Č. 788.

Pojmenování ulic: I. * Ustanovení zákona ze dne 14. dubna 1920 č. 266 sb. z. a n. jest v řízení správním použíti i v případech, které byly v době, kdy zákon ten nabyl účinnosti, projednávány v pořadu instančním. — II. * Otázka, zda pojmenování »Bismarckova ulice« lze uvésti v soulad s historií a vnějšími vztahy národa československého (§ 7, odst. 1 zák. ze dne 14. dubna 1920 č. 266 sb. z. a n.), jest otázkou skutkovou a nikoli právní.
(Nález ze dne 30. března 1921 č. 3676.)
Věc: Městská obec Ústí n. L. (adv. Dr. Art. Bloch z Prahy) proti ministerstvu vnitra v Praze (zast. min. radou Drem A. Tobiškou) o pojmenování Bismarckovy ulice.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Okresní správa politická v Ústí n. Labem sdělila výměrem ze dne 20. října 1919 čís. 764 Pr. městské radě v Ústí, že z vojenských kruhů jest si na to stěžováno, že je v Ústí n. L. ještě pojmenování »Bismarckstrasse a Kaiser-Josefplatz«, pročež se městská rada vyzývá, aby se postarala o bezodkladné pozměnění těchto názvů.
Odvolání městské obce ústecké proti tomu podanému nevyhověla zemská správa politická rozhodnutím ze dne 15. ledna 1920 č. 4573, poněvadž není z ohledu na zachování veřejného pokoje a pořádku přípustno, aby byla veřejná místa (ulice, náměstí), označována pojmenováními, která nesou jména členů bývalého panovnického domu neb osobností, které v minulosti neb v přítomné době proti československému národu nepřátelsky vystoupili neb vystupují.
Odvolání podané k ministerstvu vnitra bylo rozhodnutím ze dne 10. června 1920 č. 16696 zamítnuto z důvodů uvedených v rozhodnutí v odpor vzatém, jakož i vzhledem k tomu, že jméno Bismarck, se kterým jest spojena představa velkoněmecké tendence a nesporně též vzpomínka na nepřátelské smýšlení proti národu sdruženému s československými státem, nelze uvésti v soulad ani s vnějšími ani s vnitřními vztahy československého národa a státu.
Okresní správa politická v Ústí n. L. neintimovala toto rozhodnutí stěžovatelce v plném znění, zaměnivši slova »upomínka na nepřátelskou činnost proti národu sdruženému s československým státem« v německém intimátu rozhodnutí slovy »upomínka na nepřátelskou činnost proti československému národu.«
Proti tomuto rozhodnutí obrací se stížnost k nejvyššímu správnímu soudu označujíc je jako nezákonné. Pojmenování Bismarckovy ulice spočívá na usnesení obecního výboru města Ústí n. L. ze dne 5. října 1898.
V příkazu I. stolice ze dne 20. října 1919 spočívá zastavení tohoto usnesení obecního výboru. V daném případě nejsou tu však podmínky § 102 ob. zřízení pro zákaz usnesení obecního zastupitelstva. Pojmenování ulic v obvodu obce jakož i jejich zevní označení jmény jest přímo nepostradatelnou podmínkou pro orientování v obvodu obce a tudíž i pro bezpečnost a snadnost dopravy na ulicích a náleží tudíž k samostatnému oboru působnosti obce (§ 28 ob. zříz. pro Čechy). Obec byla tedy po zákonu povolána usnésti se na tom závazně, jak mají býti ulice a místa pojmenována, a jak mají býti tato pojmenování zevně označena.
První stolice zasáhla tudíž nezákonně vydáním svého příkazu, aby tyto pojmenování ulice »Bismarckstrasse« změněno, do samosprávy městské obce ústecké a měl býti proto k rekursu městské obce tento příkaz zrušen.
Leč ani II. ani III. stolice nevešla na důvody, obsažené v odvoláních, ač jsou velmi závažné pro posouzení zákonitosti naříkaného rozhodnutí I. stolice a opomenutí toto zakládá již samo podstatnou vadu řízení.
Rozhodnutí ministerstva vnitra je prý proto nezákonné, poněvadž v době, kdy bylo vydáno rozhodnutí I. stolice, znamenající zrušení usnesení obecního zastupitelstva ze dne 5. října 1898, nebylo zákonné normy, která by volné právo určení obce v záležitosti pojmenování ulic obmezovala nebo dokonce zrušovala. Omezení svobodného práva sebeurčovacího obce stran pojmenování ulic a veřejných míst nastalo teprve zákonem ze dne 14. dubna 1920 č. 266 sb. z. a n.
Stížnost obrací se pak proti předpokladu žalovaného úřadu, že by byl Bismarck vystupoval nepřátelsky proti československému národu a tvrdí, že jest zcela nesprávno, že se jménem Bismarck spojena jest představa velkoněmecké tendence. Stížnost se domnívá, že nemusí se zabývati dalším odůvodněním, že jméno Bismarck ani s vnitřními ani vnějšími vztahy československého národa a státu nemůže býti uvedeno v soulad, poněvadž toto odůvodnění vyňato jest ze zákona ze dne 14. dubna 1920 č. 266 sb. z. a n. o názvech měst, obcí, osad a ulic, zákonu to, který vstoupil v účinnost teprve dne 27. dubna 1920 a nemůže býti tedy použit k odůvodnění zákonitosti opatření okresní správy politické ze dne 20. října 1919.
Nejvyšší správní soud uvážil rozhoduje o stížnosti toto:
Jak z naříkaného, rozhodnutí patrno, opírá žalovaný úřad zamítnutí odvolání z rozhodnutí zemské správy politické nejenom o důvody v tomto rozhodnutí uvedené, nýbrž připojuje ještě důvody další, z jejichž znění jest nade vši pochybnost zřejmo, že žalovaný úřad svému rozhodnutí položil za podklad i předpis odst. 1 § 7 zákona ze dne 14. dubna 1920 č. 266 sb. z. a n. a že se tudíž naříkané rozhodnutí chce o tento zákon opírati. To potvrzují ostatně i vývody obsažené ve spisu odvodním žalovaným úřadem podaném. I stěžující si strana jest si toho úplně vědoma, jak vysvítá z uvedených již důvodů její stížnosti.
Nejvyššímu správnímu soudu bylo se tudíž zabývati především touto námitkou a související s ní otázkou, zdali byl žalovaný úřad jako stolice odvolací oprávněn opříti své rozhodnutí o tento zákon, kterýž v době, kdy vydán byl příkaz okresní správy politické, zavdavší příčinu k instančnímu rozhodování žalovaného úřadu, ještě nezačal působiti.
Zákon tento nařizuje v § 7, že dosavadní pojmenování ulic a veřejných míst, jež nelze uvésti v soulad s historií a vnějšími vztahy národa československého, zejména taková, jež připomínají osoby, které projevily nepřátelské smýšlení proti československému národu nebo národům sdruženým, nebo připomínají události rázu protistátního, nejsou dovolena. Tímto ustanovením dal zákonodárce zcela určitě na jevo svou vůli, že takováto pojmenování ulic a veřejných míst nemají býti nadále za žádných okolností trpěna. Peremptorický ráz řečené normy jest zřejmý netoliko z kategorického znění § 7, odst. 1 (266/1920 sb., § 7.1), nýbrž i z ustanovení § 7, odst. 2, jež ukládá obci, aby nevyčkávajíc úředního vyzvání pojmenování taková odstranila, a zevní označení beze stopy zahladila, jakož i z ustanovení §§ 8 a 9, kteráž označují prostředky, jimiž má se odstranění závadných názvů docíliti.
Nesrovnávalo by se s touto povahou řečené normy, kteráž dána jest v zájmu netoliko vnitřního pořádku ve státě, nýbrž i zahraničních jeho vztahů, kdyby úřad správní, jemuž za působnosti zákona ze 14. dubna 1920 č. 266 sb. z. a n. udá se ve vyšší stolici rozhodovati o přípustnosti pojmenování ulice, nehleděl k absolutnímu zákazu zákona tohoto, třeba že zákon ten počal působiti později než bylo vydáno rozhodnutí stolice nižší.
Vyslovuje tento názor jest nejvyšší správní soud v úplné shodě s judikaturou vlastní i s judikaturou vídeňského správního dvoru soudního (viz nálezy ze dne 30. března 1915 Budw. A 10830 a ze dne 1. října 1918 Budw. A 12202, nález nejvyššího správního soudu ze dne 7. května 1920 čís. 3192 — Boh. č. 403).
Byl-li však žalovaný úřad dle toho, co svrchu bylo vytčeno, nejenom oprávněn, nýbrž po zákonu přímo povinen použíti ustanovení § 7 cit. zákona na sporný případ jemu k rozhodnutí předložený, nelze námitku stížnosti, uplatňující nezákonnost takového postupu, uznati důvodnou a zbývá pak jenom zkoumati na základě obsahu stížnosti, zdali skutečně pojmenování ulice jménem Bismarckovým odporuje zásadě vyslovené v § 7, odst. 1 cit. zákona, neboť je-li tomu tak, pak není již zapotřebí, zabývati se námitkami stížnosti odnášejícími se k tomu, že nebyla okresní správa politická oprávněna zasahovati do autonomie obce a rušiti usnesení obecního zastupitelstva z 5. října 1898.
Ježto však stížnost vycházejíc z mylného právního názoru, že nebylo ministerstvo vnitra oprávněno použíti k zamítnutí odvolání stěžovatelčina cit. zákonného předpisu, neformuluje žádné námitky toho smyslu, že pojmenování ulice, o které jde, nelze pod ustanovení § 7, odst. 1. cit. zákona subsumovati, není třeba, aby nejvyšší správní soud po této stránce naříkané rozhodnutí podrobil svému zkoumání.
Leč i kdyby bylo možno námitku tohoto obsahu ze stížnosti vyčísti a spatřovati ve vývodech stížnosti brojících proti předpokladu žalovaného úřadu, že Bismarck nevystupoval nepřátelsky proti československému národu, uplatňování námitky věcné proti použití ustanovení § 7 cit. zákona, slušelo by na námitku tuto odpověděti, že otázka, zdali lze určité pojmenování ulice uvésti v soulad s vnitřními poměry a vnějšími vztahy československého národa a státu, není otázkou právní, nýbrž otázkou skutkovou. Správní úřad o otázce takové rozhodující oceňuje se stanoviska historicko-politického význam osoby, jejíž jméno má ulice nésti.
Pokud pak jde o sporný případ nemůže býti pochybnosti o tom, že osoba Bismarckova zcela bez ohledu na to, jaké byly vztahy politiky jím prakticky prováděné k národu československému, jest notoricky ne-li představitelkou, tož aspoň symbolem určitého politického směru, který muže býti hodnocen jako nepřátelský vůči národu československému a nesrovnatelný s jeho vnějšími vztahy.
Uznal-li tudíž žalovaný úřad, že pojmenování ulice jménem Bismarckovým nelze v době, když již působil citovaný zákon, uvésti v soulad ani s vnitřními ani s vnějšími vztahy národa československého, nemohl nejvyšší správní soud správnost tohoto logicky zajisté nikoli nemožného hodnocení, jež náleží ke skutkové podstatě rozhodnutí, přezkoumávati po stránce věcné, nýbrž musil se obmeziti na úkol, který jest mu v příčině skutkového podkladu naříkaného rozhodnutí v druhém odstavci § 6 zákona o správ. soudě přikázán, to jest na zkoumání skutkové podstaty po stránce formální, a to ve směrech v citovaném odstavci vytčených. Poněvadž však v tom směru není tu ani vytýkaných, ani takových podstatných vad, ke kterým by nejvyšší správní soud po zákonu přihlížeti musil, bylo stížnost jako neodůvodněnou zamítnouti.

Citace:

č. 788. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 396-399.