Č. 833.

Bursovní věci: * I. Neznalost a mylný výklad trestních předpisů (error juris poenalis) o obchodu s cizími valutami nemůže přestupek omluviti. Jiný omyl, není-li pachatelem zaviněn, omlouvá i delikt kulposní, i když se omyl týká existence nějakého poměru právního. — II. * Nařízení min. vnitra ze dne 23. října 1917 č. 413 ř. z., kterým se stanoví jednoroční lhůta promlčecí pro stihání trestných činů proti nařízením, vydaným dle zák. z 24. července 1917 č. 307 ř. z., zakládá se na tomto zákoně a je tedy platné. — * III. Nařízením z 28. listopadu 1919 č. 644 sb. z. a n. jest pod trestem zakázán i každý jednotlivý prodej a každá jednotlivá koupě cizozemských valut, není-li jednou ze smluvních stran banka, ústav nebo firma k obchodům s cizími valutami oprávněná. — * IV. Přestupek ustanovení o obchodu s cizími valutami, spáchaný dříve, než nařízení ze dne 28. listopadu 1919 č. 644 sb. z. a n. počalo působiti, lze za působnosti tohoto nařízení stíhati jen potud, pokud spáchaný čin jest dle tohoto nařízení trestný, a jen těmi tresty, které stanoví toto nařízení.
(Nález ze dne 9. května 1921 č. 5351.)
Prejudikatura: k I. nál. č. 265.
Věc: Zdenko F. a společníci (adv. Dr. Rudolf Glück, Dr. Josef Josífko. Dr. Hynek Stolz a Dr. Ludv. Roubíček z Prahy) proti zemské správě politické v Praze stran trestního nálezu.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se, pokud jde o Josefa L. a Ferdinanda P., pro vady řízení: pokud jde o Bohumila V. a v příčině trestu uloženého Karolíně W. a Josefu D., pro nezákonnost; jinak se stížnost posléze jmenovaného stěžovatele zamítá jako bezdůvodná; rovněž jako bezdůvodné zamítají se stížnosti Zdenka F. a Jindřicha G.
Důvody: Předmětem stížností jest rozhodnutí zemské správy politické, kterým byly potvrzeny trestní nálezy magistrátu hlav. města Prahy ze dne 28. dubna, pokud se týče ze dne 19. května 1920. Ve všech případech odsouzeni byli stěžovatelé k různým trestům proto, že kupovali, pokud se týče prodávali cizozemská platidla.
I. Poněvadž tresty ukládati lze jen na základě zákona (§ 111 odst. 2 úst. listiny), musil nejvyšší správní soud, maje zkoušeti zákonnost naříkaných rozhodnutí po různých stránkách stížnostmi relevovaných, především si ujasniti, podle kterého zákona trestního sluší naříkané rozhodnutí posuzovati. Ježto pak trest lze »na základě zákona« jen tehdy uložiti, když a pokud zákon stanoví, že trestáno býti má, je možno ukládati trest jen tehdy a potud, když a pokud předpis trest normující má vskutku moc zákona. Na základě zákona, který pozbyl své normativné síly, nelze trestův ukládati. Z toho plyne, že trest může býti uložen jediné podle zákona, který v době, kdy trest se ukládá, platí a působí. V době, kdy trestní nálezy, o které jde, byly vydány, t. j. dne 28. dubna a 19. května 1920, byl obchod s cizozemskými platidly upraven nařízením vládním ze dne 28. listopadu 1919 čís. 644 sb. z. a n., jež na podkladu zákona ze dne 24. července 1917 č. 307 ř. z. stanoví meze. ve kterých obchody s cizozemskými platidly jsou dovoleny (§ 3), a prohlašuje zároveň překročení těchto mezí za čin trestný, určujíc způsob a tresty, kterými přestupky norem v nařízení daných mají se stíhati. Nabyloť nařízení toto dle svého § 23 a dle vyhlášky min. fin. ze dne 7. dubna 1920 čís. 240 sb. z. a n. účinnosti dnem 26. dubna 1920. Počínajíc tímto dnem lze tedy »obchod« s cizozemskými platidly »na základě zákona« stíhati tresty jen potud, pokud obchod takový zakládá dle nařízení z 28. listopadu 1919 č. 644 sb. z. a n. čin trestný, a lze jej stíhati jen oněmi tresty, které v tomto nařízení jsou stanoveny.
Nařízení z 28. listopadu 1919 není ovšem prvou normou, která obchod s cizozemskými platidly pod trestními sankcemi obmezuje. Jest jen jedním článkem v časové řadě obmezujících předpisů, kterými stát postupně snažil se obchod s cizozemskými valutami regulovati způsobem jednou přísnějším, podruhé mírnějším.
Citované nařízení zahajuje »částečné uvolnění obchodu s cizími platidly«, navazujíc na přísnější předpisy starší, obsažené v nař. min. fin. z 18. června 1918 č. 223 ř. z., jež bylo z části změněno nařízením min. fin. ze dne 30. ledna 1919 č. 47 sb. z. a n.
Obchod s cizozemskými platidly byl dle těchto předpisů zásadně zakázán již dříve, nežli nařízení z 28. listopadu 1919 č. 644 sb. z. a n. počalo působiti, a zůstal zakázán i podle tohoto nařízení. Byly jen poněkud rozšířeny meze, ve kterých obchod takový se dovoluje, a zmírněny tresty, kterými překročení těchto mezí se stíhá.
Uvolnivši obmezivé předpisy zúžilo řečené nařízení sféru obchodů zakázaných, takže některé z obchodů dříve zakázaných staly se nyní obchody dovolenými. Stíhajíc však tresty toliko ony obchody, které nadále zůstaly zakázanými, dalo nařízení toto zřetelně na jevo, že obchody nyní dovolené za trestné činy pokládati nechce, a není tedy již možno »na základě zákona« tresty za ně ukládati, třebas uskutečnily se v době, kdy ještě byly zapovězeny. Pokud však obchody uskutečněné za působnosti nařízení z 18. června 1918 č. 223 ř. z. byly dle tohoto nařízení zakázány a také dle nařízení z 28. listopadu 1919 zakázány zůstaly, nelze vzhledem k časové a vnitřní souvislosti obou nařízení za to míti, že nařízení posléz dotčené, jehož jediným účelem jest obchod s cizozemskými platidly jen poněkud uvolniti, chtělo zbaviti trestních následků činy již před účinností jeho spáchané a dle obou nařízení trestné, dosud však nepotrestané. Mohou tudíž činy tyto »na základě zákona« býti stíhány tresty i za působnosti nařízení z 28. listopadu 1919, arci jen oněmi tresty, které toto nařízení stanoví, neboť tresty jiné postrádaly by již základu zákonného. Trestů těchto dlužno tím spíše použíti, ježto vesměs jsou stanoveny mírněji, takže zásada vyslovená v čl. IX. vyhl. patentu k ob. zák. trestnímu ze dne 27. května 1852 č. 117 ř. z. ani v úvahu nepřichází. Zaujav toto zásadní stanovisko, musil se soud zabývati, pokud je toho pro řešení sporu zapotřebí, otázkou, které skutkové podstaty jsou trestným činem podle červnového nařízení z r. 1918 a zůstaly jím i podle listopadového nařízení z r. 1919.
II. Dle §§ 2 a 13, odst. 2 nař. z r. 1918 bylo vůbec zakázáno a trestno cizozemská platidla kupovati, prodávati, směňovati, zápůjčkou získávati, do zástavy a zápůjčkou dávati. Ze zákazu byla taková právní jednání vyňata jen potud, pokud byla uzavírána s firmami náležejícími k devisové centrále, pokud se týče s komisionáři těchto firem (§ 3).
Dle § 3 nařízení z r. 1919 jest zakázán »obchod« s cizozemskými platidly, při němž není jednou ze smluvních stran banka, ústav neb firma k těmto obchodům oprávněná. Oprávněné banky, ústavy a firmy jsou dle § 2 zemské a všecky akciové banky, které mají své sídlo v Československé republice a akciový kapitál nejméně 10 000 000 K, pokud nebyly ministrem financí z práva toho vyloučeny, jakož i jiné banky, peněžní ústavy a firmy, jimž ministr dovolil obchody takové prováděti.
Co rozumí se obchodem s cizozemskými platidly, vysvítá z ustanovení § 2, odst. 2 ve spojení s odst. 1. Obchodem jest dle tohoto ustanovení: řečená platidla »kupovati«, směňovati, v zástavu bráti, půjčkou neb na úvěr získávati. Zakazuje-li pak § 3, odst. 2 »každý« (ze zákazu nevyňatý) »obchod s cizozemskými platidly«, nemůže býti pochybnosti, že spadají sem právní jednání v § 2, odst. 1 vyjmenovaná, tedy zejména též prodej a koupě cizozemských platidel.
Dle § 2, odst. 2 jest trestným činem přestoupení všech ustanovení tohoto nařízení. Vypočítávají-li se v §u tomto »jmenovitě« pokoutní obchody s cizozemskými valutami, takové obchody zaměstnanců bank na vlastní vrub, aneb obejití tohoto nařízení zneužitím poštovní dopravy, není tím řečeno, že jen tyto činy trestu podléhají, neboť jest zřejmo, že jsou to pouze příklady, ze souhrnu »přestupků všech ustanovení« jen proto »jmenovitě« uvedené, poněvadž podle mínění zákonodárce zasluhují zvláštní pozornosti úřadů, nebo proto, aby čeleno bylo pochybnostem, které by snad při výkladu mohly vzejíti.
Jak dle nařízení z r. 1918, tak dle nařízení z r. 1919 jest tedy zakázáno — a to pod trestními sankcemi — cizozemská platidla kupovati nebo prodávati, neuzavírá-li se toto právní jednání s privilegovaným kompaciscentem.
Rozdíl jest v tom, že k těmto privilegovaným kompaciscentům počítaly se dle nařízení z r. 1918 jen firmy náležející k devisové centrále a jejich komisionáři, dle nařízení z r. 1919 však kromě bankovního úřadu ministerstva financí (§ 1) banky v § 2, odst. prvém generelně uvedené nebo ministrem financí dle § 2, odst. 2 zvláště zmocněné.
Dle toho, co svrchu (ad I.) bylo vyloženo, sluší tedy za účinnosti nařízení z r. 1919 stíhati i jednotlivou koupi a jednotlivý prodej cizozemských platidel, uzavřené za platnosti nařízení z r. 1918. Trestnost arci nenastává, když tato právní jednání byla uzavřena s kompaciscentem buďsi podle nařízení z roku 1918, buďsi podle nařízení z roku 1919 privilegovaným (tedy na př. s bankou s akciovým kapitálem 10 000 000 Kč, třeba k devisové ústředně nenáležela).
III. Poněvadž většina stěžovatelů brání se námitkou omylu, musil soud zabývati se otázkou, do jaké míry jest omyl s to, aby vyloučil trestnost spáchaného deliktu.
Ježto neznalost trestního zákona a, což jest jedno a totéž, mylný výklad trestního zákona samozřejmě nikoho neomlouvá (srv. § 3 ob. trest. zákona), nemůže se pachatel účinně hájiti námitkou, že spáchaný čin nepokládal za zakázaný. Nemá tedy pro otázku trestnosti významu, domníval-li se pachatel, že trestu podléhají jen obchody, uzavřené v zištném úmyslu, nebo obchody, jimiž konkrétní státní zájem byl poškozen, nebo jen obchody po živnostensku provozované, nebo jinak kvalifikované (na př. pokoutní), nebo že z trestnosti vyňat jest prodej valut získaných prací nebo valut získaných v cizozemsku, nebo že exkulpuje účel, za kterým cizí valuty byly prodány nebo koupeny.
Netýká-li se však omyl normy trestní a jejího výkladu, nýbrž týká-li se momentů jiných a znemožňuje-li pachateli poznání, že čin jeho jest oním činem, který zákon trestem stíhá, není zásadně možno čin takový pachateli jako delikt přičítati (nález z 10. prosince 1919 č. 6565, Boh. č. 265). leda že by snad norma trestní mířila také proti činům spáchaným v omylu vůbec, zejména — jako při deliktech kulposních — proti činům spáchaným v omylu zaviněném. Vyjímaje tyto případy omlouvá dle toho též omyl v posouzení otázek právních, zejména omyl, který se týká bytí či nebytí konkrétních právních poměrů, jež určitou skutkovou podstatu kvalifikuje na deliktní, a náleží tudíž s hlediska subsumpce činu pod normu trestní k jeho podstatě skutkové.
Použije-li se těchto zásad na trestní činy proti předpisům o obchodu s cizími valutami, je zřejmo, že neexkulpuje prodatele cizích valut mylné domnění, že kterýkoli bankéř neb směnárník jest oprávněn cizí valuty kupovati. Jdeť stejně jako v příkladech svrchu uvedených o mylný výklad normy trestní a neznalost normy trestní nebo mylný výklad její nikoho neomlouvá.
Byl-li však na př. prodatel cizích valut v omylu, maje za to, že určitá osoba neb firma, jíž valuty prodal neb od níž je koupil, náleží ke kruhu oněch privilegovaných kompaciscentů, na př. (za účinnosti nařízení z r. 1918) že náleží k devisové ústředně nebo jest komisionářem firmy k ústředně náležející, nebo (za účinnosti nařízení z r. 1919) že banka má hlavní sídlo v republice československé a že její akciový kapitál činí aspoň 10 000 000 Kč, nebo že se jí dostalo ministrem financí zvláštního zmocnění, nebo domníval-li se kupec cizích valut (za účinnosti nařízení z r. 1918), že zmocnění k nákupu cizích valut, jehož se mu od devisové ústředny dostalo, zakládá mezi ním a ústřednou poměr právní, který jej činí kompaciscentem privilegovaným a ke koupi valut jej opravňuje, jde vesměs o omyly rázu skutkového, které mohou býti s to, aby přičítatelnost deliktu vyloučily, třebas omyl týkal se právních otázek, jako »náležitosti k devisové ústředně«, existence poměru komisionářského a pod. Dlužno však míti na zřeteli, že nařízení o obchodu s cizozemskými platidly zakazujíce zásadně, a to pod trestními sankcemi obchod s platidly těmito, a dovolujíce jej toliko určitým privilegovaným kompaciscentům, pokud se týče s těmito privilegovanými kompaciscenty, požadují od každého, kdo chce transakce s cizími platidly prováděti, aby jednal s náležitou obezřelostí.
Nemá-li úmysl zákonodárcův a účel normy býti zmařen, nutno vyložiti ji v ten rozum, že trestným jest objektivně nedovolený čin, byť vůle pachatelova ke spáchání deliktu nesměřovala, jen když lze mu klásti za vinu že ocitl se v omylu co do privilegovaného postavení konkrétního kompaciscenta, opomenuv šetřiti náležité opatrnosti. Povinná opatrnost nesahá ovšem tak daleko, že by ukládala naprosto spolehlivá šetření o tom, zdali určitá firma neb osoba vskutku k privilegovanému kruhu přináleží, pokud se týče, zdali zmocnění jemu udělené vskutku založilo oprávnění s cizími valutami obchodovati. Postačí opatrnost normální, kteréž jest učiněno zadost, když informace byly získány na místech, od nichž lze důvodně spolehlivou informaci očekávati, pokud se týče, když zmocnění bylo vysloveno orgány, o nichž lze důvodně za to míti, že právní dosah svých projevů musí znáti. Šetřil-li pachatel zakázaného činu opatrnosti takové, nelze mu klásti za vinu, že se ocitl v omylu a sluší omylu jeho přiznati význam omluvný.
IV. Někteří ze stěžovatelů brání se námitkou promlčení spáchaných deliktů a proti náhledu žalovaného úřadu (že lhůta promlčecí stanovena jest nařízením z 23. října 1917 č. 413 ř. z. dobou jednoho roku) popírají platnost tohoto nařízení. Bylo proto třeba zabývati se touto otázkou.
Nařízení z 3. dubna 1855 č. 61 ř. z. stanoví ovšem v § 4, že od trestního stíhání deliktů náležejících před politické úřady, jest upustiti, uplynuly-li tři měsíce od spáchání přestupku, aniž o tom zavedeno bylo řízení. Avšak toto ustanovení obsahuje výhradu, pokud zvláštními zákony pro jednotlivé přestupky není stanovena úchylka; má tedy povahu předpisu subsidiárního, jenž platí právě jen pokud není o jednotlivých přestupcích ustanovení zvláštního. Jest pravda, že uvedený § 4 nař. z r. 1855 mluví o úchylkách stanovených zákonem, kdežto pro trestní skutky proti předpisům vydaným na základě zákona z 24. července 1917 č. 307 ř. z. byla promlčecí lhůta jednoho roku, tedy jiná než tříměsíční, stanovena nařízením z 23. října 1917 č. 413 ř. z. Leč nařízení toto jest opřeno zmocněním, které bylo vládě uděleno zákonem ze dne 24. července 1917 č. 307 ř. z. a dle kterého jest vláda oprávněna, aby po dobu mimořádných poměrů válkou způsobených činila nařízením nutná opatření na podporu a opětné pozdvižení života hospodářského, na obranu proti hospodářským škodám i za účelem zásobení obyvatelstva prostředky výživy a jinými předměty potřeby. Toto široké zmocnění opravňovalo vládu i k tomu, aby vydávala předpisy trestní, jak ustanovení § 2 cit. zák. zřejmě předpokládá.
Byla-li však vláda takto zmocněna vydávati v mezích onoho zákona předpisy trestní a stanoviti tak nové přestupky policejní, nelze z tohoto zmocnění vylučovati také zvláštní ustanovení o lhůtách promlčecích, jaké právě má na mysli § 4 nař. z r. 1855. Tomu nebrání zejména ani § 2 zák. z 24. července 1917 obmezující vládu jen potud, že určuje kompetenci trestní jakož i druhy a nejvyšší hranici trestů, které v nařízeních vládou vydaných smějí býti stanoveny.
Majíc oporu v tomto zmocnění zákonném, byla tedy vláda oprávněna vydati i nařízení ze dne 23. října 1917 č. 413, kterým stanoví se pro stíhání trestných činů proti předpisům dle zákona z 24. července 1917 č. 307 ř. z. promlčecí lhůta, odchylně od zásady zákonné, dobou jednoho roku. Bylo tedy nutno nařízení ze dne 23. října 1917 č. 413 ř. z. uznati za nařízení platné.
S těchto zásadních hledisek, jež pod č. I—IV byla vytčena, pohlížel nejvyšší správní soud na jednotlivé případy, jež byly soudu k přezkoumání předloženy, obmezuje se ovšem v každém případě po rozumu § 18 zák. o správ. soudě na body stížné v jedné každé stížnosti formulované. — — — — — — — 1

Další obšírné odůvodnění vynecháváme, abychom ušetřili místa. Není všeobecně nijak zajímavé.

Citace:

č. 833. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 518-523.