NPD documents search: Váž. civ., 1 (1919)

Čís. 5719.

Ke skutkové podstatě § 4 zákona o ochraně cti se vyžaduje, aby se výčitka trestního stíhání nebo trestu stala v úmyslu pohaněti (animus iniuriaodi); takového úmyslu tu není na př., sledoval-li pachatel poukazem na trestní stíhání nebo na trest zájem veřejný.
K výkladu pojmu veřejného zájmu (§ 6, odst. 3 a 4 téhož zákona).
(Rozh. ze dne 16. října 1936, Zm II 293/36.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl zmateční stížnost soukromého žalobce do rozsudku krajského soudu v Moravské Ostravě ze dne 27. dubna 1936, jímž byl obžalovaný zproštěn podle § 259, č. 2 tr. ř. obžaloby pro přečin podle §§ 2, 3 a 4 zákona čís. 108/1933 Sb. z. a n. o ochraně cti, případně pro přestupek podle § 4 zákona č. 124/1924 Sb. z. a n.
Z důvodů:
Neodůvodněná je námitka, kterou stížnost napadá s hlediska zmatku čís. 10, správně 9 a), § 281 tr. ř. právní závěr soudu, že větou pozastaveného článku: »P., který byl již odsouzen na deset dnů vězení podle zákona na ochranu republiky«, není opodstatněna skutková podstata § 4 zákona č. 108/1933 Sb. z. a n. o ochraně cti. Nalézací soud, řídě se předpisem § 8, odst. 3 citovaného právě zákona, přihlížel při posouzení smyslu a obsahu této věty k obsahu celého zažalovaného článku a výstižně a správně z něho dovodil, že nešlo o výčitku odsouzení v úmyslu, aby tím byl soukromý žalobce pohaněn, nýbrž že šlo o upozornění, že často nehodní Poláci mají v Československé republice zaměstnání na úkor Čechů. K odůvodnění, které pro tento závěr uvedl nalézací soud, bylo by dodati, že se zřetelem k zaměstnání soukromého žalobce v článku výslovně zmíněnému a vzhledem ke konečné větě článku: »Snad si toho všimnou příslušní činitelé«, šlo tu zřejmě o upozornění úřadů na státní nespolehlivost soukromého žalobce, zaměstnaného v železničním podniku, tedy v oboru s hlediska obrany státu velmi důležitém. Tomu-li tak, nelze důvodně vytýkati právní mylnost napadeného závěru soudu, jenž si uvědomil, že se ke skutkové podstatě § 4 zákona o ochraně cti vyžaduje, aby se výčitka trestního stíhání nebo trestu stala v úmyslu pohaněti (animus iniuriandi), a že tato skutková, podstata není splněna, jestliže tu takového úmyslu není, jako na příklad tehdy, když pachatel sledoval poukazem, na trestní stíhání nebo odsouzení zájem veřejný (viz rozh. č. 2965 Sb. n. s.).
Bezvadný je výrok nalézacího soudu, jemuž stížnost odporuje zmatkem podle čís. 9 b) § 281 tr. ř., že se obžalovanému podařil důkaz omluvitelného omylu co do článku nadepsaného: »Vzpomínka na zavražděného«. Zjistil-li nalézací soud o soukromém žalobci, že je znám svým nepřátelským vystupováním proti Čechům a proti Československé republice, že byl již odsouzen správním úřadem pro politické řečnění při oslavě 20letého jubilea založení polské školy desetidenním, pokud se týče osmidenním vězením, že schvaloval provokační zprávy šířené katovickým rozhlasem dodávaje, že jsou-li polské noviny u nás konfiskovány, musí se Poláci starati, aby příslušné zprávy přišly do rozhlasu, že vypravoval příběh o hoštění a přemlouvání otce Poláka českým učitelem, aby posílal dítě do české školy měsíc před tím, nežli taková zpráva byla rozšiřována katovickým rozhlasem, pak se zřetelem k ustanovení § 6, odst. 2 b) a § 8, odst, 3 zákona o ochraně cti nutno odmítnouti jako bezdůvodnou námitku stížnosti, že důkaz omluvitelného omylu proveden nebyl, kteroužto námitku ostatně zmateční stížnost ani blíže nerozvádí nějakými úvahami, opřenými o výše uvedená rozsudková zjištění. Pouhým brojením proti právu nalézacího soudu volně hodnotiti výsledky hlavního přelíčení a nikoli zákonným doličováním uplatňovaného hmotněprávního zmatku č. 9 b) § 281 tr. ř. jsou vývody, jimiž stížnost napadá hodnověrnost svědků a rozsudková zjištění na základě svědectví jich soudem učiněná. Novotou v řízení zrušovacím nepřípustnou je tvrzení stížnosti, ostatně nijak nedoložené, že katovický rozhlas nehlásil 7. října 1935 zprávu, jak ji potvrdil svědek V. H.
Nalézací soud nepochybil ani, když vyslovil, že uveřejnění se stalo ve veřejném zájmu. Máť zajisté veřejnost obzvláštní zájem na tom, aby zvěděla, že železniční zaměstnanec, tedy veřejný zaměstnanec v oboru pro obranu státu velmi důležitém, nemá kladný poměr ke státu, jehož zájmů má podle svých služebních povinností bedlivě a svědomitě dbáti, naopak, že přestupuje platné předpisy, jimiž se zabezpečuje veřejný pořádek a klid, a že je ve styku s rozšiřovatelem zpráv, které jsou s to, aby vnesly, pokud se týče zveličily neklid v soužití obyvatelstva žijícího na československo-polském pomezí. Je proto bezdůvodná námitka stížnosti, že uvádění skutečností obsažených v zažalovaném článku o soukromém žalobci nebylo ve veřejném zájmu. Pokud stížnost tuto námitku doličuje popíráním správnosti předpokladu, jako by rozsudek byl vyslovil, že všichni zaměstnanci, pokud se týče občané Československé republiky polské národnosti vyvíjeli činnost státu a českému obyvatelstvu nepřátelskou, je stížnost na scestí, neboť z takového předpokladu nalézací soud při řešení otázky veřejného zájmu nevycházel a nic takového v rozsudku vysloveno není.

Citace:

čís. 5719. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1937, svazek/ročník 18, s. 453-455.