NPD documents search: Právník, 73 (1934) - Dr. Gerhard Schüller: Zur Anwendung der Eisenbahn- haftpflichtgesetze

Praktické případy.

K výkladu §§ 1418., 1264., 141. a 1042. obč. zák.

Žalobkyně M. V. domáhala se od svého manžela J. V. placení výživného I. pro své nezl. děti Marii a Anežku po 20 K měsíčně, II. pro sebe měsíčně 30 K, v obou případech a) pro practerito za dobu od 16. ledna 1908 do právomoci rozsudku, b) pro futuro.
Soud I. stolice odkázal žalobu ve všech směrech z těchto podstatných
důvodů:
Soud I. stolice rozděliv nárok žalobní, učinil rozdíl mezi nárokem na výživné, jež žalobkyně pro svou osobu uplatňuje, a nárokem na výživné, jež pro své nezl. dítky požaduje. Tento poslední nárok odkázal usnesením, vysloviv nepřípustnost pořadu práva, jelikož o nároku na výživné nezl. dětí, třebas matkou činěném, toliko v řízení nesporném rozhodovati lze a jelikož se soudu otázkou, může-li žalobkyně nákladu výživného dítkám za žalovaného poskytovaného žádati, zabývati nebylo, ježto žalobkyně ve směru tomto žalobního návrhu neučinila. Co se týče nároku žalobkyně na náhradu jejího vlastního výživného za dobu minulou a poskytování výživného budoucně, byla žaloba odkázána rozsudkem v první části dle § 1418. obč. zák. dle zásady »pro praeterito nemo alitur«, a v druhé části důvodem § 1264. obč. z., dle něhož žalobkyně jen přiměřené vydržování požadovati může, jež se jí však jako vlastnici půllánu do polovice jen dluhem 1150 K stiženého více vyměřiti nedá, jelikož úplnou výživu má a dvojnásobné nepotřebuje, při čemž majetkové poměry žalovaného rozhodnými nejsou.
Soud II. stolice na odvolání žalobkyně rozsudek I. stolice zrušil a odkázal věc soudu I. stolice k doplnění jednání dole naznačeného a k vynesení nového rozsudku z těchto
důvodů:
Nárok žalobní dlužno na tré rozlišovati:
1. nárok na poskytování výživného pro dítky sporných stran pro budoucnost;
2. nárok žalobkyně na náhradu výživného, jež za žalovaného dětem za dobu minulou od 16. ledna 1908 poskytovala, a
3. nárok žalobkyně na náhradu jejího vlastního vydržování, jež jí žalovaný za dobu minulou od 16. ledna 1908 poskytovati povinen byl a jež jí v budoucnosti dále poskytovati má.
ad 1. Co se prvního nároku týče, tu vyslovil první soud neprávem, že žalobkyně v tomto směru žalobního návrhu neučinila; vždyť v žalobě výslovně tvrdí, že od 16. ledna 1908 sebe i své dvě dítky s výhradou náhrady za žalovaného, jenž výživu odepřel, živila, a žádá, by tento povinným uznán byl, obnosy za výživu od 16. ledna 1908 až do právomoci rozsudku najednou zaplatiti; nelze tudíž v pochybnost bráti, že tím žalobkyně náhradu výživného za dítky pro praeterito žádá a bylo tedy o nároku tomto, jenž, předpokládaje, že žalovaný byl s to, aby děti v době té živil, v § 141. a § 1042. obč. z. odůvodněn jest, rozhodnouti. Poněvadž se tak nestalo, jeví sě rozsudek I. stolice v bodu tomto neúplným.
3. Co se nároku žalobkyně pro její osobu týče, tu ukládá § 1264. obč. z. žalovanému, z jehož viny manželství rozvedeno bylo, povinnost žalobkyni přiměřenou výživu poskytovati a má tato zajisté právo dle § 91. obč. z. ve spojení s § 1042. obč. z. náhradu požadovati, jestliže na místě žalovaného zdráhajícího se své zákonité povinnosti dostáti, s výhradou náhrady, tedy animo obligandi, náklad svého výživného ať již celkem, aneb z části sama nésti musila.
Poněvadž pro ustanovení obnosu alimentačního pro dítky za dobu minulou vynaloženého, jakož i pro posouzení přiměřenosti výživy žalobkyně na majetkové poměry obou stran zřetel bráti dlužno, v tomto směru však věc během líčení v první stolici objasnění nedošla, bude to úkolem doplnění líčení majetkově a výdělkové poměry obou sporných stran, jmenovitě zadlužení žalobkyně, trvalou nezpůsobilost žalovaného k výdělku a schopnost jeho starší dcery sebe samu živiti, pak vzhledem na popření žalovaného, okolnost, že žalobkyně od 16. ledna 1908 se o svou a svých nezl. dvou dítek výživu sama starati musila, a okolnost, zda-li a jakými užitky ze společné usedlosti v r. 1908 a 1909 žalobkyně svou a svých dítek výživu uhraditi mohla, v rámci důkazů stranami během jednání nabídnutých zjistiti.
Poněvadž jednání v I. stolici v bodech těchto podstatnými vadami trpí, jež důkladnému vysvětlení a řádnému posouzení sporu překážely, bylo v základě § 496. c. ř. s., jak shora uvedeno, rozhodnouti.
Na revisní stížnost žalovaného potvrdil nejvyšší soud rozhodnutí II. stolice z následujících
důvodů:
I. Co se týče výživného pro nezl. Marii a Anežku V. žalobkyní pro budoucnost od podání žaloby počínajíc zažalovaného, byla žaloba v první stolici pro nepřípustnost pořadu práva odkázána a nebylo rozhodnutí toto v odpor vzato, pročež vešlo v moc práva. Zrušil-li tedy odvolací soud usnesení, pojaté do rozsudku prvého soudu, vztahuje se to očividně jen na onu část, kterou vysloveno bylo, že také ve příčině nákladu vynaloženého žalobkyní na řečené dítky v minulosti, t. j. od 16. ledna 1908 do dne žaloby, pořad práva jest nepřípustným a žaloba ve směru tom se odmítá, což arciť ve výroku usnesení odvolacího soudu není jasně vyjádřeno.
Po této stránce jest však usnesení to veskrze ospravedlněno. Neboť v žalobě uvedla žalobkyně skutečně, že útraty na výživu svých dvou dítek hradila od 16. ledna 1908 ze svého s výhradou náhrady, a vypočetla výlohy ty n a 20 K měsíčně pro každé dítě. Ovšem nedovolává se výslovně § 1042. obč. z.
Toho však také nebylo třeba, neboť na soudě jest, aby právo znal. Stačí, že přednesla skutečnosti podstatné pro uplatňování nároku dle § 1042. obč. zák.
Dovolává-li se v žalobě § 141. a § 142. obč. zák., nestalo se to proto, by udala prvotní právní podklad této části žalobního žádání, nýbrž aby dolíčila, že na těchto zákonných ustanoveních spočívá závazek žalovaného k výživě a že tedy žádá náhradu nákladu, který by dle zákona žalovaný byl musel vynaložiti.
O této části žalobního nároku náleželo tudíž procesnímu soudu projednávati a rozsudkem nalézti. Lichým jest názor prvé stolice, že žalobkyně nemůže požadovati náhradu nákladů na svou vlastní výživu v době od 16. ledna 1908 do dne žaloby, poněvadž nemo pro praeterito alitur (§ 1418. obč. z.).
Tato zásada jest ovšem správná; než ten, kdo na místě osoby k tomu dle zákona zavázané, výživu s úmyslem osobu onu zavázati, hradil, jest dle § 1042. obč. zák. oprávněn, náhradu za to požadovati. Tento náhradní nárok nepřísluší jen osobě třetí, jež náklad vynaložila, nýbrž i osobě k výživě oprávněné samé, pokud jen náklad ten skutečně sama a ze svého v řečeném úmyslu vynaložila.
Záleží tedy především na tom, zda co do důvodu trvá po právu nárok na výživu žalobkyně beze vší viny rozvedené proti jejímu manželu. K otázce té dlužno přisvědčiti, poněvadž manželka bez viny své rozvedená rozvodem nepozbývá nároku na slušnou výživu jí dle § 91. obč. z. bez ohledu na její vlastní jmění dle stavu a majetku manželova příslušícího.
Tomu není na závadu § 1264. obč. z. Neboť toto zákonné ustanovení vztahuje se předem na smluvně upravené majetkové poměry manželů v případě rozvodu, nedotýká se však manželovy zákonné povinnosti k výživě.
Závěrečnou větou, najmě slovy: »dle okolností« má pak býti jen řečeno, že nemůže manželka na konec i ze smluv svatebních i ze zákona, tedy dvojnásob výživu požadovati.
Tím, co tuto uvedeno, dolíčena jest zároveň též lichost právního stanoviska zaujatého procesním soudem vůči žalobnímu nároku žalobkyně, by jí výživné pro budoucnost bylo přiznáno.
Jest-li však tomu tak, jsou doplnění odvolacím soudem nařízená arciť nezbytná.
To platí také o vyšetření majetkových poměrů žalobkyně, poněvadž její vlastní majetnost může po případě posloužiti k tomu, by usnadněn byl úsudek o tom, zda hradivši v minulosti svou vlastní výživu, jednala v úmyslu žalovaného zavázati.
Rozh. ze dne 28. října 1910 R III. 33/10/1.
C. k. soudce Muryc.

Citace:

K výkladu §§ 1418., 1264., 141. a 1042. obč. zák.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1911, svazek/ročník 20, číslo/sešit 2, s. 104-107.