 1922 č. 251 Sb. byl zrušen ustanovením § 46 zák. z 24. června 1926 č. 104 Sb. a nebyl nahrazen žádným novým předpisem. Ale i kdyby se tak nebylo stalo, nebyl by st-1 měl nároku na substituční přídavek podle čl. X. zák. č. 251/1922, protože byl z jedné občan, školy povolán k vyučování na jinou občan, školu v téže školní obci, kdežto dotyčný článek stanovil, že substituční přídavek přísluší učitelům všech kategorií definitivně nebo zatímně ustanoveným a povolaným na školu přespolní nebo v téže obci školní ze školy obecné na školu občanskou, aby tam dočasně zastupovali jiné učitele, kterýchžto předpokladů u st-le není. Náhradu denního jízdného nelze st-li povoliti pro nedostatek zák. podkladu.
V odvolání dovozoval st-1, že podle ustanovení § 27 v souvislosti s §em 41 učit. zák. č. 104/1926 Sb. zůstal předpis čl. X. zák. č. 251/1922 Sb. v účinnosti přes to, že v § 46 učit. zák. je uveden mezi předpisy zrušenými, dále, že předpisu čl. X. zák. č. 251/1922 Sb. o substitučních přídavcích jest na případ st-lův použiti obdobně v duchu a smyslu tohoto předpisu. St-1 uvedl také, že si je vědom, že nárok na náhradu výloh cesty k novému působišti nemůže opírati o určitý platný předpis, ale čas vynaložený na cesty na místo substituce nemůže podle zák. zůstati bez náhrady, a že jest proto na st-lův případ aplikovati ustanovení čl. VI. zák. č. 251/1922 Sb., jehož skutkové předpoklady jsou u st-le splněny. St-1 byl ve škol. roce 1927/1928 ustanoven na dvou školách, na jedné trvale, na druhé jako zastupující, ježto po dobu substituce nepřestal bytí definitivním učitelem ve svém trvalém služebním místě ve V. Vzdálenost mezi školami činí 3 km, tudíž více než zákonem stanovené minimum 1.5 km. Za cesty od školy ve V. ke škole v M. a zpět jest st-li čítati do učebního úvazku týdně 36 km, jež se podle čl. VI. zák. č. 251/1922 Sb. rovnají 9 týdenním hodinám vyučovacím. Ježto st-1 ve skutečnosti vyučoval 23 hodiny týdně, činil jeho tý- denní vyučovací výkon včetně oněch 9 hodin celkem 32 hodin, z čehož vyplývá nárok na odměnu za 8 hodin přespočetných. Konečná prosba zněla na přiznání substitučního přídavku 100 Kč měsíčně za 10 měsíců škol. roku 1928/1929 (recte 1927/28), a normální odměny za 8 přespočetných vyučovacích hodin týdně. — Min. školství nař. výnosem odvolání zamítlo z důvodů rozhodnutí zšr-y.
O stížnosti, podané na toto rozhodnutí, uvážil nss toto:
Stížnosti nebylo lze přisvědčiti, pokud se obrací proti názoru žal. úřadu, že podle ustanovení § 46 odst. 1 zák. č. 104/1926 Sb. nemá za účinnosti tohoto zákona již platnosti předpis čl. X. zák. č. 251/1922 Sb., a dovozuje opak z ustanovení §§ 41 a 27 téhož zák. Nss setrval na právním názoru, vysloveném již v nál. Boh. A 8973/1931, že předpis čl. X. odst. 1 zák. č. 251/1922 Sb. o substitučních přídavcích učitelů veřejných škol národních, zrušený předpisem § 46 odst. 1 zák. č. 104/1926 Sb., nebyl ani prozatímně zachován v platnosti §§ 41 a 27 zák. č. 104/1926 Sb. Co do odůvodnění tohoto právního názoru odkazuje se podle § 44 j. ř. na důvody cit. nál., k nimž slušelo jen připomenouti, že důsledky právního názoru v nálezu tom uvedeného, jichž se stížnost obává a jež mohou podle jejího názoru spočívati v tom, že by až do úpravy otázky nároku učitele veř. školy národní na vedlejší platy podle § 41 učit. zák. nárok takový učitelstvu vůbec nepříslušel, nemusí nastati vzhledem k ustanovení §§ 17 a 41 učit. zák. a tam provedené recepci předpisů, platných pro učitelstvo stát. škol středních.
Dále poukazuje stížnost na to, že st-1 teprve ve svém odvolání odůvodnil svůj nárok na zápočet doby ztrávené cestami do vyučovací povinnosti ustanovením čl. VI. zák. č. 251/1922 Sb., a dovozuje, že tudíž žal. úřad nemohl prostě odkázati na důvody úřadu první stolice, před níž tento důvod uplatněn nebyl a jímž se proto rozhodnutí první stolice nezabývalo. Je proto po názoru stížnosti nař. rozhodnutí procesně vadné.
Je sice pravda, že žal. úřad v nař. rozhodnutí výslovně nereagoval na onu část odvolání, v níž st-1 proti důvodu první stolice poukázal na ustanovení čl. VI. zák. č. 251/1922 Sb. jako onu normu, podle níž by mu mohla býti náhrada požadovaného cestovného povolena. Leč zamítl-li žal. úřad odvolání st-lovo v celku, uznal implicite odvolání to bezdůvodným i v tom, pokud se dovolává ustanovení čl. VI. zák. č. 251/1922 Sb. V tom pak, že žal. úřad nař. rozhodnutí po této stránce zvlášť neodůvodnil, neshledal nss v tomto případě vadu podstatnou, neboť st-1 se neomezil ve stížnosti pouze na uvedenou výtku vadnosti, nýbrž dovozuje, že předpisu čl. VI. zák. č. 251/1922 Sb. slušelo v daném případě použíti, poněvadž jsou tu splněny právní i skutkové předpoklady, v předpisu tom stanovené. Nebyla tedy zmíněnou vadou nař. rozhodnutí ztížena obrana práv st-lových před tímto soudem.
Nss nemohl však uznati správným názor st-lův, že skutkovou podstatu, vylíčenou st-lem ve stížnosti a shodně dříve již v instančním odvolání, lze subsumovati pod ustanovení čl. VI. zák. č. 251/1922 Sb.
Předpis tohoto čl. VI. zní: Učitelům všech kategorií ustanoveným při několika školách, umístěných v různých budovách, počítá se za každý kilometr cesty, kterou musí vykonati od školy, která jim byla ustanovena za hlavní působiště, do ostatních škol vzdálených od ní nejméně 1'5 km tam i zpět, týdně l/4 hodiny, a to jak do největší výměry hodin podle čl. V., tak do výměry hodin rozhodné pro velikost požitků podle §§ 5-7.
Předpis tento má zřejmě na mysli jen ty případy, kdy učitel podle disposice příslušného škol. úřadu působí současně na dvou nebo několika školách, umístěných v různých budovách, a je proto nucen přecházeti z jedné škol. budovy do druhé. Ztrátu času, s tímto přecházením spojenou, započítává cit. předpis do normální vyučovací povinnosti učitele a do výměry hodin, podle níž se určují služ. platy zvláštních učitelů náboženství, učitelek ženských ručních prací (domácích nauk) a učitelů vedlejších (§§ 5 až 7 cit. zák.), je-li splněn další skutkový předpoklad, totiž vzdálenost 1'5 km tam i zpět od škol. budovy, která je učiteli ustanovena za hlavní působiště.
Že obratem »ustanoveným při několika školách«, ve kterém patrně st-1 vidí oporu pro svůj výklad cit. předpisu, nesluší rozuměti jen formelní ustanovení na několika služ. místech, nýbrž i skutečné konání služby na těchto několika místech, plyne nejen ze zřejmé intence cit. předpisu, nýbrž i z toho, že se v onom předpisu mluví o hlavním »působišti«, tedy užívá se obratu nasvědčujícího tomu, že zákon má tu na mysli skutečný výkon služby. Tento výklad podporuje také obsah jak prov. předpisů k zák. č. 251/1922 Sb., vydaných vlád. nař. z 8. března 1923 č. 52 Sb., kde se v § 3 k čl. VI. cit. zák. mluví o učitelích »pověřených vyučováním na několika školách«, tak i důvodové zprávy k vlád. návrhu cit. zák. (tisk poslan. sněm. N. S. z r. 1922, I. vol. období, 5. zasedání, č. 3774). V odůvodnění k čl. VI. vlád. návrhu se totiž praví: »Ježto tam, kde pro velikou vzdálenost škol, pro něž jest učitel společně ustanoven, nelze vyměřiti týdně většího počtu hodin, nízká míra týdenní vyučovací povinnosti je bez viny učitelovy, pamatuje se v zákoně na případné zvýšení této míry příslušným započítáváním nutných cest.«
V daném případě nepůsobil st-1 v době, o niž jde, současně na dvou školách, nýbrž podle vlastního svého tvrzení i podle obsahu správních spisů pouze na něm. občan, škole chlapecké v M., kamž, jak tvrdí, dojížděl ze svého bydliště ve V. Okolnost, že st-1 i po služ. přikázání na občan, školu v M. podržel své definitivní služ. místo na občanské škole ve V., je pro nárok podíle cit. čl. VI. nerozhodnou, kdyžtě st-1 na této škole ve V. po dobu svého přidělení na občan, školu v M. nepůsobil. Nelze proto uznati, že žal. úřad rozhodl nezákonně, neuznal-li, že ani předpis čl. VI. zák. č. 251/1922 Sb. neposkytuje žádné opory pro st-lem uplatňovaný nárok na náhradu výloh cesty z V. ke škole v M. ve formě zápočtu doby, určené podle vzdálenosti od občan, školy ve V. k občan, škole v M., do počtu hodin vyučovacích na základě klíče stanoveného v onom předpisu.

Citace:

č. 12181. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/2, s. 632-636.