Č. 928.

Pozemková reforma: * Byla-li stanovena pro splnění podmínek připojených ke schválení prodeje části zabraného statku určitá lhůta, jest tím podmínkám oněm vtisknut ráz výminky resolutivní, která má v zápětí, že povolení sama sebou uhasíná, když lhůta bezvýsledně uplynula. Vyslovení tohoto důsledku úřadem není tedy odvoláním prvotního schválení, nýbrž jenom odvozením právních účinků z něho plynoucích.
(Nález ze dne 7. září 1921 č. 11082.)
Věc: Družstvo G. B., sp. s r. o. v L. (adv. Dr. Kócher z Litoměřic) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze o prohlášení souhlasu s koupí pozemků za uhaslý.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dne — podalo stěžující si družstvo společně s vlastníkem k státnímu pozemkovému úřadu v Praze žádost o schválení prodeje pozemků č. kat v L. od deskového statku V. Ú. k účelům stavebním.
Státní úřad pozemkový udělil výnosem z — zásadní souhlas s prodejem tím za určitých předpokladů ve výnosu pod 1 až 4 výslovně citovaných, mezi nimi zejména:
1. že splněny budou veškery podmínky stanovené v instrukci pozemkového úřadu č ... (z nichž první jest, že povolení k prodeji dáno býti má zásadně jen těm stavebním družstvům, kterým ministerstvo sociální péče přiznalo po rozumu zákona ze dne 22. prosince 1910 č. 242 ř. z., resp. z 20. února 1919 č. 98 sb. z. a n. a čl. 30 stanov, ráz obecné prospěšnosti) a
4. že smlouva doplněná doklady příslušnými bude státnímu úřadu pozemkovému předložena do 31. července 1920.
Dne 29. září 1920 urgovalo stěžující si družstvo vydání povolení k prodeji zmíněných pozemků, tvrdíc, že žádalo o povolení to jen s hlediska § 1 zák. ze dne 9. listopadu 1918 č. 32 sb. z. a n., takže nebyl úřad pozemkový oprávněn žádost posuzovati s hlediska pozemkové reformy, že v tom smyslu žalovanému úřadu zvláštní deputace věc vyložila, a že jí bylo slíbeno rozhodnutí.
Na to vydal státní úřad pozemkový naříkané rozhodnutí, kterým prohlásil zásadní souhlas udělený pod č. ... za neplatný, ježto nebyly splněny podmínky instrukce č. ..., neboť žádající družstvo nepostaralo se o to, aby mu ministerstvem sociální péče přiznán byl ráz obecné prospěšnosti dle zákona z 22. prosince 1910 č. 242 ř. z.
Rozhoduje o stížnosti do tohoto rozhodnutí pro vadnost řízení a nezákonnost podané, uvažoval nejvyšší správní soud takto:
Správně podotýká stížnost, že stavební družstvo nabylo ze zásadního povolení vydaného žalovaným úřadem dne... určitých práv, zejména práva, že povolení platí pro případ, budou-li splněny podmínky instrukce č. ..., přehlíží však, že tím nejsou podmínky stanovené vyčerpány. Zmíněné »získané právo« bylo dle výslovného znění onoho zásadního povolení vázáno dále také na podmínku (č. 4), že smlouva trhová, doplněná předepsanými doklady, bude úřadu pozemkovému předložena do 31. července 1920. Tímto stanovením přesné lhůty pro splnění podmínek k zásadnímu schválení prodeje připojených byl podmínkám těm vtisknut ráz výminky resolutivní, která má v zápětí, že povolení samo sebou uhasíná, jakmile lhůta bezvýsledně uplynula. Když tedy stěžující si družstvo žádané doklady v dané lhůtě nepředložilo a také ani nežádalo za prodloužení lhůty té, byl žalovaný úřad po bezvýsledném uplynutí jejím oprávněn vysloviti, že výminka pravoplatně uložená nebyla splněna a že následkem toho dané povolení zaniklo. Vyslovení tohoto důsledku úřadem není tedy odvoláním prvotního schválení, nýbrž jenom odvozením právních účinků z něho plynoucích.
Tvrdí-li se ve stížnosti, že žalovaný úřad vzhledem k tomu, že stěžující si družstvo má stále ještě možnost opatřiti si prohlášení ministerstva sociální péče o svém rázu obecné prospěšnosti a splniti tak podmínku vyžadovanou, neměl povolení udělené »odvolati«, nýbrž stěžovatele vyzvati, aby do určité lhůty podal průkaz, že mu charakter obecné prospěšnosti byl přiznán, stačí naproti tomu vytknouti, že příkaz takový byl mu dán hned v původním povolení a lhůta stanovena do 31. července 1920, že však stěžovatel příkazu toho neuposlechl, nýbrž v podání ze dne 25. září 1920 výslovně prohlásil, že by se jeho stavební plán stal nemožným, kdyby se měl podrobiti podmínkám výměru č. ... Tím přivodil sám důsledky vyslovené v naříkaném rozhodnutí.
Když pak stěžující si družstvo také ani netvrdí, že by byl žalovaný úřad učinil před vydáním naříkaného rozhodnutí nějaký závazný projev, že na splnění oněch podmínek trvati nechce, nemohl nejvyšší správní soud uznati výtku nezákonnosti rozhodnutí toho za důvodnou.
Neoprávněna jest také výtka vadnosti řízení, protože k tomu, aby konstatoval zákonné účinky nesplnění daných podmínek, neměl úřad potřebí žádného předběžného šetření a na stanovení nové lhůty ke splnění nemělo stěžující si družstvo nárok.
Bylo proto stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 928. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 720-722.