NPD documents search: České právo, 6 (1924)

Čís. 112.

Uplynutím doby, ve které náleželo provésti demobilisaci určitého ročníku branců, zaniká ohledně příslušníků tohoto ročníku právomoc trestních soudů vojenských, byť i propuštění toho kterého brance nebylo zvlášť vysloveno.
(Rozh. ze dne 10. ledna 1920, Kr I 13/20.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal ku zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona takto právem: Rozsudkem zemského trestního soudu jako soudu porotního v Praze ze dne 30. ledna 1919 a řízením mu předcházejícím porušen byl zákon у ustanoveních §§ 1, 60 tr. ř. a §§ 11, č. 1 a 12 voj. tr. ř. Rozsudek ten se zrušuje a zemskému trestnímu soudu v Praze se ukládá, by řízení ve věci této obnovil, maje při tom zření k předpisu § 66 tr. ř. Důvody:
Rozsudkem zemského soudu trestního v Praze jako soudu porotního ze dne 30. ledna 1919 odsouzen byl Vendelín S., dne 11. ledna 1886 narozený dělník z R., pro zločin krádeže dle §§ 171, 173, 174 II а), с) a 176 II a) tr. z., spáchaný v noci na 14. prosince 1918 ve Smíchovské nádražní restauraci, ku trestu těžkého žaláře v trvání 3 roků, zostřeného čtvrtletně tvrdým lůžkem. Rozsudek tento nabyl moci práva a odsouzený odpykal si nyní trest v trestnici Pankrácké. Jak z předložených spisů vychází, sloužil Vendelín S. podle dovolenky ze dne 15. července 1918 a přípisu vrchního strážmistra u náhradního praporu pěšího pluku č. 28 v Brucku n. M., odkud byl co vrátivší se zajatec na 8nedělní dovolenou propuštěn. Po uplynutí této dovolené nenarukoval a skrýval se až do převratu. Po převratu nastoupil dle přípisu náhradního praporu čsl, pěšího pluku č. 28 ze dne 5. září 1919 činnou službu dne 11. prosince 1918 a byl dne 21. prosince 1918 opětně co sběh vzat ze stavu. Na základě těchto skutečností dlužno přisvědčiti k náhledu generální prokuratury, že rozsudek svrchu zmíněný jest zmatečným dle §§ 1 a 60 tr. ř. a 11, č. 1 a 12 voj. tr. ř., byv vynesen soudem nepříslušným, poněvadž Vendelín S. byl v době, kdy spáchal trestný čin, kterým byl uznán viným, to jest dne 13. a 14. prosince 1918 v činné službě vojenské a podléhal tedy dle §§ 11, odst. 1 a 12 voj. tr. ř. pravomoci soudů vojenských. Slušelo proto uznati, že rozsudkem tím a řízením mu předcházejícím byl porušen zákon v ustanoveních §§ 1 a 60 tr. ř. a 11, č. 1 a 12 voj. tr. ř. a rozsudek ten podle § 292 tr. ř. zrušiti. Naproti tomu nebylo lze vyhověti dalšímu návrhu zmateční stížnosti generální prokuratury, by zemskému trestnímu soudu v Praze bylo nařízeno, by postoupil spisy vojenskému zástupci v Praze k dalšímu příslušnému jednání. Návrh ten vychází z předpokladu, že na příslušnosti soudů vojenských, která tu, pokud jde o krádež obviněnému za vinu položenou, v době spáchání činu nepochybně byla, se později ničeho nezměnilo. Z náhledu tomu nelze přistoupiti. Výnosem ze dne 31. ledna 1910, odst. III., doplň. č. j. 1600 demobilisovalo a propustilo ministerstvo Národní obrany mužstvo narozené v letech 1882 až 1886 na trvalou dovolenou a nařídilo (v oddíle A 3), že propuštění to se provede postupně od nejstaršího k nejmladšímu ročníku v době od 14. do 28. února 1919. Propuštění ročníku 1886, k němuž náleží i Vendelín S., mělo býti provedeno do 28. února 1919. Ku provedení této demobilisace předpisuje citovaný ministerský výnos arci jisté řízení (zápis do seznamu, lékařskou prohlídku a j.), jímž měly pro každého jednotlivce, který měl na propuštění nárok, zjištěny býti předpoklady jeho propuštění. V důsledcích svých nařizoval tudiž citovaný výnos vlastně individuelní propuštění jednotlivých vojínů, které, pokud jde o Vendelína S., provedeno nebylo. Z povahy demobilisace jako aktu veřejnoprávního a z doslovu příslušného výnosu nutno však dovozovati, že toto individuelní propouštění na trvalou dovolenou mělo ráz jen deklaratorní, zjišťující nutné předpoklady, a že veřejnoprávní účinky tohoto propuštění nastávaly již ex tunc, to jest nejpozději od posledního dne, kdy propuštění příslušného ročníku mělo býti provedeno, v našem případě tedy od 28. února 1919. Demobilisace a propuštění na trvalou dovolenou mají dle § 1 branných předpisů III. díl za následek přeložení vojína do neaktivního poměru a končí jimi nepochybně poměr zakládající pravomoc vojenských trestních soudů. Dle § 16, odst. 1 voj. tr. ř. zaniká však ukončením poměru zakládajícího právomoc vojenských trestních soudů právomoc tato pro obecné činy trestné, neučinil-li příslušný vojenský úřad nebo soud před ukončením tohoto poměru žádného opatření, čelícího k přípravě neb zahájení trestního řízení. Nic takového se však ve případě našem nestalo, neboť první oznámení o vojenském svém poměru učinil Vendelín S. teprve v podání ze dne 20. dubna 1919 a teprve v přípise ze dne 29. října 1919 žádá vojenský zástupce v Praze o zaslání spisů za účelem stihání Vendelína S., zastávaje při tom arci mylný náhled, že jest příslušným i ku stihání krádeže, spáchané v noci ze dne 13. na 14. prosince 1918. Za tohoto stavu věci pominula tudíž následkem demobilisace a propuštění Vendelína S. na trvalou dovolenou, pokud jde o tuto krádež, podle § 16, odst. 1 voj. tr. ř. příslušnost vojenských soudů, třeba že byla dříve podle §§ 11, č. 1 a 12 voj. tr. ř. opodstatněna, а k rozhodování o příslušné obžalobě jsou nyní příslušnými řádní soudové občanští, kteří v době spáchání činu a dokonce i rozsudku k rozhodování tomu arci příslušnými nebyli. Na tom nemění praničeho ani okolnost, že v přípise náhradního praporu čsl. pěšího pluku č. 28 ze dne 5. září 1919 se praví, že Vendelín S., nastoupiv dne 11. prosince 1918 u tohoto pluku činnou službu, byl dne 21. téhož měsíce vzat ze stavu jako sběh. Neboť, i když se má za to, že zvláštní kompetenční důvod § 11, č. 8 voj. tr. ř., podřizující pravomoci vojenských trestních soudů všecky z činné služby uniknuvší sběhy, není alterován ani demobilisací, ani propuštěním vojína na trvalou dovolenou, nelze ve případě našem Vendelína S. za sběha vůbec pokládati, poněvadž z předložených trestních spisů jde nepochybně na jevo, že příčinou jeho vzdálení se od pluku po 11. prosinci 1918 nebylo svémocné sběhnutí, nýbrž skutečnost, že byl hned po spáchání činu dne 14. prosince 1918, kdy byl ostatně veden i formelně ještě ve stavu své setniny, vzat do vazby, z níž nebyl dosud propuštěn. Nebylo lze tudiž naříditi zemskému trestnímu soudu v Praze, aby postoupil spisy vojenskému zástupci k dalšímu příslušnému řízení, spíše bylo soudu tomu, poněvadž jest, pokud jde o krádež spáchanou v noci ze dne 13. na 14. prosince 1918, třeba že dříve příslušným nebyl, nyní podle § 16, odst. 1 voj. tr. ř. příslušen, uložiti, by řízení ve věci této obnovil, maje při tom zření k předpisu § 66 tr. ř.

Citace:

KEPERT, X.. Čís. 42. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1-2, s. 74-75.