NPD documents search: Váž. civ., 20 (1938)

Č. 11318.

Elektrisace: I. * Udělení konsensu ke zřízení elektrického díla není překážkou, která by bránila projednání žádosti za schválení projektu alternativního. — II. Elektrický podnik jiný než všeužitečný nemá ze zák. č. 438/1919 Sb. nárok, aby všeužitečnému podniku byly uloženy povinnosti (omezení) oproti onomu jinému podniku elektrickému, pokud jde o zásobování území, jež jest již zásobováno proudem z tohoto podniku elektrického. — III. Znehodnocení pozemků, na nichž má býti elektrické vedení zřízeno, není podle zák. překážkou pro schválení tohoto vedení.
(Nález ze dne 30. května 1934 č. 11082.)
Prejudikatura: ad II. Boh. A 11065/34.
Věc: Obec P. a spol. proti ministerstvu veřejných prací o soustavnou elektrisaci.
Výrok: Stížnosti se zamítají pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem zem. úřadu v Bratislavě ze 16. listopadu 1928 bylo Západoslovenským elektrárnám, kteréž byly výnosem min. prací ze 16. července 1923 prohlášeny za všeužitečný podnik elektrický, k jejich žádosti na základě §§ 16 a 17 zák. č. 438/19 Sb. uděleno povolení k vybudování elektrovodu o napětí 22000 V z jejich hlavního vedení do obce P., transformační stanice v Růžovém mlýně a odbočky o napětí 3000 V pro p.-ské lázně.
Z výměru tohoto odvolala se jednak obec P., namítajíc, stejně jako již během řízení, nedostatek místní potřeby, ježto území, do něhož má býti proud dodáván, je již dostatečně a spolehlivě zásobeno z vlastní její obecní elektrárny, jednak též dnešní st-lé Kašpar M. a spol., na jejichž pozemcích měly býti postaveny sloupy projektovaného vedení; tito vytýkali v podstatě, že k řízení nebyli vůbec přibráni a že by se vedení dalo vésti stejně vhodně jiným směrem.
Projektantka, nevyčkavši pravoplatnosti povolovacího výměru, vybudovala shora uvedené zařízení, avšak v trase, poněkud odchylné od oné, než jí byla původně povolena. Proto podala dne 7. února 1929 novou žádost za schválení téhož zařízení, přizpůsobenou nyní projektu již vybudovanému, a prohlásila současně, že tím okamžikem, kdy nové stavební povolení jí bude pravoplatně uděleno, zřekne se stavebního povolení dřívějšího. Také této žádosti bylo přes námitky všech dnešních st-lů vyhověno výměrem z 10. července 1929, v němž vedle požadovaného stavebního povolení přiznána žadatelce ve smyslu §§ 7 a 8 zák. č. 438/19 Sb. užívací práva k pozemkům st-lů Kašpara M. a spol., spočívající v tom, že projektantka je oprávněna na pozemcích těch postaviti a udržovati elektrovodné sloupy a vésti nad nimi elektrické vodiče. Ve výměru dále uvedeno, že pobočka pro p.-ské lázně může sloužiti jako napájecí vedení pro tyto lázně jen po vymezení práv a povinností žadatelky vůči obecní elektrárně v P. ve smyslu § 5 bodu 2 zák. č. 438/19 Sb. min. prací, a konečně prohlášeno, že jakmile toto povolení nabude moci práva, pozbude výměr ze 16. listopadu 1928 účinnosti. Také z tohoto výměru se všichni dnešní st-lé odvolali.
Konečně bylo Západoslovenským elektrárnám k jejich žádosti a přes protest obce P. výměrem zem. úřadu v Bratislavě z 24. srpna 1929 na základě § 20 zák. č. 438/19 Sb. uděleno provisorní provozní povolení k vybudovanému již zařízení s tím, že o definitivním provozním povolení bude rozhodnuto, jakmile vejde stavební povolení z 10. července 1929 v moc práva. Obec P. odvolala se také z tohoto výměru.
Žal. min. vydalo pak v této věci dvě rozhodnutí a to:
1. Rozhodnutí ze 3. ledna 1930 č. 68333 ai 1929, jímž jednak a) ve smyslu § 5 bodu 2 zák. č. 438/19 Sb. vymezilo dodatečně práva a povinnosti Západoslovenských elektráren vůči obecní elektrárně v P. v ten smysl, že z projektovaných elektrických vedení smí býti dodávána elektrická energie pro Růžový mlýn a lázně p.-ské, jednak b) nevyhovělo odvoláním dnešních st-lů z výměru zem. úřadu v Bratislavě z 10. července 1929.
2. Rozhodnutí z téhož dne č. 61575 ai 1929, jímž zamítlo odvolání obce P, z kolaudačního výměru zem. úřadu v Bratislavě z 24. srpna 1929.
Do rozhodnutí těchto byly podány dvě stížnosti. Obec P. napadla obě shora uvedená rozhodnutí, st-lé Kašpar M. a spol. pak pouze rozhodnutí uvedené shora na místě prvém. Jednaje o stížnostech vycházel nss z těchto úvah:
Hlavní námitka, kterou se jak obec P. tak i ostatní st-lé bránili během řízení správního a kterou také uplatňují ve stížnostech, jest námitka, že o novém projektu súčastněné strany nesmělo býti jednáno a že zejména projekt ten nesměl býti schvalován, poněvadž pro totéž zařízení byl již dříve schválen projekt odchylný, a že schválení jeho bylo jimi vzato v odpor odvoláními, jež dosud nebyla vyřízena. Námitka tato je vybudována na právním názoru — ve stížnosti Kašpara M. a spol. ostatně výslovně vyjádřeném — že jest nezákonným, aby pro totéž zařízení bylo schváleno několik odchylných projektů a tak existovalo současně vedle sebe několik odchylných konsensů.
Námitka tato spočívá na mylném právním pojetí konsensu, uděleného podle § 16 zák. č. 438/19 Sb. Konsens tento je v podstatě povahy policejní, udílí se, není-li navržené dílo s hlediska zájmů veřejných závadné (§ 18 odst. 1 zák. č. 438/19 Sb. a § 30 odst. 2 živn. řádu). Není žádné pojmové překážky, jež by bránila opatřiti si resp. uděliti pro různé varianty projektovaného díla několik alternativních konsensů. Proto také není positivního předpisu, jenž by alternativní konsensy zakazoval. Avšak ani s hlediska právní situace sousedů a jiných interesentů nelze sestrojiti žádnou právní překážku, jež by udělení alternativního konsensu stála v cestě. Je sice pravda, že z podmínek ke konsensu připojených mohou sousedé nabýti jistých právních nároků. Obsah těchto nároků je však jen ten, že podnikatel díla, přikročí-li k jeho provedení, musí šetřiti konsensních podmínek daných na ochranu zájmů sousedských. Z toho však neplyne, že podnikatel je oproti sousedům povinen konsentované dílo provésti, a že když je provádí, je na svůj schválený projekt do té míry vázán, že nemůže si vyžádati schválení projektu odchylného. Byl-li jeden z alternativních, pravoplatně schválených projektů skutečně proveden, stávají se ostatní konsentované alternativy následkem nastalé změny v poměrech skutkových neproveditelnými, a může pak jíti o konsentování změn na díle již zřízeném. Zásadní přípustnost alternativních konsensů není dotčena ani předpisem § 19 bodu 2 zák. č. 438/19 Sb., podle něhož mají ve schvalovacím rozhodnutí býti také stanoveny předmět a rozsah práv na užívání a vyvlastnění cizích pozemků. Neboť tato práva přiznávají se projektantu jen pro určitý projekt a pro případ a pro dobu jeho uskutečnění, tedy jen s podmínkou, že tento projekt bude skutečně proveden.
Je tedy námitka právě projednaná, jež obsažena jest v obou stížnostech, bezdůvodná. Na motivu, ze kterého si projektantka dala schváliti nový projekt, nic nezáleží a je tedy lhostejno, zda stalo se tak proto, že původně byly plány špatně slepeny, či proto, že provádění schváleného projektu se od konsensu uchýlilo.
Stejně bezdůvodná je pak i další výtka, uplatňovaná v souvislosti s námitkou právě vyřízenou, že žal. úřad nebyl oprávněn rušiti dřívější stavební povolení z r. 1928, neboť z toho, co shora uvedeno, se podává, že udělením konsensu pro další alternativu se dřívější stavební konsens formálně vůbec neruší; ostatně na odstranění tohoto povolení mohly by si stěžovati nanejvýš Západoslovenské elektrárny, které si je vymohly, nikoli však též sousedé, kteří se proti jeho udělení bránili, a kteří tedy odstraněním jeho nemohli býti v žádném svém právu dotčeni.
Řada dalších námitek, v nichž obec P. vytýká, že projekt neměl býti schvalován proto, že místní potřeba proudu je již dostatečně a spolehlivě kryta z obecní elektrárny místní, že tato místní potřeba nebyla řádně vyšetřena, že st-lce nebyla při vyšetřování této potřeby poskytnuta možnost svoje právo dostatečně uplatniti, a že vůbec vymezení stalo se způsobem procesně vadným, spočívá na právním názoru, že v řízení o schvalování děl všeužitečných podniků elektrických, jež mají za účel dodávati elektrický proud do určitého území, přísluší elektrárnám sousedním, zejména těm, jež totéž území již samy elektrickým proudem zásobují, právo ve svém postavení interesentů podle § 18 bodu 4 zák. č. 438/19 Sb. uplatňovati nedostatek místní potřeby a domáhati se toho, aby aspoň v tomto stadiu — nestalo-li se tak již dříve — byla vymezena podle § 5 odst. 2 cit. zák. práva a povinnosti všeužitečného podniku vůči podniku jejich.
Tento právní názor kryje se ovšem s názorem, který i nss ve své dřívější judikatuře zastával (srov. Boh. A 4325/25, 7833/29, 9256/31). Nss však nemohl při názoru tom nadále setrvati a vyslovil již v nál. Boh. A 11065/34, vydaném na podkladě usnesení odborného plena, názor opačný, který se v podstatě shoduje s výstižnými vývody žal. úřadu, podanými v odvodním spisu. Právní názor přijatý nss-em vrcholí v thesi, že elektrický podnik jiný než všeužitečný nemá ze zák. č. 438/19 Sb. nárok, aby všeužitečnému podniku byly uloženy povinnosti (omezení) oproti onomu jinému podniku elektrickému, pokud jde o zásobování území, jež jest zásobováno již proudem z tohoto podniku elektrického. Při názoru tomto setrval nss i v daném případě. Vychází-li se z tohoto právního názoru, nebyla tedy stěžující si obec ani legitimována v řízení konsensním námitky shora uvedené vznášeti, a úřad byl by je tedy mohl jako nepřípustné odmítnouti. Neučinil-li tak, nýbrž je věcně prozkoumal a z věcných důvodů zamítl, nemohlo tím do práv st-lčiných býti nijak zasaženo, ať zamítnutí to bylo opřeno o důvody jakékoli. Nebylo-li však toto věcné zamítnutí způsobilé porušiti nějaká subjektivní práva st-lčina, nemohly by ani případné poklesky proti procesním předpisům při zjišťování okolností, jichž bylo k zamítavému rozhodnutí o námitkách těch úřadem použito, býti uznány za vadu podstatnou, pro niž bylo by lze nař. rozhodnutí zrušiti. Z důvodu právě uvedeného nemohlo ovšem do práv st-lčiných býti zasaženo ani tím, že vymezení těchto práv a povinností všeužitečného podniku elektrického provedlo v prvé stolici žal. min. a nikoli zem. úřad, jak se toho st-lka domáhala. Je tedy i tato druhá řada námitek obce bezdůvodná.
Proti schválení projektu vznáší obec ještě poslední námitku, v níž se vytýká, že žal. úřad nezaujal stanoviska k otázce používání cestních a vodních pozemků, jež jsou ve správě obce, nýbrž ponechal Západoslovenským elektrárnám, aby si opatřily od příslušných úřadů povolení k používání těchto pozemků. Vzhledem k ustanovení § 7 zák. č. 438/19 Sb., podle něhož výhody tohoto zákona příslušejí všeužitečnému podniku jen v rámci schváleného projektovaného díla, má prý úřad v povolení zjistiti, zda, ev. v jaké míře přísluší projektu takovéto právní výhody. Této povinnosti nebyl prý úřad zbaven ani tím, že projektantka zamlčela, že k provedení projektu je třeba použíti cestních a vodních pozemků obecních.
Tato námitka ve své podstatě vytýká, že projekt elektrického vedení neměl býti schvalován vůbec neb aspoň nikoli v onom rozsahu, jak se toho žadatelka domáhala, dokud si žadatelka neopatřila souhlas resp. povolení k užívání shora uvedených pozemků. Leč námitku tohoto obsahu st-lka, ač k tomu měla možnost, kdyžtě projekt byl před odbýváním komise veřejně vyložen, při komisi nevznesla. Ale pak byla podle § 18 bodu 1 zák. č. 438/19 Sb. a § 44 odst. 1 slov. živn. zák. č. 259/24 s námitkou tohoto obsahu v dalším řízení prekludována. Zamítl-li žal. úřad tuto její námitku, uplatněnou teprve v odvolání z výměru I. stolice, nemohlo tím do práv st-lčiných nijak býti zasaženo a je proto i tato námitka bezdůvodná.
Proti instančnímu potvrzení kolaudačního výměru namítá obec, že Západoslovenské elektrárny se stavbou započaly, v ní pokračovaly a ji dokončily, ač provedení se neshodovalo ani s předloženým projektem ani s uděleným stavebním povolením. Z obsahu této námitky ve spojení s námitkami, jak je st-lka uplatňovala během řízení správního, je patrno, že má tu na mysli nesouhlas provedení s původním stavebním povolením ze 16. listopadu 1928. Leč užívací povolení z 24. srpna 1929 bylo projektantce uděleno na základě stav. povolení z 10. července 1929, a je proto nerozhodno, zda provedení to shoduje se se stav. povolením starším, neboť záleží na tom, zdali provedené dílo je kryto posléze uvedeným povolením novějším.
Že toto druhé povolení nebylo v době udělení kolaudace ještě v moci práva, stížnost nenamítá, takže nss neměl příčiny zabývati se otázkou, zda je přípustno přikročiti ke kolaudačnímu řízení před nastalou právní mocí konsensu, jestliže byl opravnému prostředku proti výměru konsensnímu odepřen účinek odkladný.
Je proto stížnost obce P. ve všech směrech bezdůvodná a slušelo ji zamítnouti.
St-lé Kašpar M. a spol. uplatňují mimo námitky shora již vyvrácené ještě několik dalších vad procesních. Namítají, že jim vyhláška č. 24360/29 — tedy obeslání ke komisi ze 13. března 1929 — nebylo doručeno ve lhůtě stanovené § 8 vl. nař. č. 612/20 Sb., t. j. aspoň na 14 dní napřed, nýbrž 13. den před komisí, že komisionelní šetření konalo se na obecním úřadě a nikoli na místě samém, že o jednání ze 4. dubna 1929 nebyli předem vůbec vyrozuměni, a že »z počátku nebyli ve smyslu § 34 zák. čl. XL:1881 řádně podle stávajících zvyků písemně předvoláni«. Ve všech těchto námitkách omezují se však st-lé na výtku, že dotčené procesní předpisy nebyly dodrženy, aniž tvrdí a dovozují, že vytýkaným postupem úřadu byla jim obrana jejich práv znemožněna nebo podstatně ztížena, čehož by v daném případě bylo bývalo tím spíše třeba, když ze spisů je patrno, že o podaném projektu byli slyšeni, že se o něm vyjádřili a své námitky proti němu přednesli a když žádná z vytýkaných vad není takového rázu, že by již podle své povahy musila přivoditi ztížení obrany st-lů.
Za tohoto stavu nebylo by však lze — ani kdyby opravdu šlo o porušení předpisů procesních — uznati vytýkané vady za podstatné, pro něž jedině může nss rozhodnutí u něho napadnuté podle § 6 zák. o ss zrušiti, a bylo proto i tyto námitky jako bezdůvodné zamítnouti, a to tím spíše, ježto st-lé vady nyní vytýkané neuplatnili ihned, jakmile o nich zvěděli, zejména dříve, než se pustili do dalšího jednání, jak bylo jejich povinností podle § 45 odst. 6 spr. ř. č. 8/28 Sb., nýbrž uplatnili je opožděně teprve v odvolání.
Zbývá tedy již jen námitka, vytýkající jako »materielně-právní zmatečnost«, že návrhům st-lů na přemístění sloupů nebylo vyhověno, ač dokazovali, že postavením jich budou jejich pozemky znehodnoceny, že důvod zamítnutí této žádosti nebyl zjištěn a že úřad přijal tu prostě tvrzení strany.
Také tato námitka postrádá všeho zákonného podkladu. Nehledě k tomu, že ze stížnosti nelze vyčísti, co se má rozuměti »materielně-právní zmatečností«, sluší poukázati k tomu, že znehodnocení pozemků, na nichž má býti elektrické vedení zřízeno, není podle zák. překážkou schválení tohoto vedení. Naopak z toho, že se v § 19 odst. 2 zák. č. 438/19 Sb. výslovně mluví o odškodném za zřízení práv užívacích a za vyvlastnění, je patrno, že zákon sám znehodnocení cizích pozemků předpokládá a odškodnění za ně poskytuje.

Citace:

Č. 11318. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 1140-1144.