Nemoc dobytčete (krávy) kupiteli při koupi známá, jest dle § 928. obč. zák. vadou bijící do očí a vylučuje správu.

Dne 9. září 1912 koupil žalobce A. (řezník) v K. od žalovaných manželů B., rolníků v Č., nemocnou krávu na maso za 214 K (od nich koupena krátce před tím za 280 K), při čemž žalobci bylo sděleno, že dle udání zvěrolékaře, který krávu ošetřoval, je kráva ne- mocna na spečení knih a zácpu, že však mohou krávu prodati, že maso je poživatelné. Na základě tohoto ujištění, že maso je poživatelné, koupil krávu. Téhož dne na večer si žalobce krávu domů odvedl, aby ji zítra zabil, avšak kráva do rána pošla. — Dal proto padlou krávu prohlédnouti okresním zvěrolékařem B., který shledal, že kráva nepošla na spečení knih, nýbrž na hnisavý zánět pobřišnice, vzešlý proniknutím drátu z čepce do dutiny břišní, že vnitřnosti krávy jsou úplně zničeny a že maso je nepoživatelné. Tento stav musil dle jeho mínění trvati již několik dní, tedy jistě v době koupení a odebrání krávy.
Proto žalobce žádá, aby mu žalovaní vrátili kupní cenu 214 K a nahradili škodu 16 K vzešlou prohlédnutím krávy zvěrolékařem a zakopáním. Okresní soud v P. vyhověl žalobě z důvodu, že žalobce kupuje vědomě nemocnou krávu na maso, koupil vlastně maso, kteréhož účelu — masa — však docíleno nebylo, neboť kráva při koupi a odevzdání neměla vlastností smluvených, resp. předpokládaných, totiž poživatelného masa, za kterýmž účelem byla prodána a koupena.
Na odvolání žalovaných změnil soud odvolací rozsudek I. instance, když byl doplnil řízení výslechem stran o tom, zdali žalovaní manželé žalobce při prodeji krávy ujistili, že maso z krávy bude poživatelné, z těchto důvodů:
Především jest vzíti v úvahu, že žalobce ve své žalobě sám tvrdí, že mu žalovaní při koupi sporné krávy sdělili, že kráva jest nemocna a byla v ošetřování zvěrolékaře Š. a že ho při tom výslovně ujistili, že zvěrolékař konstatoval na krávě spečení knih (zácpu), že však prohlásil, že mohou krávu prodati a že maso jest poživatelné, takže prý jen na základě ujištění žalovaných, že maso krávy jest poživatelné, krávu tu koupil.
Naproti tomu namítají zase žalovaní, že žalobci při koupi řekli, že krávu musejí prodat, ježto je nemocná a má horečku, že zvěrolékař Š. ji léčí, že kdyby ji žalobce nechtěl, prodají ji v Č. a že neručili1) nikterak za to, že maso krávy té bude poživatelné.
Již z těchto tvrzení obou stran a ze zjištění prvého soudu vyplývá, že žalobce, kupuje spornou krávu od žalovaných, věděl, že kráva ta jest nemocna, zvěrolékařem ošetřována pro nějakou vnitřní nemoc, jejíž známkou jest zácpa a že z této příčiny se prodává.
Žalobce tudíž kupoval krávu tu vědomě jakožto nemocnou a může míti proto proti žalovaným nárok ze správy jen tehdy, jestliže mu žalovaní výslovně za to ručili, že vzdor nemoci bude kráva k poražení na maso způsobilá,-čili že maso z krávy té bude poživatelným (§ 923. obč. zák.), neboť jinak šlo nebezpečí, plynoucí z okolnosti, že krávu jakožto nemocnou kupoval, na jeho vlastní účet, právě tak, jako při vadách, které bijí do očí (§ 928. obč. zák.).
Bylo proto ku rozhodnutí této otázky provésti důkaz výslechem stran již v žalobě nabídnutý o tom, že žalovaní při prodeji krávy žalobce přímo ujišťovali, že kráva trpí sice zácpou, ale maso její že bude poživatelné.
A na základě tohoto důkazu v odvolacím řízení provedeného vzal odvolací soud, uvěřiv shodným a věrohodným výpověděm obou žalovaných — naproti méně spolehlivé výpovědi žalobcově, který se dostal v odpor ku vlastním tvrzením žalobním — za dokázáno, že žalovaní žalobci při prodeji výslovně řekli, že kráva jest nemocna, že 3 dni již nežrala, že byl u ní zvěrolékař Š. a že řekl, že se kráva hodí zabít a že jí mají prodat, dále že nemusí žalobce krávu koupit, jen aby se na ni podíval, že oni ji mohou prodat místním řezníkům v Č., že však se musí kráva hned zabít, dále že na to žalobce prohlédnuv si krávu, prohlásil, že krávě rozumí, že ji koupí a. žalovaní že nemusí za nic ručit a konečně že o poživatelnosti masa z krávy té se při tom vůbec nemluvilo.
Z toho vyplývá, že jednak žalovaní neujišťovali žalobce při prodeji krávy nikterak, že kráva, jakožto nemocná prodaná, bude míti maso poživatelné (§ 928. obč. zák.), jednak že žalobce prohlédnuv si krávu a prohlásiv, že krávě rozumí a že žalovaní za nic ručiti. nemusí, vzdal se výslovně nároku ze správy proti nim (§ 929. obč. zák.).
Když tedy žalobce krávu za těchto okolností koupil a převzal — což jest u řezníka, koupi dobytka sprostředkujícího zcela pochopitelné, když kráva byla patrně dobrá v mase a při tom laciná — vzal tím nebezpečí, že snad maso z ní nebude poživatelné, za všech okolností na sebe a musí proto škodu, která předčasným zdechnutím krávy té a neupotřebitelností masa z ní vzešla, sám ze svého nésti.
Vzhledem k tomu jest zde bezvýznamným zjištění procesního soudu, že kráva již při koupi neměla poživatelného masa, k jehož prodeji byla žalobcem koupena, ježto poživatelnost masa nebyla vlastností ani stranami smluvenou, ani jimi předpokládanou, an ža- lobce, ač mohl předvídati, že známá mu vnitřní nemoc krávy může míti neupotřebitelnost masa za následek, žalované výslovně veške- rého ručení zbavil. Bylo proto odvolání žalovaných vyhověti a ža- lobu zúplna zamítnouti.
Dovolání žalobcovo, které vycházelo ze stanoviska, že krávu koupil pouze na porážku a že nemohlo býti o tom ani řeči, že by nemoc krávy sama o sobě byla vadou, nýbrž že vadou bylo jedině to, že kráva neměla v době prodeje poživatelného masa, o kteréž vadě žalobce věděti nemohl a dále, že tvrzení žalovaných, že se správy vzdal slovy, že mu za nic neručí, nemělo býti v odvolacím řízení jako nepřípustná novota dle §u 482. sd. ř. připuštěno, poněvadž v I. instanci vůbec uplatňováno nebylo, nýbrž až v řízení od- volacím, a konečně že rozsudek odvolacího soudu jest nesprávný z toho důvodu, že soud jednal proti ustanovení §u 462. sd. ř., když změnil rozsudek I. instance proto, že tu všeobecně nebyly podmínky správy: žalovaní v odvolacím spise uváděli jen ten důvod odvolací, že maso sporné krávy bylo poživatelným v době kupu a ne však důvody povšechně podmiňující závazek ze správy — bylo zamítnuto, a rozsudek II. stolice potvrzen. Důvody:
Dovolání opírající se o § 503. č. 4 ř. s. není oprávněno.
Především není vůbec přípustno, potírati v dovolání ocenění důkazů odvolacím soudcem, nejméně pak již lze takovéhoto přednesení zařazovati pod čís. 4., kde zákon mluví jen o nesprávném právním posouzení věci. Pokud tedy má stížnost za to, že se nemělo věřiti žalovaným, slyšeným jako strana, nelze k ní dále bráti zřetele. Dovolání není ani jinak s to, aby vyvrátilo v podstatě případné důvody potíraného rozsudku. Všechny námitky žalovaných, které uplatňovali v I. stolici proti žalobě, čelí přímo k tomu, aby dolíčily, že žalobce není oprávněn požadovati po nich ručení ze správy.
Vždyť přec žalovaní — což žalobce připouští — sdělili témuž ihned výslovně, že jest kráva, kterou chce od nich koupiti, nemocna zácpou a že má horečku. Pakliže žalobce, ač toto věděl a ač neznal přesně druhu vnitřní nemoce krávy, tuto přec jen koupil, vzal právě již tím na se všechny následky nemoce a vzdal se v tomto ohledu zároveň také při nejmenším mlčky jakéhokoliv ručení ze správy. Správnost tohoto závěru jde na jevo úplně nenuceně z předpisu §u 928. obč. zák., ježto nemoc žalobci známou nutno nepochybně na roveň klásti vadám, jež bijí do očí a jež vylučují správu. Tento pro žalobce nepříznivý následek musí zde však dle zákona tím spíše nastoupiti, ježto si žalobce vzhledem k nemoci nedal žalovanými slíbiti, že mu budou za případné škody z toho ručiti.
Aby svou žalobu zdánlivě odůvodnil, pokusil se v ní ovšem žalobce tvrditi, že mu žalovaní ručili za poživatelnost masa krávy, leč byv jako strana slyšen, musil se tohoto svého údaje vzdáti, kdežto dle výpovědi žalovaných jako strany bylo vzato za prokázané, že nemluvili se žalobcem ani slova o jakosti masa a jemu v tomto ohledu také za nic neručili.
Za takového stavu sporu nebylo ale nijak potřebí odůvodňovati zamítnutí žaloby ještě výslovným, žalovanými teprve během odvolacího řízení předneseným a dokázaným úplným vzdáním se žalobce správy (§ 482. sd. ř.), poněvadž stačilo a bylo dle zákona jen přípustno, vyvozovati neopodstatněnost žaloby z důkazů, již v prvé stolici po ruce jsoucích, ve spojení s výslechem stran, v II. stolici provedeným.
Konečně jest žalobce také v neprávu, vytýká-li odvolacímu rozsudku, že přezkoumával prvý rozsudek mimo rámec odvolání žalovaných a jejich návrhů. Odvolací soud byl naopak právě povinen, aby v kruh svého právního nalézání pojal právní otázku správy, zvláště když žalovaní útočili proti nálezu procesního soudce mezi jiným též pro nesprávné právní posouzení a při tom zvláště popírali, že by zde byly podmínky správy.
O všestranně neudržitelném dovolání bylo tedy rozhodnouti jen tak, jak jest shora uvedeno.
(Rozh. nejv. soudu z 9./4. 1913, Rv III 87/13.)
A. Bachura.

To v I. instanci netvrdili. Pozn. zasílatele.

Citace:

č. 2715. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 678-679.