NPD documents search: Váž. tr., 6 (1924)

Č. 12066.

Lékárny (Podk. Rus): Majitelé veř. lékáren jsou oprávněni v řízení o zřízení nové lékárny uplatňovati toliko takové námitky, jichž obsahem jest obrana proti ohrožení existenční schopnosti jejich vlastních lékáren, nikoliv námitky, směřující proti potřebě nové lékárny, proti osobní kvalifikaci uchazeče nebo proti porušení předpisu § 8 min. nař. č. 22370/1883 o rozdělení lékáren po městě.
(Nález ze dne 8. října 1935 č. 18570/35.)
Prejudikatura: Boh. A 8515/30.
Věc: Eduard K. v M. proti ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy o zřízení nové veřejné lékárny v M.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem zemského úřadu v Užhorodě z 22. června 1932 byla v základě ustanovení §§ 128 a 134 zák. čl. XIV:1876, ve spojení s vl. nař. č. 187/1929 Sb. v městě M. zřízena sedmá veřejná lékárna pro atrakční obvod jihozápadní, ohraničený ulicí H. a Ho., a určeno bylo pro ni stanoviště na křižovatce obou zmíněných ulic, případně v ulici H. v části mezi domy č. .. nebo v ulici Ho. v části mezi domy č. . . Sou- čaně udělil zem. úřad v základě ustanovení § 3 norm. nař. min. vnitra č. 22370/1883 osobní právo lékárnické k provozu této nově zřízené lékárny Ph. Mru Evženu S., dnešní zúčastněné straně. Námitky, které proti zřízení nové lékárny podali majitelé dosavadních veřejných lékáren a mezi nimi i st-l, byly zem. úřadem zamítnuty.
Proti výměru tomu podal st-l odvolání, o němž rozhodl žal. úřad nař. rozhodnutím v ten rozum, že ze stanoviště zem. úřadem pro nově povolenou lékárnu určeného vyloučil nárožní domy při vústění ulice H. do ulice Ho. a dále domy č. .. v ulici H., kdežto v ostatních směrech odvolání zamítl.
O stížnosti, na toto rozhodnutí podané, uvažoval nss:
Stížnost namítá především, že žal. úřad neměl rozhodovati o nové (sedmé) lékárně dříve, dokud nebylo pravoplatně rozhodnuto o zřízení šesté lékárny, ježto proti zřízení šesté lékárny, jež bylo povoleno Alexandru R., bylo podáno odvolání, které dosud není vyřízeno, takže dosud není zjištěno, že již tato šestá lékárna neohrožuje existenci dosavadních lékárníků — a ve spojení s 6. lékárnou byly zjištěny takové okolnosti, které musí býti rozhodné i při posuzování nutnosti 7. lékárny — nemůže býti ani pokládáno za dostatečně objasněno, zda sedmá lékárna zájmy ostatních lékáren neohrožuje. Stížnost, dovolávajíc se předpisu § 17 nař. min. vnitra č. 22370/1883, v této souvislosti dále namítá, že se žal. úřad nezabýval námitkou, čerpanou z § 17 cit. nař., a neprokázal, že byly zjištěny okolnosti tu předepsané, t. j. že po dřívějším zjištění, že by vznikem nové lékárny byla ohrožena existence takto rozmnožených lékáren, na dotyčném místě od té doby následkem otevření nových dopravních linií, vznikem továren nebo jiných průmyslových a obchodních podniků nebo následkem jiných okolností se poměry změnily takovými způsobem, že v obratu lékáren již existujících bylo docíleno příznivějších výsledků.
Proti vývodům žal. úřadu, že st-l proti povolení 6. lékárny vůbec odvolání nepodal, namítá pak stížnost, že je nerozhodno, zda i st-l odvolání takové podal, ježto po názoru stížnosti jsou směrodatné důvody, podané proti povolení 6. lékárny i jinými interesenty, a st-l proti povolení 6. lékárny nepodal stížnost snad proto, že tím nebyla existence jeho lékárny ohrožena, jako tornu je při povolení 7. lékárny. Nejedná se také o jiné oblasti, jak žal. úřad tvrdí, ježto žal. úřad sám uznává, že v městě M. se všechen ruch soustřeďuje ve středu města, a nová sedmá lékárna také nebyla povolena na periferii města, nýbrž uvnitř města, kde má vliv na existenci všech lékáren. Konečně namítá stížnost v této souvislosti, že nař. rozhodnutí nemůže poukazovati na to, že 6. lékárna je již v provozu a neohrožuje existenci ostatních lékáren, ježto otevření 6. lékárny před pravoplatným udělením koncese je protizákonné, neboť nebylo mimořádného zájmu, který by odůvodňoval použití předpisu § 76 (recte 77) odst. 2 vl. nař. č. 8/1928 Sb. Ostatně následkem všeobecně nepříznivé hospodářské situace a poklesu obratu v lékárnách by prý šestá lékárna, i kdyby byla otevřena na základě pravoplatného výměru, k uspokojení skutečných nároků úplně stačila, takže zřizováni 7. lékárny je po názoru stížnosti zbytečné.
Nss neshledal především důvodnou výtku, že se žal. úřad námitkou st-lovou, čerpanou z § 17 cit. min. nař. č. 22370/1883, nezabýval, ježto žal. úřad odkázal na důvody rozhodnutí I. stolice, která námitku stejného obsahu vyřídila meritorně.
Ve věci samé pak nemohl nss argumentaci stížnosti přisvědčiti. Podle § 2 zák. o ss je nss povolán chrániti toliko subj. práva stran, a jde tedy o to, zda a do jaké míry poskytuje zákon v řízení o povolení nové lékárny st-li postavení strany procesní.
V nál. Boh. A 8515/30 dovodil pak nss z předpisu § 134 zák. čl. XIV:1876 a z §§ 17 a 18 nař. min. vnitra č. 22370/1883 právní názor, že majitelé veřejných lékáren jsou v řízení o zřízení nové lékárny oprávněni uplatňovati toliko takové námitky, jichž obsahem jest obrana proti ohrožení existenční schopnosti jejich vlastních lékáren, nikoli však námitky, které směřují ať proti potřebě, resp. zbytečnosti nové lékárny, či proti osobní kvalifikaci uchazeče o ni, stejně jako proti porušení předpisu § 8 min. nař. č. 22370/1883 o rozdělení lékáren po městě, daného výlučně v zájmu veřejném a nikoli k ochraně soukromých zájmů majitelů dosavadních lékáren, ačli by ovšem v porušení předpisu toho nespatřovali zároveň ohrožení existenční schopnosti svých vlastních lékáren. Na názoru tomto trvá nss i v dnešním případě. Předpis § 17 cit. min. nař. č. 22370/1883 je jen reflexem a dalším provedením zásady v § 134 cit. zák. čl. vyslovené, aby úřad dbal toho, by zřízením nové lékárny nebyla existenční schopnost dosavadních lékáren ohrožena, a může se tedy ochrany předpisem tímto dané dovolávati jen lékárník, jehož existenční schopnost by byla bývala zřízením dotyčné lékárny, jejíž zřízení pak nebylo povoleno, ohrožena.
Zůstává-li tedy stížností nepopřeno zjištění žal. úřadu, že st-l proti povolení šesté lékárny odvolání nepodal, a že tedy lékárnou tou se necítí ohrožen, a zůstává-li na druhé straně stížností nepopřeno další zjištění žal. úřadu, že ostatní majitelé lékáren, kteří napadli výměr zem. úřadu, povolující šestou lékárnu, se necítí zřízením sedmé lékárny, o kterou se jedná v dnešním případě, ohroženi, ježto proti výměru povolujícímu sedmou lékárnu nepodali odvolání, pak z toho plyne důsledek, že povolení šesté lékárny není s ohrožením existence lékárny st-lovy vůbec v žádné souvislosti, — st-l ostatně sám uznává, že proti zřízení 6. lékárny nepodal odvolání proto, že tím existence jeho lékárny nebyla ohrožena — a nemůže nss shledati, ve kterém směru by mohlo býti porušeno nějaké subj. právo st-lovo tím, že žal. úřad otázku ohrožení existence lékárny st-lovy řešil zcela samostatně bez ohledu na to, že proti povolení šesté lékárny byla podána jinými interesenty odvolání, která dosud vyřízena nejsou. Okolnost, že jiní interesenti podali proti zřízení 6. lékárny odvolání, je pak bez významu pro posouzení otázky jedině rozhodné, zda totiž již zřízením 6. lékárny byla ohrožena existence lékárny st-lovy, a zda tím dotčeno bylo jeho subj. právo. Pak ovšem nemůže se st-l předpisu § 17 nař. min. vnitra č. 22370/1883 s úspěchem dovolávati.
Tím padají i všechny další výtky st-lovy, ježto, nedotýká-li se zřízení šesté lékárny vůbec existenční schopnosti lékárny st-lovy, je zcela nerozhodno, zda sedmá lékárna je zřízena v jiné oblasti než lékárna šestá, zda tato šestá lékárna je již v provozu a zda se tak stalo právem či nikoli. Z téhož důvodu je bez významu, jaké stanovisko zem. úřad zaujal ve výnose z 25. února 1931 ve příčině zřízení šesté lékárny, a nemohou tedy ani další vývody stížnosti, dovolávající se tohoto výnosu, míti úspěchu. K námitce pak, že by pro potřebu obyvatelstva stačilo dosavadních 5, resp. — i kdyby šestá lékárna byla otevřena po právu — šest lékáren, není st-1 podle právního názoru, v cit. již nálezu vysloveného, legitimován. Tvrdí-li tedy st-l v dalším obsahu stížnosti, že k námitce takové jest legitimován, tvrdí tak bezdůvodně.
Stížnost namítá dále, že se žal. úřad nezabýval jeho námitkou, že za daných poměrů, když je tolik uchazečů, neměla býti lékárenská koncese vydána zúčastněné straně, která se lékárenské koncese ve V. zřekla, při čemž prý nezáleží na tom, ve které době se jí zřekla, kteroužto dobu mohl přesně zjistiti jenom úřad. Úřad prý také nezjišťoval, z jakých důvodů se zúčastněná strana oné dřívější lékárenské koncese vzdala. Zúčastněná strana prý si proto, že se udělené již jednou koncese vzdala, nezaslouží, aby jí byla dána přednost před jinými uchazeči.
Námitka tato, pokud obsahuje procesní výtku, že se žal. úřad dotyčnou námitkou odvolání st-lova nezabýval, je bezdůvodná, ježto žal. úřad poukazem na výměr podžupana býv. župy Berehovské ze 4. února 1919 dovodil, že zúčastněná strana se vzdala lékárenské koncese ve V. již v r. 1919, čímž úřad měl za prokázáno, že odpadla překážka, která tu snad ohledně zúčastněné strany byla po rozumu § 16 nař. min. vnitra č. 22370/1883.
V meritu však nss neshledal, že by pouhou okolností, že zúčastněné straně byla udělena lékárenská koncese přes to, že se dřívější lékárenské koncese ve V. vzdala, mohlo býti porušeno nějaké st-lovo subj. právo, ježto v daném případě vůbec nešlo o konkurenci st-le a zúčastněné strany při udělování nové lékárenské koncese, tedy o to, zda koncese tato by měla býti udělena st-li či zúčastněné straně, nýbrž st-l vlastně vytýká, že zúčastněná strana neměla způsobilost, aby se o udělení nové lékárenské koncese ucházela; k námitce takového obsahu pak st-l podle právního názoru v cit. nál. Boh. A 8515/30 vysloveného není legitimován. Nemůže se tedy nss vůbec zabývati meritem otázky, zda by snad vzdání se koncese zúčastněnou stranou ve V. mohlo býti překážkou udělení nové lékárenské koncese v M.
Jde ještě o to, zda zřízením nové sedmé lékárny bude existenční schopnost lékárny st-lovy ohrožena. V tom směru je st-l — jak již svrchu řečeno — ke stížnosti legitimován.
Úsudek úřadu o tom, zda zřízením nové lékárny bude existenční schopnost lékárny st-lovy ohrožena, není pak již úsudkem právním, nýbrž je výsledkem hodnocení skutečností, majících vztah k hospodářské prosperitě lékárny st-lovy. Nemůže proto nss úsudek žal. úřadu o této otázce zkoumati ve věci samé, nýbrž toliko s hledisek formální správnosti. — — — — —

Citace:

Č. 12066. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/2, s. 304-307.