Č. 2997.

Administrativní řízení: I. Opomene-li se zmocněnec vykázati úřadu zmocněním strany jím zastupované, nejsou práva strany té porušena, nepovažuje-li úřad podání zmocněnce za podání strany. — II. Ustanovení stanov spolkových toho obsahu, že spolek zastupuje svoje členy před úřady, nenahrazuje samo o sobě zmocnění jednotlivého člena spolku, kterým se spolek, chtěje zaň před úřadem vystupovati, musí vykázati. — III. Podá-li zmocněnec úřadu podání za stranu jinou, aniž se vykáže jejím zmocněním, není úřad povinen vyzvati jej, aby plnou moc předložil.
(Nález ze dne 17. prosince 1923 č. 17759).
44* Věc: Firma Bedřich D. v Mor. Š. proti ministerstvu obchodu o vrácení poplatku vývozního.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dne 5. ledna 1922 udělil úřad pro zahraniční obchod v zušlechťovacím řízení st-lce povolení k vývozu 10000 kg hedvábné, polohedvábné a bavlněné látky, za kteréžto povolení zapravila st-lka částku 2000 Kč, jako půlprocentní poplatek z fakturované ceny zboží.
Dne 1. června 1922 došlo min. obch. podání podepsané všeobecným německým textilním svazem v Liberci, odbočkou v Praze, v němž tento svaz jménem st-lky žádal za vrácení svrchu uvedeného manipulačního poplatku uváděje, že povolení k vývozu bylo st-lce dodáno teprve dne 10. ledna 1922, že však krátce na to a sice již 15. ledna 1922 bylo vybírání manipulačních poplatků za vývozní povolení v zušlechťovacím řízení výnosem min. obch. zrušeno a vývoz uvolněn, takže firma vůbec nepotřebuje vývozního povolení.
Poněvadž úřadu pro zahraniční obchod muselo býti známo, že vydávání vývozních povolení bude v zušlechťovacím řízení od 15. ledna 1923 zrušeno, neměl ještě dne 10. ledna vydávati vývozní povolení.
Výnosem z 30. května 1923 zaslalo min. obch. svrchu uvedenému svazu vyřízení tohoto obsahu: »Vaší žádosti z 1. června 1922 za vrácení poplatku za udělení vývozního povolení č. j.... pro firmu Bedřich D. v Š. nemohlo býti vyhověno, poněvadž není prokázáno, že byste byl k žádosti legitimován.«
Proti tomuto rozhodnutí podává st-lka stížnost k nss.
Nejdříve bylo soudu zabývati se vývody odvodního spisu žal. úřadu, jimiž tento popírá přípustnost stížnosti z důvodu, že rozhodnutí nebylo vydáno st-lce, nýbrž svazu, jenž si nestěžuje.
Nss nemohl tento názor sdíleti.
Nař. rozhodnutím odepřel úřad uznati legitimaci zmocněnce st-lky k podání žádosti za st-lku, a odepřel následkem toho vyříditi podání zmocněncovo tak, jako by pocházelo od st-lky samé. Rozhodnutí takové, třeba doručeno bylo jen zmocněnci, dotýká se subjektivních práv strany, nelze proto stížnost její odmítati pro nepřípustnost. Zda úřad právem odepřel uznati zmocněnce st-lčina za oprávněna k tomu, aby jménem st-lky vrácení manipulačního poplatku se domáhal, jest již otázkou meritorního vyřízení stížnosti, tedy důvodnosti či bezdůvodnosti její, nelze proto na řešení této otázky činiti závislou přípustnost stížnosti.
Vzhledem k tomu bylo přistoupiti k prozkoumání jednotlivých námitek, jež stížnost proti rozhodnutí uplatňuje.
Stížnost vytýká především, že ani zákonem ani nařízením není předepsáno, že by v případě zastoupení strany osobou jinou musil v řízení správním vůbec nebo při žádostech za vrácení manipulačního poplatku zvlášť podáván býti průkaz o zmocnění této osoby k jednání za stranu.
Námitka ta není důvodnou. Není-li výslovného předpisu o tom, že ten, kdo v řízení správním za stranu jako zmocněnec její chce vystupovati, musí předložiti řádnou plnou moc od strany, prokazující, že stranou byl zmocněn, aby za ni a v jejím jméně v řízení správním jednal, nelze z toho ještě dovozovati, že zmocněnec v řízení tom nemusí vůbec podávati průkaz o svém zmocnění. Naopak z povahy věci samé a ze všeobecných zásad právních plyne, že ten, kdo nejsa sám stranou v řízení správním, chce býti připuštěn k jednání jako zástupce strany, musí tuto svoji legitimaci k vstupu v řízení správní za stranu řádným způsobem úřadu dříve osvědčiti, než může žádati, aby k jednání za stranu byl připuštěn.
Proto opomene-li se zmocněnec vykázati zmocněním strany, nemůže si strana důvodně stěžovati proti tomu, když úřad podání zmocněnce nepovažuje za podání strany a vyřídí je tak, jakoby stranou podáno nebylo.
Stížnost ovšem namítá, že aspoň v tomto případě nebylo třeba, aby svaz vykazoval své zmocnění zvláštní plnou mocí, leč bezdůvodně, neboť i kdyby stanovy spolku skutečně připouštěly, aby spolek jednal za své členy před úřady správními, mohlo by ustanovení to založiti zásadní způsobilost spolku k zastupování jeho členů s hlediska práva spolkového, nemůže však v konkretním případě nahraditi zmocnění samo.
Konečně vytýká stížnost, že úřad měl žádost svazu, když neuznával jeho legitimaci, hned zamítnouti a st-lku k předložení plné moci vyzvati, a neměl její žádost teprve po uplynutí 11 měsíců zamítati pro nedostatek legitimace.
K výtce té dlužno poznamenati, že úřad mohl zajisté vyzvati stranu k předložení plné moci pro jejího zmocněnce, a mohl také podání její dříve vyříditi, leč opomenul-li tak učiniti, není ještě proto rozhodnutí jeho nezákonným. Není zajisté ani normy, jež by zavazovala úřad k tomu, by si dodatečně vyžádal plnou moc od strany, když této jest potřebí a nebyla k podání připojena, ani normy takové, jež by ukládala úřadu, by do určité lhůty vyřídil žádost strany za vrácení poplatku, a stanovila, že rozhodnutí později vydané jest nezákonné.
Nemá tudíž také tato námitka opory v zákoně a bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 2997. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 1225-1227.