Č. 3199.

Pozemková reforma: I. Právní samostatnosti postrádá objekt, při němž jako součást knihovního tělesa zapsána jest třeba nepatrná část zabrané půdy, jež k dotyčnému objektu nenáleží, jako pouhé příslušenství. — II. O změnách knihovních těles v příčině půdy zabrané za platnosti zábor. zák. viz právní větu při Boh. 2721 adm.
(Nález ze dne 31. ledna 1924 č. 1501.)
Prejudikatura: Boh. 2721 a 2699 adm.
Věc: František C.-G., majitel panství ve F. (adv. Dr. Bedř. Pipes z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze o vyloučení objektů ze záboru.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podáními z 11. srpna 1922 a 4. září 1922 požádal st-l stpú, aby rozhodl o tom, že nemovitosti vyznačené v seznamech současně jím předložených, náležející k panství F., G. a L. jsou jakožto objekty právně i hospodářsky samostatné a hospodaření na zabraných nemovitostech nesloužící vyloučeny ze záboru dle § 3 lit. a) zák. záb.
Při tom vyhradil si st-1 podati později podrobnější odůvodnění této své žádosti a předložiti doklady, situační plány a knihovní výtahy, pokud nebyly již připojeny k žádosti za ponechání půdy dle § 11 zák. záb. a žádal, aby mu za tím účelem povolena byla úřadem určitá lhůta.
Stpú výměrem z 1. února 1923 odvolávaje se na souhlas správního výboru zamítl žádost st-lovu ohledně nemovitostí zapsaných ve vložce č. 514 českých desk zemských a některých nemovitostí zapsaných v knihách pozemkových, podotknuv, že o žádosti za vyloučení ostatních rustikálních nemovitostí ze záboru rozhodnuto bude zvláště.
Proti tomuto rozhodnutí podal st-l jednak stížnost k nss, jednak rozklad k stpú-u, jenž rozklad ten výměrem z 10. dubna 1923 zamítl a poznamenal, že trvá na svém původním rozhodnutí a neshledává důvodu k jeho odvolání a vydání rozhodnutí nového, při čemž reagoval zároveň na obsah rozkladu st-lova.
O stížnosti majitele zabraného velkostatku proti rozhodnutí stpú-u z 1. února 1923 uvážil nss takto: Stížnost vytýká především, že úřad rozhodl o věci, aniž vyčkal, až st-1 blíže žádost svoji odůvodní a zašle k ní další doklady, zejména knihovní výtahy a situační plány, a také nevybídl st-le, aby tak v určité lhůtě učinil, ačkoli st-1 výslovně ve své žádosti dodatečné předložení těchto dokladů a bližší její odůvodnění si vyhradil. Úřad vadu tu také vlastním šetřením o okolnostech pro rozhodnutí směrodatných nenapravil a teprve po vydání rozhodnutí jakési šetření konal.
Nss mohl by na námitku tu vejíti jen tehdy, kdyby vytýkaným opomenutím úřadu bylo st-li bývalo znemožněno uplatniti v řízení správním okolnosti pro rozhodnutí úřadu závažné neb vésti důkazní prostředky o okolnostech takových, a kdyby tedy šlo o vadu podstatnou. V tom směru uvádí stížnost, že při řádném postupu úřadu bylo by bývalo již ve správním řízeni zjištěno, že dotčené objekty nebyly ani v den rozhodnutí (1. února 1923) ani v den schválení tohoto rozhodnutí správním výborem (3. ledna 1923) více součástmi zemskodeskového tělesa, nýbrž, že měly své zvláštní vložky v knihách pozemkových a tudíž byly v té době již právně samostatnými objekty.
Zda tato okolnost byla pro rozhodnutí úřadu závažnou či nikoliv, plyne z řešení další námitky st-lovy, vytýkající, že výrok úřadu jest také v meritu nesprávným, ježto uvedené nemovitosti byly sice v době záboru pozemkového majetku ještě s jinými nemovitostmi pouhou součástí knihovního tělesa v zemských deskách zapsaného, dodatečně však byly pro všechny tyto nemovitosti zřízeny zvláštní vložky v knihách pozemkových a tím byla založena jejich právní samostatnost.
Při tom stížnost připomíná, že pro posouzení existence požadavku právní samostatnosti rozhodnou jest doba, kdy o vyloučení dotčeného objektu ze záboru bylo rozhodnuto, a nikoliv doba, kdy velký pozemkový majetek byl zabrán, a že nelze odmítati žádost st-lovu z důvodu, že oněm objektům nedostávalo se v době záboru právní samostatnosti. Přepsání jednotlivých částí knihovního tělesa zapsaného v zemských deskách do knih pozemkových jest dle stížnosti s hlediska zák. záb. přípustným, neboť nejde v tom případě o dělení zabraného majetku, k jehož platnosti bylo by zapotřebí souhlasu stpú-u dle § 7 zák. záb.
Nss z důvodů, jež vyložil blíže ve svém nál. Boh. 2721 adm., nemohl tyto vývody stížnosti uznati ve všem správnými.
Zásadně ovšem není vyloučena možnost, aby objekt, jenž v den vyhlášení zák. záborového neměl právní samostatnosti, a tudíž v té době záboru podléhal, dodatečně splněním uvedeného požadavku ze záboru vyšel, avšak platně a proti státu účinně mohlo by se tak státi jen tehdy, kdyby stpú dal svůj souhlas k tomu, aby knihovní tělo tvořící součást zabraného statku bylo rozděleno a bylo z něho utvořeno více samostatných knihovních těl. Rozdělení knihovního tělesa nesporně záboru podléhajícího jest zajisté dělením zabraného majetku ve smyslu § 7 zák. záb., k němuž potřebí jest souhlasu stpú-u. Stížnost netvrdí, že by dělení ono bylo se stalo se souhlasem stpú-u, naopak výslovně doznává, že souhlas udělen nebyl. Potom však ovšem odloučení dotčených nemovitostí od původního jejich zemskodeskového tělesa nemá těch účinků, jak stížnost se domnívá, zejména nemůže naložiti právní samostatnost dotčeného objektu. Tím padá také první námitka stížnosti, neboť nemá-li okolnost, že pro dotčené objekty byly bez souhlasu stpú-u zřízeny zvláštní knihovní vložky v pozemkových knihách, pro rozhodnutí významu, není nedostatek vyšetření této okolnosti vadou řízení.
Ohledně nemovitostí, jež již původně zapsány byly v pozemkových knihách, uvádí stížnost, že každá z těchto nemovitostí tvoří s jinými ještě nemovitostmi dohromady vždy jeden samostatný objekt, a že jen nedopatřením žádost byla formulována tak, jako by jen část těchto nemovitostí byla objektem, za jehož vyloučení se žádá. Nedopatření ono mohlo prý býti spraveno, kdyby úřad byl se dotázal st-le o vysvětlení.
Ostatně prý nemůže býti závadou pro vyloučení určitého objektu ze záboru, když jen nepatrná a daleko méně cennější část knihovního tělesa patří do souboru nemovitostí zabraných.
Nss nemohl výtku tuto uznati důvodnou.
V četných svých nálezech vyslovil a blíže odůvodnil nss právní názor, že právně samostatným jest jen objekt takový, jenž není spojen s jinými nemovitostmi v jedné knihovní vložce, nýbrž tvoří sám pro sebe samostatné knihovní těleso (srv. ku př. nál. Boh. 2699 adm.). Na názoru tom trvá nss i nyní a nevylučuje ani případ, kdyby jako součást u téhož knihovního tělesa zapsána byla třeba nepatrná část zabrané půdy, jež k dotčenému objektu nenáleží, jako pouhé příslušenství jeho.
Namítá-li stížnost, že jen nedopatřením nebyly v žádosti uvedeny všechny nemovitosti zapsané v dotčené knihovní vložce, jakožto nemovitosti tvořící objekty, za jichž vyloučení bylo žádáno, dlužno podotknouti, že vzhledem k udáním strany mohl úřad vším právem vycházeti ze zjištění, že jen nemovitosti v ní uvedené tvoří objekty, o jichž vyloučení se jedná, a to tím spíše, když neměl podnětu, aby o tomto udání strany pochyboval a za vysvětlení stranou žádal.
Námitkou teprve při ústním líčení přednesenou, že odepsání pozemků ze zemských desk a zapsání jich do samostatných vložek knih pozemkových tvoří i pro stpú rem judicatam, a že proto úřad ten musí prostě nový knihovní stav vzíti za základ veškerého dalšího svého rozhodování, nemohl se soud zabývati z důvodu § 18 zák. o ss.
Podotýká se jen, že rozhodovati s účinkem právní moci schopným o tom, zda odepsání pozemků od původního tělesa knihovního bez souhlasu stpú-u jest vzhledem k ustanovení § 7 zák. záb. vůči státu účinné a zda může založiti právní samostatnost jejich dle § 3 lit. a) tohoto zák., přísluší jen stpú-u a nikoliv soudu.
Ježto žádná z námitek není důvodnou, musila stížnost býti zamítnuta.

Citace:

č. 3199. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 480-482.