Č. 2851.

Státní úředníci: * Nárok rozvedeného (rozloučeného) úředníka na drahotní přídavek pro ženaté není vyloučen jen proto, že úředník ten nepečuje o výživu své rozvedené manželky placením měsíčních alimentů.
(Nález ze dne 8. listopadu 1923 č. 18 639.)
Věc: Karel T. v K. proti ministerstvu spravedlnosti (min. místotaj. Dr. Arn. Böhm) stran drahotních přídavků.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Usnesením zemského soudu v Praze z 8. dubna 1920 bylo rozvedeno manželství st-lovo s podmínkou, že jmenovaný zaplatí rozvedené manželce na místě alimentů jednou pro vždy částku 15 000 Kč ve dvou lhůtách a sice 10. května 1920 8 000 Kč a 31. března 1921 7 000 Kč.
Ve výživě st-lově zůstal jeho 11ti letý syn.
Na základě tohoto rozhodnutí byl st-li vyměřen drahotní přídavek dle 3. rodinné třídy.
Usnesením zem. civ. soudu v Praze z 21. května 1921 bylo rozvedené manželství prohlášeno za rozloučené.
Vzhledem k pochybnostem pres. vrch. zem. soudu, které vzešly při celkové revisi drahotních přídavků, rozhodlo min. sprav. nař. výnosem, že výměra drahotních přídavků dle 3. rodinné třídy není správná, ježto jest st-le považovati za rozvedeného (rozloučeného) bez povinnosti ve smyslu § 4, odst. 3 nařízení č. 333 ř. z. z r. 1918.
Presidium vrch. zem. soudu pak omezilo toto rozhodnutí časově a stanovilo jeho platnost na dobu od 1. května 1920 až do dne 27. srpna 1921, t. j. do dne. kdy st-l uzavřel nový sňatek manželský.
Rozhoduje o stížnosti do rozhodnutí min. sprav. pro nezákonnost podané vycházel nss z těchto úvah:
Min. sprav, neodůvodnilo svůj výrok o tom, že st-le jest považovati za rozvedeného (rozloučeného) bez povinnosti ve smyslu § 4, odst. 3 min. nař. z 11. září 1918 č. 333 ř. z. podrobněji a teprve v odvodním spise vykládá, že nelze mluviti o povinnosti »pečovati o výživu rozvedené manželky« tam, kde se rozvedená manželka tohoto práva dobrovolně vzdala a tak zbavila manžela této povinnosti. Odbytné jednou pro vždy, byť i bylo surogátem alimentů měsíčně placených, nemůže se vztahovati pod pojem »pečovati o výživu«, jaký má na zřeteli cit. ustanovení. Neplatí-li st-l jako rozvedený manžel měsíčně určitou částku na výživu své manželky, nemá právního nároku, aby mu byl zvýšený drahotní přídavek poukázán v měsíčních lhůtách předem splatných (§ 3, odst. 1 téhož nařízení). Již z těchto vývodů jest zřejmo, že žal. úřad vycházel z nesprávného předpokladu skutkového, když tvrdí, že se rozvedená manželka st-lova v souhlase se st-lem dobrovolně vzdala práva na výživu, kdyžtě přece podle obsahu soudního protokolu ze 7. dubna 1920 strany prohlásily, že se vzájemně dohodly o podmínkách týkajících se výživy tím způsobem, že se žalobce (st-l) zavázal zaplatiti žalované na místě alimentů dne 10. května 1920 částku 8 000 Kč a 31. března 1921 další částku 7 000 Kč pod exekucí, načež jim byl rozvod povolen. Žal. úřad však v odvodním spise, jak uvedeno, sám připouští, že sjednané odbytné bylo surogátem alimentů měsíčně placených, z čehož je patrno, že své rozhodnutí jen na tuto skutkovou podstatu nestaví. Jde tedy jen o to, lze-li tvrditi, že rozvedený manžel »jest povinen pečovati o výživu rozvedené manželky« také tehdy, když se zavázal zaplatiti manželce na místě alimentů ve dvou lhůtách značnější peněžité částky.
Popírajíc to přidržuje se žal. ministerstvo patrně pouze slovného znění předpisu § 4, odst. 3 cit. nař., který užil výrazu »pečovati o výživu« tedy slovesa iterativního a nikoliv na př. výrazu »postarati se o výživu«, jejž by dojista bylo lze aplikovati také na případ, kde manžel se zaváže zajistiti výživu rozvedené manželky složením rovinného kapitálu jednou pro vždy.
Ale podle názoru nss-u neposkytuje zákon pro toto rozlišení, jak je činí žal. úřad mezi měsíčním vyplácením částky na výživu rozvedené manželky a mezi vyplacením surogátu všech budoucích měsíčních splátek najednou, žádné opory. Intence, kterou sleduje min. nař. z 11. září 1918 č. 333 ř. z., nese se jasně k tomu, aby ženatí státní zaměstnanci dostávali přídavky podle vyšší rodinné třídy, než svobodní neb ovdovělí, protože jsou podle ob. zák. občanského (§ 91) povinni zaopatřiti manželce podle svého jmění slušnou výživu. Zákon sám tedy neurčuje, v jaké formě výživa ta má býti manželce »opatřena«, nýbrž připouští zřejmě, aby i za trvání manželství vzájemnou dohodou byl ujednán jakýkoliv způsob, kterým jest slušná výživa manželčina zajištěna. Nemohla by proto také dojista státní správa odmítnouti výplatu vyššího přídavku jen proto, že manželka nedostává od manžela pravidelné měsíční příspěvky na výživu. Stanovilo-li pak min. nař. č. 333 ř. z. z r. 1918 v § 4, odst. 3, kde klade rozvedené zřízence na roveň ženatým, jako podmínku pro to, že jsou povinni »pečovati o výživu« rozvedené manželky, nechtělo tím a nemohlo ani stanoviti nic jiného, než co jest předpokladem pro nárok ženatých zřízenců na vyšší přídavek, totiž že rozvodem nebyl rozvedený státní zřízenec zbaven povinnosti opatřiti rozvedené manželce výživu.
Když se tedy rozvedený státní zřízenec postará o zaopatření výživy rozvedené manželky jiným způsobem, než placením měsíčních alimentů, totiž složením přiměřeného kapitálu, nelze právem tvrditi, že by u něho nebyla splněna podmínka § 4, odst. 3 cit. nař.
Z toho, co právě uvedeno, plyne ovšem také, že o splnění podmínky té možno mluviti právě jen, když se za daných poměrů, zejména se zřetelem ke jmění manželovu složený nebo slíbený kapitál jeví skutečně přiměřenou náhradou za povinnou výživu manželčinu. V případě, o nějž tu jde, zavázal se st-l, že své manželce na místě alimentů zaplatí ve dvou lhůtách 15 000 Kč. Žal. úřad vycházeje z nesprávného právního názoru, že se závazek takový vůbec nemůže kvalifikovati jako povinnost pečovati o výživu rozvedené manželky, nezkoumal, zda kapitál 15 000 K vyhovuje předpokladům, o nichž byla právě řeč, čímž znemožnil také nss, aby se otázkou tou zabýval. Bylo proto nař. rozhodnutí zrušiti podle §u 7 zák. o ss.

Citace:

č. 2851. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 942-944.