NPD documents search: Váž. tr., 8 (1926)

Čís. 2596.

Řidič automobilu musí, přijížděje ke křižovatce, zmírniti rychlost (na 6 km), by byl pánem rychlosti a, vidí-li přijížděti po silnici, křižující jeho jízdní dráhu, jiné auto, s nímž hrozí srážka, po případě vypjati motor a zastaviti.
(Rozh. ze dne 22. prosince 1926, Zm I 386/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného Adolfa W-a do rozsudku krajského soudu v České Lípě ze dne 13. března 1926, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přečinem proti bezpečnosti života podle §§ 335, 337 tr. zák., vyhověl však zmateční stížnosti státního zastupitelství do téhož rozsudku, pokud jím byl obžalovaný Max H. podle § 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro týž přečin, zrušil napadený rozsudek ve sprošťujícím výroku jako zmatečný a věc vrátil nalézacímu soudu, by ji v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl, mimo jiné z těchto
důvodů:
Po věcné stránce (čís. 9 a) § 281 tr. ř.) namítá stěžovatel Adolf W., že jednání, zjištěné v rozsudku, nenaplňuje skutkové podstaty přečinu podle §§ 335, 337 tr. zák. — protože 1. obžalovaný prý nepřestoupil předpisů §§ 45 a 46 min. nařízení čís. 81/1910, uváží-li se, že místo srážky nelze podle výsledků místního ohledání ani podle posudku znalce pokládati za křižovatku ve smyslu druhého odstavce § 46 nař. a že soud sám ji za ni nepokládá, poněvadž by prý jinak nemohl prohlásiti ( v osvobozující části) rychlost auta H-ova (12 až 16 km) za přípustnou. Obžalovaný jel prý dovolenou rychlostí a byl také jejím pánem, ježto by prý byl jinak vůbec nemohl brzditi ihned, jakmile H-ovo auto spatřil — nejel prý tedy ani rychle ani neopatrně, a není tu trestného zavinění v objektivním smyslu. Úraz prý zavinil svou neopatrnou jízdou jedině H. I kdyby bylo pravdou, že obžalovaný nedbal oněch předpisů (§§ 45 a 46 nař.), dopustil se tím prý pouze policejního přestupku ve smyslu § 55 nařízení, nehledíc ani k tomu, že nařízení je zastaralé a v praxi se nezachovává. 2. Není prý tu ani subjektivního zavinění, jakž předpokládají §§ 335 a 337 tr. zák., poněvadž obžalovaný vzhledem k okolnostem, za jakých jel co do místa, času a rychlosti, nemohl předvídati, že svou jízdou vyvolá nebo zvětší nebezpečí pro život, zdraví a tělesnou bezpečnost lidí. 3. Není prý ani příčinné spojitosti mezi jednáním obžalovaného a smrtí B-ové, poněvadž prý okolnost soudem zjištěná, že Josef S., sedící vedle B-ové, zůstal neporušen, nasvědčuje tomu, že B-ová si svůj pád přivodila sama. Pro opačný úsudek není prý opory (nedostatek důvodů). Námitky zmateční stížnosti nejsou odůvodněny. 1. Rozsudek zjišťuje, že obžalovaný jel na místě, kde se křižují dvě silnice skoro v pravém úhlu a které tedy nedopouštělo řidiči přehled na žádnou z obou stran silnice jeho jízdní dráhu přetínající, rychlostí mnohem větší, než udal, t. j. větší než 15 až 20 km za hodinu; zjistil, že obžalovaný nebyl pánem rychlosti svého vozidla, poněvadž jel podle přesvědčení soudu rychlostí větší než 36 km za hodinu a nebyl s to, by zastavil stroj včas, jak toho vyžadovala nebezpečná situace v jízdní dráze. V tomto jednání, nesrovnatelném s ustanoveními §§ 45 a 46 min. nařízení, která ukládala obžalovanému, by, přijížděje ke křižovatce, zmírnil rychlost na přípustnou míru (6 km), a, vida přijížděti po silnici, křižující jeho jízdní dráhu, s pravé strany auto řízené H-em, s nímž hrozila srážka, po případě zastavil, — shledal první soud právem trestné zavinění, spáchané za okolností zvláště nebezpečných. Poměry na místě křižovatky, tedy na místě, které se nedá předem a dokonce ne v noci přehlédnouti se tří stran, které tu přicházejí v úvahu, ukládaly obžalovanému již o sobě zvýšenou opatrnost. Soud ovšem pochybil, že při posuzování viny H-ovy nevycházel ze správného výkladu zákona, ale na toto pochybení, proti němuž se právě obrací zmateční stížnost státního zastupitelství, nemůže se pro sebe s úspěchem odvolávati stěžovatel. Stěžovatel jest na omylu, maje za to, že porušení ustanovení §§ 45 a 46 nařízení se trestají za všech okolností jako policejní přestupek nebo že ustanovení ta pozbyla platnosti proto, že se snad nezachovávají. Jenom tenkráte by přišlo v úvahu policejní potrestání, kdyby nebylo dalších okolností (smrt B-ové, příčinná její spojitost s trestným jednáním pachatelovým a jeho subjektivní zavinění), odůvodňujících použití přísnějších předpisů trestního zákona. Případné obecné nezachování předpisů nemohlo by přijíti v úvahu jakožto okolnost obžalovaného vyviňující. K 2. Rozsudek zjišťuje formálně bezvadně, že obžalovaný jako šofér musel poznati, že rychlost, jakou jel na nepřehledné křižovatce, kterou znal, může způsobiti nebezpečenství pro život, zdraví a tělesnou bezpečnost lidí. Pouhým popíráním tohoto skutkového předpokladu rozsudku neprovádí zmateční stížnost hmotněprávní zmatek po zákonu. K 3. Soud zjistil, že smrt B-ové nastala tím, že následkem srážky (kterou zavinil obžalovaný) byla vyhozena z auta H-ova, padla hlavou na orientační sloup silnice a utrpěla smrtelné zranění. Své zjištění opírá soud o výsledky řízení uvedené v prvním odstavci rozsudku a posudek znalců lékařů. Zmateční stížnost obžalovaného Adolfa W-a jest ve všech směrech bezdůvodnou. Bylo ji proto zavrhnouti.
Zmateční stížnost státního zastupitelství napadá rozsudek, pokud jím byl obžalovaný Max H. sproštěn z obžaloby pro přečin podle §§ 335, 337 tr. zák., důvody zmatečností čís. 5 a 9 a) § 281 tr. ř., a dlužno jí v obojím směru přiznati oprávnění. Sprošťující výrok odůvodňuje nalézací soud v podstatě tím, že obžalovaný H. jel mírnou rychlostí 12 až 16 (podle německého vyhotovení rozsudku 12 až 20) km za hodinu do kopce, že byl pánem své rychlosti, poněvadž mohl (správně byl by mohl) zastavili své vozidlo na 2*5 až 3*5 m, že dal výstražné znamení podle předpisu krátce před křižovatkou, a že není vyvráceno jeho zodpovídání se, že přiblížení se W-ova automobilu zpozoroval teprve, když byl na křižovatce. S hlediska důvodu zmatečnosti čís. 5 § 281 tr. ř. zmateční stížnost státního zastupitelství právem vytýká, že výrok soudu o rozhodných skutečnostech jest neúplný, pokud napadený rozsudek v tomto směru pomíjí úplně mlčením výslovné doznání obžalovaného H-a pří hlavním přelíčení, — potvrzené též svědkem W-em a znaleckým posudkem, — že již z dálky viděl blížiti se W-ův automobil a že přes to jel nezměněnou rychlostí dále, domnívaje se, že křižovatku přejede ještě před příjezdem tohoto automobilu. Z toho plyne, že skutkový závěr rozsudkový, že není vyvráceno hájení se obžalovaného v onom směru pro posouzení jeho viny rozhodujícím, trpí zřejmou neúplností, která činí rozsudek v dotčené části zmatečným podle čís. 5 § 281 tr. ř. Opodstatněna jest též další výtka stížnosti, že nalézací soud použil zákona nesprávně (čís. 9 a) § 281 tr. ř.), dospěv k závěru, že ve zjištěném jednání obžalovaného H-a nelze shledati nedbalosti, ani porušení předpisů zvláště vyhlášených, přes to, že obžalovaný H. podle rozsudkových zjištění jel rychlostí 12 až 16 (?) km za hodinu na nepřehledné křižovatce, tedy rychlostí podle ustanovení § 46 min. nař. čís. 81/4910 nepřípustnou. V tomto směru stačí poukázati na to, co bylo uvedeno při vyřízení zmateční stížnosti obžalovaného Adolfa W-a. Uznává-li nalézací soud v souzeném případě rychlost 12 až 16 km za hodinu nezávadnou proto, že obžalovaný H. byl pánem této rychlosti a byl by mohl zastaviti auto- mobil na vzdálenost 2*5 až 3*5 m, nelze mu přisvědčiti. Neboť, nehledíc ke kategorickému znění druhého odstavce § 46 min. nařízení, je zmírnění rychlosti nanejvýše 6 km za hodinu za okolností tam uvedených předepsáno právě proto, by řidič mohl své vozidlo podle potřeby zastaviti ihned. Tomuto požadavku nevyhovuje rychlost 12 až 16 km, podmiňující podle rozsudkových zjištění brzdní dráhu 2*5 až 3*5 m, která po případě obžalovanému již znemožnila zastaviti včas, t. j. dříve, než se octl již na křižovatce, kdyby byl chtěl tak učiniti, poznav v poslední chvíli, že přejeti bezpečně již není možno. Obžalovaný H. ovšem při hlavním přelíčení udal, že tak učiniti nechtěl, a tu jest plně oprávněna další výtka zmateční stížnosti, že z toho, že obžalovaný H. byl pánem oné rychlosti, poněvadž by byl mohl zastaviti auto na vzdálenost 2*5 až 3*5 m, ještě neplyne, že obžalovaný této možnosti též skutečně využil a že přes to došlo ke srážce, a že z nastavší srážky možno spíše usuzovati, že H., byť i byl pánem své rychlosti, opomenul toho využiti a učiniti takové opatření, které by bylo zabránilo srážce. I tu bylo na nalézacím soudě, by přihlížel k onomu doznání obžalovaného H-a, jakož i k výsledkům průvodního řízení je podporujícím, a by podle skutkového stavu, zjištěného s náležitým zřetelem na tyto okolnosti posoudil, zda obžalovaný H. nejednal neopatrně a úraz spolu nezavinil tím, že, vida blížiti se W-ův automobil, přes to jel nezměněnou (podle předpisů nepřípustnou) rychlostí dále, poněvadž myslel, že přejede ještě před blížícím se automobilem. Tu nelze posléze upříti oprávnění ani další výtce neúplnosti rozsudku, kterou stížnost spatřuje v tom, že nalézací soud pominul mlčením okolnost zdůrazněnou znalcem, že obžalovaný H, snad nebyl ještě dosti zkušeným v jízdě, nabyv vůdčího listu teprve krátce před osudnou jízdou, což by poukazovalo к tomu, že obžalovaný měl jeti tím opatrněji a neměl příliš spoléhati na svou obratnost. Pro dolíčené zmatky čís. 5 a 9 a) § 281 tr. ř. bylo důvodné zmateční stížnosti státního zastupitelství vyhověti a rozsudek v napadeném sprošťujícím výroku zrušiti jako zmatečný. Uznati ve věci samé nebylo zrušovacímu soudu možno jednak proto, že skutečnosti, rozhodné pro posouzení otázky, zda u obžalovaného H-a lze mluviti o objektivním zavinění ve smyslu §§ 335, 337 tr. zák., jsou v rozsudku zjištěny vadně, jednak z důvodu, že rozsudek vůbec neobsahuje zjištění co do dalších náležitostí skutkové podstaty, zejména pokud jde o příčinný vztah mezi případným zaviněním obžalovaného H-a a nastalým úrazem a o subjektivní stránku činu. Nezbylo proto, než podle § 288 čís. 1 a 3 tr. ř. věc vrátiti soudu nalézacímu, by ji v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl.

Citace:

č. 2596. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 796-799.