Č. 980.

Dávka nápojová: I. Společenstvo není po zákonu povoláno, aby hájilo práv svých členů, dotčených výnosem o úředním schválení zavedené dávky nápojové. — II. Od kdy jest počítati lhůtu k opravným prostředkům proti vyhlášenému schválení pravidel o vybírání dávky?
(Nález ze dne 18. října 1921 č. 13028.)
Věc: Společenstvo hostinských a výčepníků v K. a společníci (adv. Dr. A. Trdlica z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze stran vybírání obecní nápojové dávky v K. Výrok: Stížnost se jednak odmítá jako nepřípustná, jednak se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Obecní zastupitelstvo v K. usneslo se 31. prosince 1919 na tom, aby byla vybírána zvýšená nápojová dávka obecní z piva 4 h, z vína 20 h a z lihovin 40 h. O tom učiněna 12. ledna 1920 vyhláška dle § 90 ob. zř., v níž termín, od kterého dávka má býti vybírána, udám nebyl. Námitek podáno nebylo. K žádosti zemský správní výbor ve shodě se zemskou správou politickou výnosem z 9. prosince 1920 povolil obci na základě zákona ze 24. října 1899 č. 97 z. z. vybírati dávku z piva 4 h a z pálených lihových nápojů 20 h na dobu od 1. ledna 1920 až do 31. prosince 1925. Schválená vybírací pravidla, obsahující také stanovené vybírací období, vyhlášena 29. prosince 1920.
Sub praes. 13. ledna 1921 podali hostinští a výčepníci Rudolf H. a soudr. přímo k zemskému správnímu výboru rozklad, poukazujíce na to, že vzhledem k pozdnímu vyhlášení povolení nemohou za dobu od 1. ledna do 29. prosince 1920 zvýšenou dávku na konsumenty již přesunouti, že musí ji tedy nésti sami, a žádali, aby povolení za tuto dobu bylo odvoláno. Rozhodnutími z —
byl rozklad tento jako bezdůvodný zamítnut.
O podané stížnosti nejvyšší správní soud uvážil:
Podle § 2 zák. o správ. soudě může se dovolávati ochrany u nejvyššího správního soudu jen ten, kdo tvrdí, že rozhodnutím neb opatřením správního úřadu byl dotčen ve svých právech. Naříkaný výnos, vydaný ve věci vybírání dávky nápojové, může se dle obsahu svého dotýkati toliko práv jednotlivých hostinských a výčepníků, nikoli Společenstva hostinských a výčepníků. Není proto společenstvo již z toho důvodu ke stížnosti legitimováno. Legitimaci tu nemůže opírati ani o ustanovení řádu živnostenského, který v § 114 toliko všeobecně vymezuje obor působnosti společenstva, svěřuje mu péči o kolektivní zájmy živnostnictva v něm spojeného, aniž mu dává oprávnění zastupovati také jednotlivé členy v jejich právních záležitostech přeď soudy a jinými úřady, a v § 116 dokonce i pro obor záležitostí živnostenských, které tvoří nejvlastnější obor působnosti společenstva, taxativně vypočítává případy, kde společenstvo je legitimováno v zájmu svých členů podávati rekursy.
Pokud jde o stížnost ostatních stěžovatelů, dlužno především vytknouti, že naříkané rozhodnutí vyřizuje toliko imediátní podání, které stěžovatelé učinili přímo u zemského správního výboru sub praes. 13. ledna 1921, domáhajíce se jím částečného odvolání výnosu, jímž zemský správní výbor v dohodě se zemskou správou politickou povolil obci spornou nápojovou dávku, netýká se však onoho podání, které stěžovatelé podle udání stížnosti učinili dne 9. ledna 1921 v téže věci u obce. Je proto námitka, že rozhodnutím porušen byl zákonný pořad stolic, bezdůvodnou, kdyžtě podáním, které naříkaným rozhodnutími došlo vyřízení, stěžovatelé nedomáhali se rozhodnutí sporné otázky pořadem instancí, nýbrž činili toliko zemskému výboru rozklad proti obsahu povolovacího aktu tímto úřadem vydaného. Je-li snad pendentním nějaký rekurs podaný stěžovateli v téže věci před úřady správními, nemohl nejvyšší správní soud bráti v úvahu, poněvadž bylo se mu omeziti toliko na přezkoumávání naříkaného rozhodnutí zemského správního výboru.
Ve věci samé bylo uvážiti: Stěžovatelé berou v odpor vlastně ustanovení schválených pravidel, že sporná dávka nápojová vybírá se se zpětnou platností již od 1. ledna 1920. Obecní zastupitelstvo v K., usnášejíc se dne 31. prosince 1919 o této dávce, která není — jak stížnost mylně se domnívá, — přirážkou k všeobecné dani nápojové, nýbrž samostatnou obecní dávkou nápojovou ve smyslu § 89 ob. zř. resp. zákona z 24. října 1899 č. 97 z. z., podle vyhlášky z 12. ledna 1920 vybíracího období výslovně nestanovilo. Teprve zemský správní výbor povoluje po dohodě se zemskou správou politickou vybírání dávky vyslovil, že dávka může se vybírati za dobu od 1. ledna 1920. Schválená vybírací pravidla, v nichž termín tento jest uveden, byla — jak svrchu uvedeno — vyhlášena dne 29. prosince 1920, a byl tedy tímto dnem uveden ve veřejnou známost i počátečný termín, kterým schvalující úřady časově vymezily právo obce dávku vybírati.
Ježto pak není zákonného předpisu, který by nařizoval, že ono všeobecné opatření schvalujících úřadů, jímž se dávka povoluje a pravidla o vybírání dávky schvalují, má býti interesentům individuelně doručeno, a ježto individuelní doručení z generelní povahy takového aktu nejen neplyne, nýbrž jí přímo se příčí, dlužno míti za to, že úřední výrok, kterým se dávka povoluje a pravidla vybírací schvalují, působí proti interesentům již ode dne veřejné vyhlášky právě tak, jako by o něm byli individuelně zpraveni. Sluší tedy důsledně i lhůtu k všelikým opravným prostředkům, pokud jsou proti řečenému generelnímu opatření vůbec přípustný, počítati ode dne veřejné vyhlášky, tedy v daném případě ode dne 29. prosince 1920. Tímto dnem počala tedy také běžeti šedesátidenní lhůta k případné stížnosti k tomuto soudu.
Stížnost k tomuto soudu byla však podána teprve dne 28. května 1921, tedy dávno po uplynutí zákonné lhůty, takže stížnost, pokud míří proti meritornímu obsahu aktu dávku povolujícího, jest již dle § 14 zák. o správ. soudě nepřípustná, aniž je třeba zabývati se otázkou, zdali řečený akt úřední vůbec má povahu správního »rozhodnutí neb opatření«, kteréž dle zákona o správním soudě jediné může býti předmětem kognice nejvyššího správního soudu. Stížnost k tomuto soudu podaná jest ovšem formálně namířena nikoli proti řečenému povolovacímu aktu, nýbrž proti výroku zemského správního výboru, jímž žalovaný úřad toliko zamítl rozklad do povolení dávky s působností od 1. ledna 1920, setrvav při svém původním povolení. Věcně však obracejí se námitky stížnosti toliko proti obsahu aktu povolovacího a dlužno tedy jen tento akt považovati za vlastní předmět útoku stěžovatelů, proti němuž však, jak svrchu vyloženo, byla stížnost podána po uplynutí lhůty zákonné, která podáním rozkladu proti onomu povolovacímu výroku samozřejmě nemůže býti prodloužena.
Otázkou, zdali a pokud se budou jednotliví poplatníci, od nichž na základě naříkaného povolení dávka bude požadována, moci v konkrétním případě brániti námitkou, že povolovací akt je snad co do stanovení počátečného termínu dávkové povinnosti neplatný a to proto, že povolovací úřad termín tento stanovil, jak stížnost míní, svémocně, nemaje před sebou v té příčině usnesení obecního zastupitelstva a že tedy případná, konkrétně požadovaná dávka nespočívá v tomto směru na platném povolení, nemohl se nejvyšší správní soud v dnešním sporu zaměstnávati, neboť tato otázka může dle povahy věci vzejíti teprve v konkrétním případě dávkovém, o jaký v tomto sporu nejde.
Z těchto důvodu slušelo stížnost uznati jednak za nepřípustnou, jednak za bezdůvodnou.

Citace:

č. 980. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 841-844.