NPD documents search: Boh. adm., 14 (1932), sv. 1

Č. 9836.

Mimořádná opatření poválečná: * Dávka z katastrálního výnosu půdy podle § 6 opatření Stálého výboru Národního shromáždění republiky čsl. č. 494/20 promlčuje se v 5 létech; do této lhůty nevčítají se léta 1921 a 1922.
(Nález ze dne 20. dubna 1932 č. 6281.)
Prejudikatura: srov. Boh. F 4439/28.
Věc: Gejza P. v M. proti finančnímu ředitelství v Košicích (exposituře pro přímé daně v Prešově) o dávku k úhradě cen mlýnských výrobků.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Podle výpisu z exekučního výkazu na dávku z katastrálního výnosu půdy z 11. července 1927 dluhuje st-l na zmíněné dávce 3711 Kč a úroky do 11. července 1927 1886 98 Kč. Podáním de pres. 11. července 1927 odvolal se st-l proti vymáhání této dlužné dávky, namítaje, že vymáhání této dávky za rok 1921 nyní v měsíci červenci 1927 již není možné, ježto dávka ta se již promlčela, poněvadž přímé daně se promlčují ve 3 letech, poplatky a pod. v 5 letech a poněvadž od r. 1921 uplynulo 6 1/2 roku, aniž promlčecí lhůta byla přerušena.
Nař. rozhodnutím bylo odvolání toto zamítnuto z následujících důvodů: Podle ustanovení § 37 zák. čl. LIII:1912 je promlčecí lhůta u daní a dávek 5 roků. Promlčecí lhůtu upravuje nař. býv. min. pro Slov. z 25. listopadu 1919 č. 8428 prez., zák. č. 685/20, jímž se prodlužuje platnost zák. č. 446/19 do konce r. 1920, a zák. č. 389/22 se prodlužuje do r. 1922. Všecky tyto zákony vztahují se ohledně promlčecí doby nejen na vymáhání, nýbrž i na vyměření daní a dávek. Válečný stav byl vyhláškou min. fin. č. 317/22 vyhlášen za skončený dnem 31. října 1922. Ve smyslu ustanovení bodu 6 vl. nař. č. 541/20 vyměřují dávku z katastrálního výnosu půdy berní úřady nebo notáři. Je proto mylné, že promlčecí lhůta vypršela před doručením upomínky, ježto běží teprve od 31. října 1922 a je pětiletá.
Do tohoto rozhodnutí je podána stížnost, o níž uvažoval nss takto:
Povinnost k placení dávky z katastrálního výnosu půdy stanovena byla §em 6 opatřením Stál. výboru Nár. shrom. republiky Čsl. č. 494/20, — Č. 9836 —
jímž byla stanovena její výše, subjekt k placení povinný a její splatnost, kdežto bližší předpisy byly vyhraženy prov. nař. Tyto bližší předpisy pak byly vydány vl. nař. č. 541/20, v jehož bodě 8. určeny byly úřady, které jsou k předepsání dávky povolány, a postup instanční, kdežto v bodě 9. bylo stanoveno, že o vybírání a vymáhání dávky . . ., a o úrocích z prodlení platí pro dávku z katastrálního výnosu půdy obdobně předpisy platné pro daň pozemkovou. Ježto pak k předpisům o vybírání a vymáhání daní patří i předpisy o promlčení předpisu, resp. o promlčení vymáhání daní, plyne z cit. předpisů, že na základě zákonného zmocnění (§ 6 posl. odst. opatření Stál. výboru č. 494/20) byly odstavcem 9. vl. nař. č. 541/20 na dávku z katastrálního výnosu půdy vztaženy obdobně předpisy o promlčení daně pozemkové. Stížnost je tedy na omylu, namítá-li, že pro promlčení dávky z katastrálního výnosu půdy žádný předpis neexistuje.
Pro promlčení přímých i nepřímých daní, jakož i požadavků a dávek, které jest vybírati na způsob daní přímých, stanovil pak § 85 zák. čl. XI:1909 ve znění § 37 zák. čl. LIII:1912 promlčecí lhůtu 5letou a sice jak pro vyměření daní, resp. dávek (§ 37 č. 1), tak i pro vymáhání (zajištění) jich (§ 37 č. 2 cit. zák. čl.). Namítá-li tedy stížnost, že před platností nynějšího zákona o přímých daních na Slov. platila u přímých daní promlčecí lhůta 3 léta, není námitka tato důvodná.
Jde tedy ještě o to, zda stanovená promlčecí lhůta 5 let uplynula dříve, než sporná dávka od st-le byla vymáhána. Stížnost v tomto směru namítá, 1. že vyhláška min. fin. č. 317/22, kterou podle § 12 nař. min. fin. z 23. dubna 1917 č. 179 ř. z. prohlášen byl válečný stav ve smyslu výminečných opatření práva poplatkového za skončený, se na Slov. vůbec nevztahuje, 2. že zák. č. 446/19 nemůže vůbec na st-le býti použito, ježto prý se zákon ten vztahuje jen na daně a dávky, u kterých promlčecí lhůta v den vyhlášení jeho začala běžeti a ježto jím promlčecí lhůta byla z důvodu války prodloužena do konce r. 1919, kdežto v daném případě se promlčecí lhůta započala teprve v r. 1921, 3. že ani zák. č. 389/22 nelze na st-le upotřebiti, poněvadž zákon tento rozšiřuje platnost zák. č. 446/19 i na roky 1921 a 1922, kdežto daný případ pod zákon 446/19 vůbec nespadá.
O těchto námitkách uvážil nss:
Předpisy zák. z 24. července 1919 č. 446 Sb. týkaly se nezapočítatelnosti let 1914—1919 do promlčecích lhůt pro vyměření a vymáhání daní a dávek jen podle předpisů býv. Rakouska, a nebylo jimi nic měněno na dotyčných předpisech býv. státu uherského. Na Slovensku stanoveno bylo teprve nařízením min. pro Slov. z 25. listopadu 1919 č. 172/1919/8428 prez. na základě § 14 zák. č. 64/18 a na základě zák. z 24. července 1919 č. 446 Sb., že do promlčecích lhůt ve smyslu uher. fin. zákonů dosud na Slov. platných se nepočítají roky 1914—1919. Ustanovení to platilo jak pro přímé daně, tak i pro všechny jiné státní a jim na roveň postavené dávky, jejichž promlčení dlužno posuzovati podle uher. zákonů. Nezapočtení roků 1914—1919 do lhůt promlčecích má platnost ve všech případech, ve kterých promlčení nenastalo ještě
Bohuslav, Nálezy správní XIV. 38 v den 1. srpna 1914. To znamená, že ve všech případech, ve kterých v den 1. srpna 1914 promlčecí lhůta ještě neuběhla, se léta 1914—1919 do promlčecích lhůt nepočítají, a že se tedy po tato léta promlčení staví. Zákonem z 22. prosince 1920 č. 685 Sb. byla však platnost nejen zák. z 24. července 1919 č. 446 Sb., nýbrž i platnost nař. min. pro Slov. z 25. listopadu 1919 č. 8428 prez. rozšířena na rok 1920 a bylo vysloveno, že v § 1 odst. 1 a 3 cit. zák., resp. nařízení se nahražuje rok »1919« rokem 1920.
Dalším zákonem 389/22 byla konečně platnost nejen zák. č. 446/19, nýbrž i platnost nař. min. pro Slov. z 25. listopadu 1919 č. 8428 prez., prodloužená zákonem č. 685/20, dále zák. z 21. prosince 1921 č. 480 Sb., rozšířena na léta 1921 a 1922. Těmito zákonnými normami dostalo se tedy nařízení ministra pro Slov. z 25. listopadu 1919 č. 8428 prez. toho obsahu, že se do promlčecích lhůt ve smyslu uher. fin. zákonů dosud na Slov. platných nepočítají roky 1914—1922. Pak ovšem je zcela irelevantní, jaké důsledky dovozuje st-l přímo ze zákona č. 446/19 a nemusil se nss ani zabývati otázkou, zda st-l zákon č. 446/19 vykládá správně či nikoli, ježto nař. rozhodnutí opřeno jest i o nař. min. pro Slov. z 25. listopadu 1919 č. 8428 prez., jehož platnost zákony 685/20 a 389/22 byla rozšířena na roky 1920—1922. Že by pak podle těchto předpisů léta 1914—1922 do promlčecí lhůty bylo nutno započítávati, ani stížnost sama netvrdí. Jsou tedy námitky ad 2. a 3. bezdůvodné. Zůstává-li pak nař. rozhodnutí opřeno o předpisy nař. min. pro Slov. z 25. listopadu 1919 č. 8428 prez. a o předpisy zák. č. 685/20 a 389/22, nemusil se nss zabývati námitkou ad 1., ježto i v tom případě, že stížnost má v tomto bodě pravdu, by nař. rozhodnutí nemohlo býti zrušeno, poněvadž zůstává opřeno o předpisy výše uvedené.

Citace:

č. 9836. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 788-790.